Polsko - kapitola XII.

 ,,Co když ztratíš svá křídla?‘‘ zeptala se Klára.

Nejspíš byla už chvíli vzhůru a přemýšlela nad tím, proč my jsme jako ptáci a někteří lidé takoví nejsou a být nemohou. Její otázka mě probudila.

,,Co jsi říkala?‘‘

,,Co když ztratíš svá křídla? Vydržíš se navždy k obloze jenom dívat?‘‘

,,Já?‘‘ divil jsem se: ,,Ne. Našel bych si jiná křídla. Vždycky bych si našel nějaký způsob, jak se odpoutat od země.‘‘

,,Jednou pták a ptákem navždy?‘‘ ptala se.

,,Už navždy.‘‘ odpovídal jsem: ,,Nikdy dolů. Jenom dál a výš…‘‘

,,Proč nejsou všichni takoví? Proč nemohou všichni létat?‘‘

,,Protože si myslí, že to neumí. Protože si myslí, že jsou těžší než vzduch a vznést se nemohou.‘‘ přemýšlel jsem: ,,Kdyby jen věděli, že to tak není…‘‘

Tak začínal nejzajímavější den mého života. Když jsem vylezl z kabiny, prošel sprchou a ranní rituál dokončil snídaní, začali jsme se všichni připravovat na další den.

,,Honzo.‘‘ volal na mě Igor.

Procházel jsem mezi kamiony a kontroloval pneumatiky na našich soupravách: ,,Ahoj…co je?‘‘

,,Co noha? Jsi v pořádku?‘‘

,,Je to lepší…díky.‘‘

,,Můžeš dneska znovu na kombajn?‘‘

,,Ale jo. Proč ně. Místo koho?‘‘

,,Místo Kamila. Potřebuju pár lidí na ten včerejší kombajn. Udělat pořádek a tak…‘‘

,,No jasně. Když ti to pomůže…klidně zničím dneska další.‘‘ zasmál jsem se.

,,To radši ne.‘‘ zakroutil hlavou: ,,Vezmi si jedničku. Je připravená.‘‘

,,Dobře, díky.‘‘ kývnul jsem hlavou na souhlas a každý jsme pokračovali dál za denní prací.

Ranní příprava byla jediná chvíle, kdy jsme byli jako tým pohromadě. Během dne jsme si sotva stačili něco říct. Lenka se od noční nehody držela se svými lidmi mezi kamiony SDP a setkáním se mnou se snažila vyhýbat. Stála opřená o svoje Volvo a zdánlivě zaujatá rozhovorem s Richardem mi lehkým kývnutím hlavy odpověděla na můj pozdrav, když jsem procházel okolo. Řidiči kombajnů po včerejší nehodě zvláště pečlivě promazávali ložiska svých strojů. Terezka snídala vločky, Tom si zapaloval druhou ranní cigaretu, Ondra s Johnym hadicí oplachovali zaprášené kamiony a vše se odehrávalo podle stále stejného scénáře. Na dvoře však chyběli Kamil s Martinem, kteří byli již na cestě k vraku ohořelého stroje číslo tři.

,,Kam to lezeš?‘‘ stála pode mnou s tázavým pohledem.

,,No…do mašiny přece.‘‘ odpovídal jsem jí z výšky nástupní plošiny stroje.

,,Včera jsi nemohl chodit a dneska už chceš zase řídit?‘‘ ptala se pobaveně Terezka.

,,No…jo.‘‘ zasmál jsem se.

Velmi dobře jsem cítil svoje včerejší zranění. Touha však byla silnější. Každou vteřinu v Polsku jsem hltal a přitom vychutnával jako nejvzácnější víno. Usadil jsem se za volant, zabouchnul za sebou dveře a nastartoval motor. Jako první jsem dnes nasměroval svůj stroj k výjezdu z areálu. Ještě asi dvacet minut jsme sestavovali kolonu. Na silnici nás vedl Igor se třemi kamiony, poté jsme následovali my s kombajny a několik minut za námi i zbytek souprav. Během půldruhé hodiny jsme byli všichni na místě a mohli začít s dnešní prací.

Dlouhé hodiny jsem ten den pozoroval obilí, mizící pod mýma nohama. Nemám tušení, kolik návěsů jsem naplnil, ale nebylo jich málo. Celý den jsme se točili v kruzích a sklízeli hektar za hektarem Bez odpočinku, bez zastávky. V dobré víře, že doženeme to, o co jsme přišli ztrátou jednoho stroje.

