Polsko - kapitola XV.

XV.

Bouře

Šum. Proudící zrní, které probíhalo dopravním potrubím kombajnu a při dopadu zvonilo o stěny návěsu. To byl zvuk, který nás provázel celý týden. Zněl mi v uších každé ráno a s jeho ozvěnou jsem noc co noc usínal. Nyní však byla ozvěna zrní plnícího návěs zesílena šuměním borovic. Štíhlé a vysoké stromy se začaly mírně vlnit ve slabých poryvech větru, které po poledni přinášely nad oblast mraky, které stále častěji zakrývaly slunce.

,,Už nám to tady pomalu končí.‘‘ řekl Kamil při pohledu na nebe.

,,Nestraš s tím…‘‘ řekl jsem tiše. Úzkost ve mně rostla každým okamžikem.

,,Holt už je to tak. Dneska už je šestej den. A pochybuju, že to do zítra vydrží.‘‘ zakroutil hlavou a lehce dosednul za volant svého stroje. ,,Máš to plný.‘‘ ukázal na naložený návěs.

,,Jo.‘‘ sklonil jsem hlavu, sešplhal na zem a rozbalil přes náklad plachtu, zatímco Kamil pokračoval dál ve svém řádku a ve své práci.

Déšť. To slovo tlouklo na moje vědomí, jako jeho kapky narážejí do střech, když se snáší na krajinu. Budoucnost se rozpouštěla v nejistotě dnešního dne a jediné, co neztrácelo význam byla víra v to, že déšť přijde až zítra. Nebo pozítří. Jenom ne dnes.

Ve své slepé snaze smést mraky z nebe za obzor, kdy jsem svíral pevně volant ve svých rukou, mířil s patnácti tunami pšenice za zády k vykládce a nedíval se napravo ani nalevo, minul jsem při rychlém průjezdu kukuřičným lánem Klářinu soupravu. A kdyby nezakřičela do vysílačky svoje: ,,Honzo!‘‘, nevšimnul bych si jí.

Instinktivně jsem přitlačil brzdový pedál k podlaze a souprava se zastavila. Vyskočil jsem z kabiny, rozběhl se k ní a z jejího objetí jsem cítil, že nejen mně prudce tepe srdce a nejen já doufám s každým nádechem. I ona dobře vnímala šedé stíny plující po obloze.

,,Já nechci utíkat…‘‘ šeptala: ,,…ani se krčit v koutě. Celý týden jsem žila a chci žít až do konce. Žádný pták se přece nezastaví a nesletí k zemi dřív, než opravdu musí.‘‘ pokračovala a já vnímal pevnější a pevnější obětí: ,,Chtěla bych být jako pták. Létat z místa na místo a vidět svět tak, jak ho jiní nevidí.‘‘ Pak dodala tiše: ,,Andělé s vlastními křídly jsou jenom v pohádkách…‘‘

V tu chvíli mě už ani nenapadlo ji poprosit, aby jela se mnou. Žádné kdyby, proč a možná. Osud nic nezmění. A naše malé společné ‚Polsko‘ plné splněných snů, letní nálady a vůně obilí navždy zůstane pohádkou, kterou jsme prožili od začátku až do konce.

,,Tady šestka, mám plno, potřebuju odvoz.‘‘ rozneslo se dvanáctým kanálem.

,,Já pojedu.‘‘ zašeptala.

,,Já taky.‘‘

Neloučili jsme se. Se zářivým sluncem nad našimi hlavami ještě nebyl důvod říkat ‚sbohem‘. Vždyť ani ptáci nejdou k zemi dřív, než musí.

Vrátil jsem se do kabiny. V mém vlastním světě za oknem kamionu, světě laděném do odstínů modré, bylo všechno jiné. Vzduch tu byl příjemně chladný, styl hudby jsem vybíral já, stejně tak jako čas oběda a snídaně.  Nikdo tu nade mnou neměl žádnou moc. Jen já. A když jsem chtěl, zakryl jsem okna modrými záclonkami a svůj svět oddělil od toho skutečného.

