Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCigareta
21. 04. 2004
1
0
1072
Autor
TheMorpheus
Kdyby jeden pomohl druhému, bylo by pomoženo všem...
Noc byla chladná a ponurá.Připadalo mi, že svět kolem mne je zapuštěn do velkého oparu mlhy a tudíž jsem viděl jen několik desítek metrů před sebe.Vracel jsem se z pracovní schůzky, jenž neskončila zrovna podle plánů.Kapky krve jsem měl zaschlé na konečkách prstů a nehty měly slabě načervenalý odstín.
Pracuji jako vyběrač a ochránce pana Waltera Burkea, který vlastní většinu špičkových restaurací tady v Downtownu.Policie vidí naší práci jako organizovaný zločin.Svým způsobem je to pravda, ale my tomu říkáme prostě „naše práce“.Vzhledem k tomu, že v průměru zabijete pět lidí za měsíc, jde o tak trochu jinou práci.
A tak po dnešním nevydařeném obchodu s drahými víny, jsem si řekl, že vzít si na pár dní volno, nebude vůbec špatný nápad.Cesta domů již nebyla daleká a já si chtěl ještě na tu chvilku zapálit.Leč v zápětí zjišťuji, že má stříbrná tabatěrka je prázdná.
V tu chvíli se před mými zraky objevila ta nejzaplivanější hospoda a herna zároveň.Mastná okna, přes které bylo matně vidět do té zavšivené díry, kde si vylévají krky kyselím pivem jen děvky, taxikáři, zloději a jiní špinavci, jenž bych bez lítosti shodil do chlíva plnýho hladovejch prasat.
Jenomže jak moc se mi ta herna hnusila, stejně tak moc se mi chtělo kouřit.
A ono v půl třetí ráno těžko naleznete otevřený obchod, kde si koupíte kvalitní tabák.
Otevřel jsem dveře a namísto, aby mě přivítala příjemná hudba, vlažný vzduch, profackoval mě těžký kouř a nebylo slyšet nic jiného než ty obtloustlý idioty, co chvástaj nesmysly a veškeré drobné házejí do (ne)výherních automatů.Prošel jsem mezi stoly, kde sedělo jen pár nalitejch chlapů a zastavil se u barového pultu.Celá hospoda si zkoukla tu vysokou postavu, oblečenou do jednoho z nejdražších pánských obleků vůbec.
Za barem pracovala obézní blondýna, která svým obličejem jevila výraz stejné úrovně, jako kdyby místo něj měla vlastní prdel.
“Co to bude?“ zeptala se, div si neodplivla.
Na venek jsem se tvářil příjemně, ale uvnitř to vřelo.
“Vidím, že tu neprodáváte ani cigarety a tak jsem vás chtěl požádat, jestli byste mi nemohla jednu dát“řekl jsem a snažil se tvářit nadmíru příjemně.
“Cigára nemáme a ani kusovky neprodáváme.“ Vyjela po mně jak vzteklej pes.
Snažil jsem se to všechno ustát, ten vzduch, ty lidi, tu atmosféru a především tu blondýnu.
Ani na chvilku jsem se nepřestal usmívat a řekl si, že to ještě naposledy zkusím:
“Já si nechci koupit cigarety a ani jednu, chci aby jste mi jednu dala.
Nic víc, nic míň.Už mi rozumíte?“ cítil jsem, jak se mi potí dlaně.
To je pokaždé, když vím, že něco není v pořádku.A tady nebylo v nepořádku něco, tady bylo v nepořádku úplně všechno.
Blondýna se na mne arogantně ukřenila a řekla:
“Já už mám poslední, takže sbohem pokud je to vše!“
Nejdřív jsem myslel, že asi špatně slyším, jelikož takhle se mnou nikdo dlouho nemluvil, ba dokonce ani ti grázlové, co se mě snažili zabít.Všiml jsem si, jak se za barem válí plná krabička, co určitě patřila té odporné blondce.Nechtělo se mi dál žádat to tlusté sele o její přízeň, takže to zkusím u nejbližšího stolu, kde sedělo pár chlapů.S nervy jsem byl na dně a kouřit se mi chtělo desetkrát tolik, než když jsem vstoupil.
Přikročim k nim a začínám znovu.
“Pánové mohl bych vás požádat o jednu cigaretu?Vidím, že kouříte, tak by to neměl být problém?“řekl jsem a na tváři mi muselo být vidět zklamání a vztek.Reakce na moji prosbu byla fatální chybou.Chybou za níž se ti chlápci nemohli omluvit, i kdyby chtěli.
“To ale je problém, takže vypadni plešoune a neser se nám do dialogu.“řekl ten nejmohutnější a podíval se na mne svou zjizvenou tváří jako vrah.
Do toho se přidal jeho spolusedící: „Vrať se do divadla kryple, nebo o to sako přijdeš a o ten svůj ksicht taky.“
Tak to byl konec.