Po poledním vrcholu se slunce začalo, jako každé odpoledne, sklánět k obzoru. Na poli ze začaly objevovat stíny a mírně se ochladilo. Otevřel jsem si další láhev minerálky, svlažil suché rty a pokračoval v práci. Během minuty se ohlásil signál plného zásobníku a já si byl jistý, že do konce řádku jeho okraje nepřesypu. Stačilo však nepatrné chvění stroje a během několika vteřin se po bocích kombajnu spustily provázky zrní směřující k zemi. Zastavil jsem a přihlásil se o odvoz: ,,Tady jednička, přesypal jsem bunkr, přijeďte si pro to někdo.‘‘

V tu chvíli, daleko u silnice, se rozeznělo železné srdce modré Ondrovy Xeny.

,,Tady Blue dream, jedu za tebou, jedničko. Kde jsi?‘‘

,,Za obzorem, Ondro, mírně vpravo asi v polovině řádku.‘‘

Tenká vteřinová  ručička nestačila ani dvakrát opsat obvod hodinek a obrysy mého stroje se odrážely v lesklých ráfcích z leštěného hliníku na nápravách Ondrovy Xeny. Sotva se návěs objevil pod dopravním potrubím, spustil jsem do něj proud obilí, zatímco Ondra se šplhal ke mně do kabiny: ,,Jak se vede, dezertére? Nestydíš se utéct z kamionu na kombajn?‘‘

,,Ne…nestydím. Zítra jsem zase zpátky na silnici. Dneska jenom zaskakuju…‘‘

,,No jen aby…‘‘ nedořekl Ondra.

,,Hele…‘‘ skočil jsem mu do řeči: ,,Nebudu tady stát. Sedni do auta. Pojedeš se mnou.‘‘

,,Rozkaz, šéfe…‘‘ kývnul na mě, zabouchnul za sebou dveře a sešplhal na zem.

Odsekával jsem z pšenice další osmimetrový pruh a Ondra pokračoval se mnou dokud jsem do jeho návěsu nevyprázdnil celý zásobník. Ve chvíli, kdy jsme opouštěli jeden druhého, kdy jsem zpomaloval na konci řádku a Ondra mířil za dalším nákladem, objevila se na žebříku do kabiny Klára.

Nechala svoji soupravu u silnice když slyšela, že se hlásím o náklad. Na palubě Ondrova Modrého snu doplula až za mnou. Když jsem zpomaloval na konci řádku, nechala Ondru dál snít svůj Modrý sen a pevně uchopila madla žebříku ke mně.

,,Ahoj…‘‘ s úsměvem, tak, jako by to dělala několikrát denně, vstoupila do kabiny a jako včera v noci se lehce dotkla svými rty mých. Její vůně naplnila kabinu a dala mi na zlomek vteřiny zapomenout na celé Polsko.

,,Co tu děláš?‘‘

,,Chtěla jsem za tebou…od rána jsem tě neviděla. Pořád jsem měla nějakou práci…‘‘

,,Rád tě tu vidím…‘‘

Sevřela svoji drobnou dlaň okolo mého zápěstí a znova, tentokrát dlouze, se dotkla mých rtů.

,,Kde je zbytek kamionů?‘‘ zaznělo v tu chvíli z vysílačky: ,,Máme plný bunkry a stojíme…copak jsou všichni na cestě?‘‘

,,Musím jít…ale vrátím se.‘‘ zašeptala. Ani jednomu z nás nedokázala odepřít třetí dotek rtů, poté sešplhala ze žebříku, opatrně seskočila z pomalu pohybujícího se stroje a vydala se pěšky napříč strništěm ke své soupravě.

Klára sotva stačila zmizet za obzorem. Zásobníky všech strojů byly v tu chvíli plné a jediný kamion měl tehdy prázdný návěs – Queen of sand. Jeden vedle druhého, roztroušeni mezi zbývajícími ostrůvky pšenice, postávali jsme my, řidiči kombajnů, okolo svých strojů a čekali na vracející se kamiony.

,,Tak co, parťáku, teď by se ti kamion hodil, co?‘‘ zastavil se u mě Ondra, směřující s plným návěsem k silnici a dál na silo.

Na jeho řečnickou otázku, která nevyžadovala odpověď jsem jenom kývnul hlavou.

,,Kde máš svýho pěknýho spolujezdce?‘‘ zeptal se.

‚,Šla pro kamion…‘‘ namířil jsem svůj pohled k obzoru.