Ještě chvíli jsem ji sledoval ve zpětném zrcátku. Zabouchla za sebou dveře do kabiny a její souprava zmizela mezi stromy,odkud se za okamžik vynořila Terezčin ‚Modrý anděl‘, jehož odraz v zrcátku jsem sledoval celou cestu na silo. A znovu jsme skládali náklad v místech, kde cesty jsou z betonových panelů a z nebe je vidět pouze úzký pruh mraků přímo nad hlavou. Vzduch byl prosycený vůní pšenice a jemný obilný prach mě nutil ke kýchnutí. Zvláštní pocit, který ve mně zanechávalo tohle místo, se během týdne neztratil. Pokaždé, když jsem projížděl bránou, skláněl jsem hlavu před majestátností betonových pomníků minulosti. Jako vždy i dnes jsem slyšel zvuk statisíců zrnek propadajících mříží výsypného kanálu. A když jsem složil svůj náklad a odstavil kamion na kraji úzké uličky, najížděla se svým vozem k výsypnému kanálu Tereza. Ocelový píst jako píšťala naklonil ložnou plochu jejího návěsu a celý náklad s hukotem a duněním zmizel v hlubinách. S tou ohlušující ozvěnou, která se jako výstřel v mžiku roznesla uličkou všemi směry, na východ i na západ se do vzduchu vzneslo hejno ptáků, kteří zaplavili nebe nad námi.

,,Podívej!‘‘ napřáhla Terezka ruku k nebi: ,,Jsou svobodní…a létají.‘‘

,,Jako my, Terezko. Stejně tak jako my…‘‘ Jejich průlet kolem nás vidím před očima kdykoliv je jen přimhouřím a šum holubích křídel mi zní dodnes v uších.

V tu chvíli Igor, sedící na kraji strniště ve svém džípu, nejistě pohlédl na koruny stromů, kolébající se ve větru. Vítr zesílil a nad krajinu přinášel více a více stínů. Obzor v tu chvíli lemovala oblaka zlověstně fialového odstínu. Přejel pohledem celé údolí. Rudé kombajny, rozházené po poli jako hračky, dělily zbytky pšeničného lánu na stále menší a menší části. Horšící se počasí ho stavělo před nepříjemné rozhodnutí. Spustí-li se na krajinu déšť, pokryje vodou nejen neposekanou pšenici, ale i čisté zrno v zásobnících kombajnů a v návěsech kamionů, pokud je nestihnou řidiči včas přikrýt plachtami. Navíc, objeví-li se v oblasti bouře, bude muset všechny stroje včas odvolat z volné pláně. Příliš mnoho dobrých řidičů již zemřelo ve svých kombajnech při zásahu bleskem. A proto vzal do ruky mikrofon a vyslovil, ač nerad, nahlas svoje obavy: ,,Přátelé, mám strach, že se nám kazí počasí. Proto všichni, kdyby šlo do tuhýho, vyprázdníte svoje zásobníky do kamionů  a kdyby se přihnala bouřka, okamžitě se ztratíte z pole směrem dolů k řece. Nechci, aby vás rozsekaly blesky, kdyby přišlo na věc, rozumíte?‘‘

,,Kamil, rozumím.‘‘

,,Petr, rozumím.‘‘

,,Tomáš, rozumím.‘‘

,,Martin, rozumím.‘‘

,,Richard, rozumím.‘‘

,,Lenka, rozumím.‘‘

,,Klára, já…rozumím.‘‘

,,Neříkám, že bude pršet a neříkám, že nebude.‘‘ dodával Igor: ,,Ale zbytečně se nezdržujte. Každej metr pšenice navíc je bod pro nás. To víte vy i já…‘‘ a sledoval, jak se pohyb na poli zrychlil.

Slova z vysílačky dosedla na moje vědomí jako paleta cihel. To, co bylo ještě ráno vzdálené hodiny a dny, stálo přede mnou ve své nemilosrdnosti jako žívá současnost. V ten okamžik jsem nemohl udělat nic jiného, než se rozběhnout ke kamionu.

