Polsko - kapitola XVI.

XVI.

Poté

Dlouho jsem stál po kotníky v louži dešťové vody a bezděčně mířil svým pohledem nikam. Nemyslel jsem, nevzpomínal. Mezi roztrhanými mraky prosvítalo modré nebe. Vzduch byl ostrý a svěží. Ani ten mi však nepomáhal z mojí otupělosti.

V ten okamžik Terezčina modrá souprava sjížděla ze silnice na polní cestu, pomalu se brodila kalužemi a směřovala ke mně. Čím více se blížila, tím více do mého podvědomí pronikal ostrý klapot jejího šestiválce Volvo. Zvednul jsem oči a pohlédnul na zastavující vůz. Z něj vyhlédla Terezka se slovy: ,,Něco se stalo?‘‘

,,Ona je pryč.‘‘ řekl jsem tiše.

,,Kdo je pryč? Co se stalo?‘‘

,,Nic. Jen déšť smyl ze světa další provinilce.‘‘ sklopil jsem oči k zemi a zhluboka se nadýchnul: ,,Terezko, co kdyby jsi se dověděla, že něco na světě je úplně jinak, než jak si všichni myslí? Kdyby ti někdo ukázal, že jedna a jedna nejsou dvě?‘‘

Zamyslela se a já jí řekl pravdu o Kláře. Poprosil jsem ji tehdy o jedinou věc. Aby si nechala pro sebe Klářino tajemství a řekla těm, kteří se budou ptát, že Klára během bouře odjela za někým, kdo ji v tu chvíli potřeboval. Terezka souhlasila a nabídla mi pevné objetí, které mi dalo sílu myslet a dýchat.

,,Igore, jste všichni v pořádku?‘‘ sevřel jsem mikrofon v dlani.

,,Richard je zraněnej. Vezmu ho do nemocnice.‘‘ odpovídal mi: ,,Ostatní sbalí kombajny a vrátí se na farmu. Tady jsme skončili.‘‘

,,Mám tady ještě náklad pšenice.‘‘

,,Nejsi jedinej. Silo je pořád otevřený. Vezmi to tam. Sejdeme se na farmě.‘‘

,,Dobře.‘‘

,,…a Honzo, až s vrátím s Richardem, mohl bys sem se mnou zajet pro jeho kamion?‘‘

,,Taky mi tu jeden zůstane. Klára…musela odjet. Zajedeme sem a vezmeme je zpátky.‘‘