,,Kdo to vůbec je?‘‘ ptal se Ondra: ,,Objevila se tu jako duch…prostě najednou stála před bránou.‘‘

,,Je to můj novej řidič. Dostane Queen of sand. Vím, že jezdila pro Vápeníka. Klára…a ani vlastně nevím její příjmení.‘‘

,,Ty jsi mluvil s Vápeníkem…?‘‘

,,Ještě ne, ale…‘‘ nedořekl jsem a prudce otočil hlavu k obzoru. Krajinou zazněl výstřel.

,,Slyšel jsi to?‘‘ Nekonečně dlouhá vteřina, nekonečný skok ručičky na hodinkách, mráz běhající po zádech, vzpomínky na posledních pár nocí. Do podvědomí se vloudil strach a moje tělo zaplavil adrenalin. Ondrův úsměv se z jeho tváře vytratil, jeho pohled byl tvrdý, přísný.

Ozval se další výstřel a v zápětí po něm další dvě dávky po třech ránách.

,,Kurva!‘‘ vykřiknul jsem, ve vteřině se natáhnul pro pistoli do kabiny kombajnu a bez jediného pohledu na Ondru, bez jediného zaváhání nebo jakékoliv myšlenky jsem se rozběhl k obzoru, za kterým se ukrývala Klářina souprava a odkud výstřely zdánlivě vycházely. Koutkem oka jsem si všimnul i dalších řidičů kombajnů, kteří se ze všech stran sbíhali naším směrem.

Vše začalo před několika vteřinami, kdy se Klára vracela ke svému kamionu. Pomalu brouzdala svýma nohama ve zbytcích obilných klasů na strništi, obešla svůj kamion, přejela rukou po hliníkové stěně návěsu a při pohledu ke kabině se vyděsila. Na stupačkách stál muž, snažící se otevřít dveře jejího kamionu proužkem plechu a ohnutým drátem. Ten, koho Klára vyrušila, byl jedním z lidí, kteří se snažili ukrást jeden z kamionů během první noci. Nepovedlo se jim to. Dnes měli další šanci. Oba, Klára i on, stáli vedle kamionu bez jediného slova. Ona, ztuhlá leknutím. On, v myšlenkách co dál. Následovalo, co následovat muselo. Výkřik. Výstřel. Kulka.

Klára upadla na zem a zbytky obilných klasů jí poškrábaly tvář. Muž se rozběhnul k lesu, kde se skrývali jeho kolegové.

Padnul další výstřel. Střelný prach tentokrát pokřtil hlaveň Klářiny pistole, která ale stála pevně na nohou se svojí zbraní v ruce. Kulka mířila přesně. Prchající muž se skácel k zemi. Další tři kulky do již nehybného těla měly pouze zajistit v tu chvíli již neodvratitelné. Další tři kulky směřovaly do hustého porostu na kraji lesa. Jedné ze tří postav, ukrývajících se mezi nízkými větvemi javoru, se zaleskly brýle a prozradily tak jejich přítomnost. Muž s brýlemi padnul k zemi, zatímco jeho kolega upustil svoji zbraň a v bolestivé křeči si sevřel levou paži, kterou zranila jedna z Klářiných kulek.

V tu chvíli už nebyl čas téměř na nic. Z osobního vozu, který zastavil na silnici, vystoupili dva muži se samopaly. Klára v ten okamžik již šplhala po žebříku na pracovní plošinu návěsu a když po hlavě dopadala do prázdné korby, kulky ze samopalů mužů z vozu na silnici dávno zvonily o stěny jejího návěsu.

V tu chvíli jsme do hry vstoupili my. Ukryti v malém ostrůvku pšenice, necelých padesát metrů od Klářina kamionu, sledovali jsme, jak Klára dopadá do návěsu, zatímco kulky ze štěkajících samopalů narážejí do jeho stěn. Třetí z postav, až doteď skrytá v lese, vykročila zrychleným tempem ke stříbrné soupravě.

Teď přišla naše chvíle. Muž blížící se k soupravě vytáhnul zbraň. Celé moje já křičelo ,,Ne!‘‘, ale polský sen měnící se v drsnou realitu prohlásil svoje klidné ,,Ano.‘‘ Několikrát po sobě jsem stisknul spoušť. Teprve třetí dopad úderníku vyslal z nábojnice kulku, která prošla cizinci krkem a roztrhla mu krční tepnu, zatímco dvě předešlé kulky se zavrtaly hluboko do země. Muž se prudce zaklonil, zvrátil hlavu a dopadnul na záda.

