Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCesta
15. 04. 2004
0
0
978
Autor
Katrinka
Otevřela jsem v dešti bránu
a běžela se schovat do svého hnízda.
Místo sucha mě zde čekala jen SMRT.
Bledá tvář s nůžkami v roztřesených rukou.
Ukázala jimi na mne,
zlostně a zároveň s obrovskou chutí zasmála se.
Havraní křik zakroužil nad mou hlavou
a ztrácel se v temnotě zapomnění.
Kam mě to láká?
Kam mě to vede?
Kam chce odvést mou nevinnou duši?
Copak už neví, co se dnes sluší?
I vrah má právo na spravedlivý soud!
Čím jsem se provinila,
že musím platit tou nejvyšší cenou,
která nikdy nebyla vyčíslena?
Před námi se otevírají těžká vrata.
Vržou,
snad na ně správce zapomněl.
Ona mě stále drží, nepouští mou ruku,
nelze se vytrhnout z jejího sevření.
Kdo dal té bytosti nadlidskou sílu?!
Snad bůh si prál mít takového sluhu?
Stále se směje.
Její pohled je neuvěřitelně prázdný.
Níc se jí v očích neodráží,
všechno se v nich ztrácí.
Odvádí mě do temné cely,
cely bez oken.
Zůstávám sama se řvoucím tichem
a náhle si uvědomuji, jak se všechno mění.
Dřív přála jsem si jenom klid.
A teď?
Dám rok života za trochu rámusu.
Nezbývá než čekat, až se vrátí
a její rezavé nůžky se skřípáním
přestřihnout nejtenčí nit,
nit mého života.
Slyším kroky!
Už se vrací!
Co teď se mnou bude?!
Zlostně rozrazí dveře
a v tom se její tvář zkřiví bolestí.
Najednou celu zaplaví světlo,
tak bílé a čisté.
Musím zavřít oči, abych neoslepla z jeho záře.
Pomalu je otevírám.
Vidím svůj pokoj, tvoji ustaranou tvář.
"Tak to byl jenom sen?"
zeptám se nevěřícně.
Jen přikývneš hlavou
a odlehčeně se usměješ.
Ještě tedy nepřišel můj čas,
zatím.
a běžela se schovat do svého hnízda.
Místo sucha mě zde čekala jen SMRT.
Bledá tvář s nůžkami v roztřesených rukou.
Ukázala jimi na mne,
zlostně a zároveň s obrovskou chutí zasmála se.
Havraní křik zakroužil nad mou hlavou
a ztrácel se v temnotě zapomnění.
Kam mě to láká?
Kam mě to vede?
Kam chce odvést mou nevinnou duši?
Copak už neví, co se dnes sluší?
I vrah má právo na spravedlivý soud!
Čím jsem se provinila,
že musím platit tou nejvyšší cenou,
která nikdy nebyla vyčíslena?
Před námi se otevírají těžká vrata.
Vržou,
snad na ně správce zapomněl.
Ona mě stále drží, nepouští mou ruku,
nelze se vytrhnout z jejího sevření.
Kdo dal té bytosti nadlidskou sílu?!
Snad bůh si prál mít takového sluhu?
Stále se směje.
Její pohled je neuvěřitelně prázdný.
Níc se jí v očích neodráží,
všechno se v nich ztrácí.
Odvádí mě do temné cely,
cely bez oken.
Zůstávám sama se řvoucím tichem
a náhle si uvědomuji, jak se všechno mění.
Dřív přála jsem si jenom klid.
A teď?
Dám rok života za trochu rámusu.
Nezbývá než čekat, až se vrátí
a její rezavé nůžky se skřípáním
přestřihnout nejtenčí nit,
nit mého života.
Slyším kroky!
Už se vrací!
Co teď se mnou bude?!
Zlostně rozrazí dveře
a v tom se její tvář zkřiví bolestí.
Najednou celu zaplaví světlo,
tak bílé a čisté.
Musím zavřít oči, abych neoslepla z jeho záře.
Pomalu je otevírám.
Vidím svůj pokoj, tvoji ustaranou tvář.
"Tak to byl jenom sen?"
zeptám se nevěřícně.
Jen přikývneš hlavou
a odlehčeně se usměješ.
Ještě tedy nepřišel můj čas,
zatím.