Chci to, co nechci a musím to, co mohu

Proč se jako muž nezaměřit na hřích pohledem ženy?

Dej, ať ano.
Ano, ať zhřeším, dej.
Ale ať nynější zůstane zachováno,
stav věcí neměň, současné zachovej.
Pomoz mi zhřešit
na louce plné zkrvavených motýlů,
zároveň přej mi se jak kryse vypelešit
z jejích shnilých omylů.

Dej, ať ano.
Ano, ať políbím, dej.
Ale ať se to stane sebou samo,
ať si řeknu: krávo, nespěchej.
Řeknu: tolik chceš polibek za cenu ztráty?
Kdo ti právo dal vrhnout se na skládku z růžové vaty?

Kdo ti dal právo z chtíče líbat bez lásky?!
Kdo ti dal právo střádat si v mysli necudné obrázky-
-plné tekutin, výkřiků, tepla a spěchání.

Dej, ať ano.
Ano, ať vestoje, dej.
Dej, ať mé ano předem je dáno,
ať dají ho jiní, svědomí pochovej-
-nejprve v náručí
a posléze ve hlíně,
ať zahřeším s rozkoší,
ale ať je to povinně.

Ať není na mně to tučné vypasené břemeno svobodného rozhodnutí. Činy-a
zejména ty sprosté - ty, co mi teď tanou (před očima) a kanou (po lících), se
páchají daleko snáz, když jsou z nařízení..

Ať je to povinně,
a je to nevinně,
ať je to v peřině.
Ale to nejde najednou,
nejednou si rety vzpomenou,
že ten, kdo čeká doma, chutná po pravdách
a oči rozpláče zpocený těla pach,
ten, koho líbám, smísen je se lžemi.
Mé slzy vlastní zapláčí nad těmi,
co smilní bez citu,
v hustém prachem obaleném zavšiveném úkrytu -
vlastního svědomí..

Stojí mi těch pár vteřin vůbec zato?
Stojí, pokud ten, co čeká doma, odpustí. A ještě mě dokáže
přesvědčit, abych odpustila sama sobě.

---