V tu chvíli již moje uši ohlušovala sada výstřelů ze zbraní mých přátel. Na záda mi dopadlo několik horkých nábojnic a vzduch se naplnil zápachem střelného prachu. Samopaly utichly. Tmavé Audi na silnici bylo pokryto otvory po kulkách. Ani jeden z mužů ve voze nečekal palbu ze zálohy a naše střelba pro ně byla posledním překvapením. Jejich těla ležela bezvládně na horkém asfaltu. Krajinou se rozprostřelo ticho. Z hlavní našich zbraní stoupal k nebi našedlý kouř.

Vteřinu nebo dvě se ani jeden z nás neodvažoval ani pohnout. Srovnávali jsme si v hlavách, co se vlastně stalo. Dívali jsme se jeden na druhého a naše nevěřícné pohledy mluvily za vše.

,,Klára!‘‘ blesklo mi v tu chvíli hlavou. Prudce jsem se postavil a rozběhnul jsem se k jejímu kamionu: ,,Kláro! Kláro!‘‘

Klára se pomalu postavila a rozhlédla se okolo sebe. Viděla limuzínu, mrtvé muže na silnici, dalšího muže, ležícího na zemi několik metrů před její soupravou a nás, pomalu se sbírající ze země.

,,Jsi v pořádku?‘‘ volal jsem z dálky.

,,Jsem…jsem v pořádku.‘‘ odpovídala mi nejistě a neustále se rozhlížela okolo.

Přiblížil jsem se k návěsu. V tom Klára prudce seskočila na zem, sebrala svoji zbraň a rozběhla se k muži, z něhož pomalu vyprchával život. Ležel v řádku slámy a tiše sípal. Klára si k němu klekla a přitiskla mu hlaveň svojí pistole na čelo: ,,Jak se ti líbí tohle zmetku?‘‘ vykřikla zlostně.

,,Co to kurva děláš?‘‘ vyděsil jsem se a rozběhl se k ní. Skočil jsem po ní a srazil jí k zemi, ale bylo pozdě.

,,Táhni k čertu!‘‘ vykřikla a stiskla spoušť.

V tu chvíli se na silnici objevily tři z našich kamionů. Dějiště odpolední bitvy bylo výmluvné a nebylo těžké si domyslet, co se zde odehrálo. Tři soupravy se doslova vyřítily na pole a jejich řidiči vyskákali z kabin.

,,Co se tu stalo? Co je…?‘‘ volala Terezka, běžící k nám.

,,Jste všichni v pořádku?‘‘ znělo z Tomových úst.

,,Mám…mám někoho zavolat?‘‘ křičel úzkostným tónem Richard od svého kamionu.

Leželi jsme vedle sebe na zádech, já a Klára, a snažili se popadnout ztracený dech. Otočil jsem hlavu jejím směrem: ,,Zbláznila ses?‘‘

,,To by jsi nepochopil.‘‘ podívala se na mě.

,,Tak kurva mám někoho zavolat? Je někdo zraněnej?‘‘ volal čím dál naléhavěji Richard.

,,Honzo, Kláro, jste oba v pohodě?‘‘ dožadovala se odpovědi Tereza.

,,Všichni jsme v pohodě…‘‘ dýchal jsem těžce: ,,Zavolej…Igora, Richarde!‘‘

,,Co se stalo?‘‘ naléhala Terezka, která si, celé udýchaná, klekla k nám.

,,Vrátili se…‘‘ odpovídal jsem: ,,Udělali to zase…‘‘

,,Byli to ti stejní?‘‘ ptal se Tom.

,,To nevím…‘‘ volal jsem na něj: ,,Kde je Igor? Varujte všechny ostatní. Nevíme kolik jich tu je!‘‘

,,Nouzová výzva, opakuji, nouzová výzva!‘‘ znělo z vysílaček v kabinách všech kombajnů i kamionů: ,,Tady Richard, na poli se střílelo, okamžitě všichni sem! A dávejte si pozor!‘‘

Richardovo hlášení způsobilo lavinu otázek a výkřiků, které zaplnily dvanáctý kanál a překrývaly jedna druhou.