,,Honzo?‘‘ křičela Tereza: ,,Co se stalo? Honzo!‘‘

,,Jedu za ní.‘‘ volal jsem za sebou, šplhaje se do kabiny: ,,Pak ti to vysvětlím!‘‘ Prudce jsem vyrazil k výjezdu ze sila a cítil, jak se souprava chvěje při rychlé jízdě po cestě z panelů. Hlubokým tónem klaksonu jsem si čistil cestu od všech a všeho, co by mi jen trochu bránilo v mém závodě.

Klára seděla ve svém kamionu uprostřed pole s poloprázdným návěsem za zády. To co se dělo okolo vnímala. Přesto zůstávala klidná. Špička její nohy se lehce dotýkala spojkového pedálu a čekala, až se někdo další přihlásí o odvoz. Tiše přitom sledovala, jak nebe nad krajinou potemnělo a poryvy větru prudce zesílily. Ohromný závan v jeden okamžik přitlačil svoji silou k zemi všechna dosud stojící stébla pšenice a zamával se stroji v dosahu. S ohlušujícím kvílením pak začal sbírat slámu ze strniště a vynášel ji vysoko nad koruny stromů. Nastalo, čeho jsme se všichni s Igorem v čele báli. Ten, jakmile jeden z poryvů zahoupal jeho džípem, hbitě uchopil mikrofon vysílačky: ,,Tady Igor. Chlapi, okamžitě všechno přesypte do kamionů a zmizte! A přikryjte co máte v návěsech!‘‘

V tu chvíli k sobě každý přitáhnul ovládací páku kombajnu, přestal sekat a rozhlížel se po nejbližším kamionu. Dvanáctý vysílací okruh zahltila volaní z kombajnů, která se navzájem rušila a mísila v jeden nesrozumitelný šum. Těch několik souprav, které byly nyní na poli, obklopily červené stroje a jejich návěsy začaly plnit sypkým zlatem.

,,Tak a teď padej!‘‘ volal na Kamila Richard, ve snaze překřičet řev motorů sotva se z dopravního potrubí dosypala poslední zrnka. Vyšplhal se na návěs a začal přes čerstvou pšenici rozbalovat plachtu. Sotva však překryl polovinu nákladu, soupravou zamával vítr a prudce zvednul plachtu do vzduchu. Richard si sotva stačil uvědomit, co se stalo. Prudký ráz větru ho nadnesl i s plachtou a uhodil s ním po několikametrovém letu o zem. Richard při dopadu zasténal.

,,Richarde!‘‘ rozkřičel se Kamil, když viděl, jak Richard dopadá z výšky na zem. ,,Igore! Richarda to smetlo z návěsu!‘‘ Vyskočil z kabiny a rozběhnul se k němu: ,,Jsi celej?‘‘

Richard ležel na zemi, křečovitě si svíral rameno a kroutil hlavou: ,,Rameno…asi klíční kost.‘‘

Igor z dálky sledoval, co se u Richardova kamionu stalo. Ve vteřině byl se svým džípem na místě: ,,Jste oba v pořádku?‘‘ ptal se. Pak uviděl Richarda na zemi a víc už se neptal.

,,Je to v hajzlu. Sotva pohnu s rukou.‘‘ svíral si neustále pravé rameno: ,,Ani nezařadím rychlost…‘‘

,,Na to se teď vyser. Jestli to takhle půjde dál, tak zejtra balíme.‘‘ pronesl Igor.  Opatrně mu pomohl vstát a posadil ho do džípu: ,,A ty vypadni!‘‘ zavolal na Kamila: ,,Za chvíli tady bude horko!‘‘ snažil se překřičet sílící vítr.