Spíš začátek konce.
Promnul jsem prsty, nadhodil sako a ještě naposledy se usmál na tu tlupu idiotů a nad tou jejich nevědomostí.
Nevěděli totiž kdo jsem.
Nevěděli co jsem.
A hlavně nevěděli, že mě na zádech za páskem, v koženém pouzdru, tlačí dvě plně nabité Beretty ráže 9mm, ihned použitelné.Byl jsem rozhodnut co musím udělat.
Nestihli ani mrknout a obě ty zbraně, již byly v mých upocených dlaních.
“Chtěl jsem jen cigaretu“ a zamířil jsem nimi na jeho vyděšenej ksicht.
Hospoda začala vřít jako voda na kafe.Všichni hleděli na nás a čekali co bude.
Nalevo ode mne se zvedli dva a zaslechl jsem cvaknutí.Bylo mi jasné, oč jde.Vystřelovací nože jsem slyšel cvaknout nespočetkrát.Jednal jsem rychle a bez lítosti.
Otočil jsem se vlevo a každý z nich dostal po kulce do hrudníku.Blondýna začala křičet a všichni se zvedali ze židlí.Obracím se ke stolu a pokračuji.Tlusťoch po dvou do hrudníku.
Zbylí dva ji dostali do hlavy, až se silou kulky přehoupli přes opěrátko židle.
Vepředu u dveří začali dva utíkat, avšak na kliku si nešáhl ani jeden.
Od dalšího zůstali kousky lebky spolu s krví na tlačítkách automatu.
Všechno bylo rychlé, tak jako vždy.
Rána za ránou, stejně jako dnes odpoledne na obchodní schůzce.Na hluk berett jsem zvyklí.
Blondýna stále řve o pomoc, skrčená za barovým pultem.Mé Beretty však křičí hlasitěji.
Tomu „jizváčovi“ prostřelím kolena, ať si taky zazpívá.Upadá obličejem k zemi a řve bolestí.
Snad poslední se zvedá zespod stolu a snaží se prchnout skrčeně mezi stoly.
Zbraně kopou, kulky lítaj, třísky z židlí a stolků poletují během střelby, při níž ho nemůžu trefit.V zápětí jen gejzír krve oznámí onen konec.Komicky se zhroutí na zem vedle svého bývalého přítele.Blondýna přestala a ten bez kolen se plazí a roztírá kaluže krve.Obejdu bar a stojím před ní.
“Prosím, nezabíjejte mne, mám děti, prosím vás“ hledí na mne a z vyděšených očí ji tečou potůčky slz.
“Já taky, dvě“
Dvě děti, dva výstřely, dvě díry, možná jedna velká.
Krev……. spousta krve.
A v ní spousta prázdných nábojů.
Vracím se zpět k tomu zjizvenýmu, co se plácá po zemi jako ryba na suchu.Kopnu do něj a otáčím na záda.
“Tak mě zab!“
Vrážím mu hlaveň do úst, poslední protnutí našich zraků.Výstřel a ruka zacáklá tou lidskou tekutinou života a smrti.
Je ticho.
Zásobníky padají k zemi.
Dobito.
Otáčím se k barovému displeji a lahve s nejtvrdším alkoholem beru za svůj poslední cíl.
Pod harmonií výstřelů se lahve tříští, lihoviny cákají a tečou po policích.
Zandavám zbraně, ze stolu sbírám krabičku cigaret a jednu si vkládám mezi rty.Zapálím si a krabičku zahazuji na zem.Sirku, s níž jsem si zapálil házím za bar a ve vteřině slyším zvuk vznícení.Světlo pocházející z ohně, vytváří na stěnách mozaiku a pestrost tomu místy dodávají i kapky krve.Odcházím a obcházím těla, kterých se tu všude válí poměrně dost.
Tento měsíc se mi průměr zabitých asi zvedne.
S klapnutím dveří mi všechno dochází.
Začínám vážně přemýšlet.
O čem?
O všem!
A hlavně….
Měl bych asi přestat kouřit.
TheMorpheus
01. 05. 2004
Chvíli jsem měla pocit, že už konečně někdo musí zakřičet: ,,Slezte z toho lustru, Donalde, vidím Vás!´´ Ale po přečtení celého příběhu už jsem na nic nečekala.....Prostě to tak je.....
TheMorpheus
26. 04. 2004
čéče......tohle by udělal nějakej podělanej loser, ale ne profesionál......ten tu práci dělá kvůlivá prachům a ne, že ho to baví.....:o)
no, asi takhle
není to dobře napsáno, je tam spousta chyb a nerovností ve stylu a slohu, moc málo vlastních nápadů, celé to spíš připomíná Mafii a Hitmana dohromady . . .
a vtipná pointa na konci to spíš více zazdila . . .
Lasy