zavazadla

pamatuješ kde na půdě

je ten proutěný kufr po babičce

ten se kterým se stěhovala

za svým mužem

ten do kterého ukládala

košilky sněhobílý

naškrobený nažehlený

když se začala kulatit

a potom pro další děti

a plenky a chrastítka

a pak zase pro vnoučata

je schraňovala

vyšívané

růžovou bavlnkou

a bleděmodrou

a žlutou

obšívané

pamatuješ kde na půdě

je ten lodní vak po dědovi

ten se kterým jel do světa

v podpalubí

když mu babička vale dala

ve kterým

po dlouhých letech

přivezl ten prsten s briliantem

aby si ho přece vzala

a vzala

a do konce života

ho milovala

do kterého svůj život mládenecký uložil

aby  vzpomínal

ale pro něj neplakal

tak  přines ten kufr i ten vak

a naplň je

vší tou špínou bolavou

hoď tam hříchy

co tíží svědomí

hoď tam křivdy

hoď tam lásku ztracenou

zraněnou

hoď tam touhy nenaplněný

iluze ukradený

lži do očí tvrzený

tak všechno to kamení

ostrý a studený

odnes k prameni

a do toho potoka

do tý řeky čerstvě narozený

do vody čistý nezkalený

kámen po kameni

opatrně naskládej

pak lehká

už nezatížená

vystoupej pomalu na nejvyšší kopec

rozhlídni se

nadechni

sundej ten kabát

stokrát převlíkanej

a křídla roztáhni

chvíli počkej

aby se pírka narovnala

polámaná

pomačkaná

aby je vítr pročesal

očistil

načechral

a potom

leť