,,Co se stalo?‘‘

,,Kde se střílelo?‘‘

,,Jsou všichni v pohodě?‘‘

Igorovo vysílání, který se snažil všechny uklidnit a zjistit skutečný stav situace, se na kanále ztrácelo jako kapka v moři. Nezvedal jsem mu ani mobilní telefon, který ležel na přístrojovém panelu v kombajnu na druhé straně kopce. Vřítil se proto na pole se svým džípem, prudce zastavil a okamžitě volal. ,,Co se stalo? Řekne mi někdo, co se tu děje?‘‘ spolu s ním z vozu vystupovali i Kamil s Martinem, kteří se až doteď zabývali likvidací zničeného kombajnu.

Já, Klára, Terezka, Tom, Richard, Ondra a zbylí řidiči kombajnů jsme postávali a posedávali okolo kamionu, rozebírali předchozí dění ze všech možných stran a když mezi nás vběhnul Igor s otázkou: ,,Řekne mi někdo, co se tu děje?‘‘, popsali jsme mu vše do nejmenších podrobností.

,,Tohle už ale není legrace.‘‘ rozhlédnul se po nás všech Igor.

Byli jsme tu už všichni. V těsném sevření tu stály kamiony srovnané do půlkruhu i kombajny seřazené podél hrany lesa. Uprostřed toho stál Igor a nahlas rozebíral vzniklou situaci, zatímco my jsme posedávali na stupačkách nebo za volanty svých strojů a poslouchali Igorova slova.

Seděl jsem vedle Kláry v našem kamionu, pevně svíral její třesoucí se ruce v dlani a snažil se ji utišit.

,,Máme tu několik mrtvých.‘‘ pokračoval Igor: ,,A víme, že přinejmenším jeden z nich nám utekl, nemám pravdu?‘‘ podíval se na Kláru.

,,Viděla jsem tři…a myslím, že jednoho jsem trefila do ruky…‘‘

,,A toho jsme nenašli.‘‘ kývnul hlavou Igor. Chvíli mlčel a pak dodal: ,,Chtěl bych poděkovat vám všem, co jste zachovali chladnou hlavu. Díky vám jsme všichni v pořádku.‘‘

Ucítil jsem na sobě Lenčin pohled. Stála opřená o svůj kamion a jakmile jsem zvednul hlavu a podíval se na ní, sklopila oči k zemi. Kdo by si před rokem pomyslel, že skončíme takhle.

,,Jasné…dobře, ano…děkuju. Ano…díky.‘‘ mluvil nahlas do telefonu Igor a s výraznými gesty přecházel z místa na místo: ,,To mi nemusíte připomínat. Samozřejmě…‘‘ Po několika minutách dramatického rozhovoru odložil telefon a znova se podíval do očí každému z nás. ,,Takže…‘‘ začal velmi vážným tónem. Mluvil pomalu a zřetelně vyslovoval každé písmeno: ,,Přátelé. Právě jsem mluvil s Poláky.‘‘ chvíli mlčel a hledal vhodná slova: ,,Vzhledem ke vztahům místních úřadů k cizincům, jako jsme my, mi bylo doporučeno, nechat všechno, jak tu je, okamžitě se sbalit a vypadnout. V žádném případě o tomhle nesmí nikdo vědět. Tohle už zůstane navždy mezi námi. Nikdo, zdůrazňuji nikdo. Rodiny, přátelé, známí. Vím, tohle všechno už jsem jednou říkal. Dnes je to ale trochu jiná situace. Žádná dodávka, smetená ze silnice chybou jejího řidiče. Je to věc, která by mnoho z vás dostala do velmi vážných problémů se zákonem. Nejeden z vás má na rukách střelný prach, to si uvědomte.‘‘ řekl tiše: ,,A nějaká sebeobrana, na to se tu nehraje.‘‘

,,Chceš mi říct teda říct, že na to mám zapomenout a hrát mrtvých brouka? Já jsem dneska zabil chlapa!‘‘ nedokázal jsem potlačit svůj stres s emocemi a vyrazil jsem proti Igorovi.

,,Vyser se na to, Honzo.‘‘ odpovídal mi stejně ostrým tónem Igor: ,,Hele, i kdyby ses mi tu stavěl na hlavu a náš Polskej boss řekl, jděte od toho, tak já půjdu, protože tohle je jiná země. Tady platí jejich pravidla. A my o nich víme prd.‘‘ Sklopil jsem hlavu, on mi položil ruku na rameno a dodal: ,,Nech to bejt. Bude to tak lepší.‘‘

Klára mě chytila za ruku a pevně ji sevřela v dlani.

,,Jo, asi máš pravdu…‘‘ zašeptal jsem.

,,A teď se sbalte a vypadněte.‘‘ rozhodnul Igor: ,,Dřív než nás tady někdo uvidí.‘‘