Kukuřičné pole s lesem v pozadí jsem měl už na dohled. Jako nejrychlejší z dostihových koní jsem se prohnal rovinkou mezi zelenými rostlinami a bezohledně následoval polní cestu mezi borovicemi. Vysokou rychlostí a s ohlušujícím duněním si moje souprava razila cestu písčitými stezkami. V tu chvíli jsem slyšel jenom útržkovité rozhovory z dvanáctého kanálu a o tom, co se děje na poli jsem měl pouze mlhavé představy.

,,Tak už všichni zmizte!‘‘ ozýval se z vysílačky Igorův hlas podkreslený hukotem větru. Igor odstavil na kraji lesa svůj džíp se zraněným Richardem a rozběhnul se pro jeho kamion. Pevně uchopil vlající plachtu, celou vahou se na ni položil a jak jen mu to vítr dovolil, upevnil ji k návěsu. Odhodlaně se pak posadil za volant kamionu a zastavil se, až soupravu kryly první borovice. Jakmile vyskočil z kabiny a zabouchnul za sebou dveře, krajinu ozářil blesk následovaný ostrým zvukem hromu. Pronikavé bílé světlo ho oslepilo. Sotva se rozkoukal, vyběhnul z lesa a rozhlédnul se po poli. Krajina znovu potemněla. Nejprve se zahleděl na špičky stromů na obzoru, které se kolébaly ve větru ze strany na stranu. Ve vteřině však jeho pohled upoutal jeden z kombajnů, který po větrem bičovaném poli stále pokračoval v nedosekaném řádku. Sotva stačil zaostřit na obrysy červeného stroje, objevila se za ním ještě stříbrná souprava.

,,To snad není možný!‘‘ rozběhnul se k vysílačce v džípu: ,,Kdo to ještě seká? Okamžitě vypadněte!‘‘

,,Tady šestka, já to dosekám! Vždyť ještě neprší. Ještě mám čas…‘‘

,,Jestli okamžitě nevypadneš, sestřelí tě nějakej blesk dřív, než to stačíš někam vysypat, Petře!‘‘

,,Sypu to přímo ke Kláře! Nech nás to dodělat!‘‘

,,Kláro, slyšíš mě? Nech to být! Vykašlete se na nějaký pitomý obilí a zmizte než vás to zabije!‘‘

,,Ještě tenhle řádek. Přece to tady sakra nenechám!‘‘

To už mezi stromy prosvítala moje souprava a mě se otvíral pohled na údolí. Míjel jsem Richardův kamion i Igorův džíp.

,,Kde je Klára?‘‘

,,Napravo na stráni. Dosekává s Petrem.‘‘

 Přibrzdil jsem, téměř přelétnul kamenitý sjezd z lesa a rozhlédnul se po poli. Vítr kvílel a prach a drobné kamínky, které zvedal do vzduchu, zvonily o čelní sklo mého kamionu. Konečně jsem za horizontem ostře vpravo zahlédnul odlesk stříbrného spoileru a rozjel se přímo k němu. Na nebi se zkřížily dva bílé blesky a do předního okna narazila první kapka vody. Rozlétla se do všech stran a zanechala po sobě drobný vlhký kroužek, na který se začal lepit prach. Po první kapce následovala druhá i třetí. Z nebe se spustily provazy deště. Teď už nemělo cenu brát ohled na nic. Se svojí soupravou jsem proletěl několik metrů širokým ostrůvkem neposekané pšenice a zastavil se napříč v cestě stále pracujícího kombajnu, jehož dopravní potrubí až do poslední chvíle plnilo Klářin návěs.

Vyskočil jsem z kabiny a rozkřičel se: ,,Vypadni, Petře! Sbal mašinu a vystřel odtud!‘‘

Zamával mi, prudce strhnul volant a směřoval ze stráně nejkratší cestou k řece. Klára v tu chvíli bojovala s větrem s plachtou v ruce a snažila se uchránit náklad před sílícím přívalem vody.

,,Nech toho!‘‘ volal jsem na ni: ,,Vykašli se na náklad.‘‘

,,Ne, dodělám to!‘‘

Hluk bouře byl téměř nesnesitelný. Vítr lepil na moje promáčené tělo prach, plevy a kousky slámy.

