Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Necítil bolest, jen strach z toho, co přijde. Ani jemné nárazy nedokázaly ohlušit jeho tupou přítomnost. Nemyslel, jen čekal. Nemohl se (přece) smát, jak by mohl, měl snad tvář? Těžko...Jen se smutně otáčel za svou věčně prchající duší. Čekal tak úpěnlivě a čekal by i tehdy, kdyby se ničeho nedočkal. Ale jak mohl vědět, jestli to není právě ten okamžik? Připadal si zvláštně, snad nicotně. To čekání ho přestávalo bavit. Do jeho tupého zvyku se vkradla myšlenka. Chtěl se rozbít. Chtěl pocítit, jaké to je. Protože nepoznal život, nevěděl jak chutná smrt. Jaká to byla pošetilost a sobeckost jeho malé duše. Ano. Chtěl se rozbít. Na tisícero malých třpytek, připomínající třebaže jen málo, ale přece jen, hvězdy. Ale jak vypadaly hvězdy to netušil. Snad o nich jednou slyšel. O jejich zářivé moci klesající s úplňkem k Zemi, o jejich věčné záři nahrazující námořníkům lampy, slyšel o jejich bezmezné kráse, která proplouvala černou oblohou. Ó jak byl marnivý se svým přáním. Chtěl se podobat těm jitřenkám noci, aniž by tušil, že od nich už není cesta zpět.
TEĎ..., uviděl tu zář světa. Ale bylo to příliš krátce na to, aby mohl litovat. Snad je to tak dobře, jak by se cítil, kdyby chápal a ... pochopil?
...a jak obal od bonbónu tiše klesal k zemi a když dopadl, náraz byl tak slabý, lehké zašumění se stalo ozvěnou a dolétlo až nahoru k těm malým, bezvýznamným hvězdám...
Písmák