,,Blázne!‘‘ vyšplhal jsem na návěs a kleče na plachtě, uvazoval jsem ji k jistícím očkům po stranách návěsu: ,,Když tě neshodí vítr, sestřelí tě blesk…‘‘

,,Já kašlu na blesky!‘‘ seskočila s návěsu a srovnala si na hlavě kšiltovku: ,,Schováme kamiony!‘‘ chytila se madel a šplhala se do kabiny.

Chytil jsem ji za rameno: ,,Vyser se na kamiony, Kláro!‘‘ snažil jsem se překřičet vítr. 

,,Ne!‘‘ vykřikla.

,,Jsou to, kurva, jenom kamiony.‘‘

,,Jenom kamiony?‘‘ zeptala se a křičela dál: ,,Miluju tě. A sakra dobře vím, co pro tebe tohle všechno okolo znamená. A chceš něco slyšet? Za půl hodiny už tady nebudu! A já nemám ani trochu zájem vidět tě, jak během hodiny přicházíš o všechno, co pro tebe něco znamená, rozumíš? Tak nech těch kravin a jeď za mnou!‘‘

Nedala mi ani vteřinu. Ani okamžik na jediné slovo. Sotva jsem se stačil nadechnout, zabouchla za sebou dveře a rozjela se směrem k lesu. A já jí dýchal na záda, ačkoliv jsem přes čelní sklo, na které se neustále lepil prach se slámou a plevy, viděl pouze třpyt koncových světel jejího návěsu.

Klára mě vedla lesem po písčitých cestách. Jakmile jsme dosáhli jeho okraje, zpomalila a na cestě, která probíhala napříč lánem kukuřice, zastavila. Krajinu neustále zkrápěl hustý déšť, který bubnoval do kabin a návěsů. Seděl jsem nehybně ve svém kamionu a měl jsem pocit že sedím věčnost, než se otevřely dveře a Klára vystoupila. Sotva jsem vyskočil z kabiny, octnul jsem se po kotníky ve vodě. V tu chvíli jsem to však nevnímal. Udělala mým směrem několik kroků a já se vydal k ní. Mlčela.

,,Nevíš, co říct?‘‘ řekl jsem.

Chytila mě za ruce a podívala se mi do očí. ,,Moc dobře vím, co chci říct.‘‘ usmála se. ,,Poslední tři dny jsem vyměnila za celý svůj život. Za život, který jsem žila za sklem. Chodila jsem mezi lidmi jako stín a nemohla se jich dotknout. Sdílela jsem s nimi jejich pocity, aniž bych je mohla prožít jako oni. Ale teď už vím, co znamená život. A to, co jsem udělala, bych udělala znovu.‘‘

V životě jsem necítil více zoufalství a bezmoci než v tu chvíli, kdy se mi dívala do očí a hrdě se bránila slzám.

,,Neříkej nic.‘‘ položila mi ruce kolem krku a dotkla se mých rtů svými. ,,A teď…‘‘ řekla tiše: ,,…zavři oči a řekni jen: jedna, dvě, tři…‘‘

Poslední dotek. Poslední pohled. Stála přede mnou tiše a klidně. Nikdy bych nevěřil, že zavřít oči může být tak těžké. A pak jsem se octnul ve tmě.

,,Jedna, dvě, tři,…‘‘ tisknul jsem k sobě víčka a představoval si, jaký bude svět, až oči otevřu. Otevřel jsem je a octnul se sám s dvěma kamiony uprostřed kukuřičného lánu bičovaného deštěm. Cesta, ráno suchá a prašná, byla plná louží. Stál jsem po kotníky ve studené vodě a mlčky pozoroval svět  kolem sebe. Velké lesklé zelené listy kukuřice se vlnily ve větru a hladinu vody čeřily dopadající kapky. Nebe ztrácelo svůj fialový odstín a barvilo se do odstínů šedé. Jediný můj pohyb pro mě v tu chvíli neměl smysl. Slova ztrácela svůj význam. Klára odešla, zmizela.