Polsko - kapitola XVIII.

 

 

XVIII.

Návrat

 

,,Tak jsem zastavil tady.‘‘ řekl řidič: ,,A teď tady sedím a nevím kudy dál.‘‘

Barman nevěděl, co odpovědět. Hloubka řidičova příběhu ho zaskočila. Věřil mu každé slovo. A střípky jeho příběhu začal rovnat do skládanky svého života. Potkal někdy on svého anděla?

Na čerpací stanici zastavil další kamion. Z jeho kabiny vyskočila mladá, hnědovlasá žena, ještě dívka, vzala ze stojanu hadici a zasunula ji do hrdla palivové nádrže svého vozu. Přejela pohledem červenou soupravu stojící opodál, rozhlédla se a zamířila dovnitř. Sotva vstoupila do dveří, řidič se ohlédnul. Na jeho tváři se objevil úsměv.

,,Terezka…‘‘ řekl tiše barman, který poznal postavu z řidičova příběhu.

,,Jo. Je to ona.‘‘ přikývnul řidič.

,,Honzí…‘‘ řekla.

,,Myslel jsem si, že pojedeš s ostatními.‘‘

,,Nejela jsem.‘‘ zakroutila hlavou. ,,Jsi v pořádku?‘‘

,,Jo, jsem v pořádku.‘‘

,,Pojedeme dál?‘‘

,,Jo, pojedeme.‘‘ podíval se na ní a ohlédl se na barmana: ,,Co jsem dlužen?‘‘

,,To nechte být. Je to na mě.‘‘

,,Díky.‘‘ kývnul řidič.

,,Co dlužím já vám?‘‘ zeptal se barman.

,,Mě? Za co?‘‘ otočil se udiveně řidič.

,,Za váš příběh.‘‘

Řidič se jenom usmál a zakroutil hlavou. U dveří se ještě jednou ohlédnul, sevřel pevně rty a kývnul hlavou směrem k barmanovi.

,,Mějte se.‘‘ řekl barman.

,,Vy taky.‘‘ odpověděl řidič: ,,A díky.‘‘

 

,,Kdo to byl?‘‘ zeptala se Terezka.

,,Nevím. Prostě barman.‘‘ řekl jsem, uchopil palivovou hadici ze stojanu a začal plnit nádrž svého kamionu: ,,Vracel jsem se domů a najednou si uvědomil, že vlastně ani nevím, kam se chci vrátit. Ona tam na mě stejně čekat nebude. Ani doma, ani nikde jinde.‘‘

Domů do města jsme dorazili večer. Slunce v tu chvíli již předalo svoje hřiště měsíci, který se toulal po obloze mezi hvězdami. Byl to stejný měsíc a stejné hvězdy jako v Polsku, ale odsud, z normálního světa, k nim bylo mnohem dál než z Polského vnitrozemí. Zatímco Terezka zamířila domů za svým přítelem do klidu domova, já se vyhnul svému prázdnému domu, který mi nebyl domovem o nic víc než Windy City a vydal se na nedtrans. Svůj kamion jsem nechal uprostřed haly a pomalu vykročil do kanceláře, kde se stále svítilo. Vedle vchodových dveří stálo auto Alice. I ona dělala pro nedtrans všechno, co mohla a byla právoplatným členem naší rodiny. Byla mladá, obětavá, milá a zrovna dneska jediná, s kým jsem měl ještě náladu mluvit.

,,Ahoj Alí.‘‘ otevřel jsem dveře a podíval se k jejímu stolu.

,,Ahoj Honzí.‘‘ usmála se: ,,Vítej zpátky. Jak je?‘‘

,,Mizerně mi je.‘‘ vzal jsem židli a posadil se k ní: ,,Co je novýho?‘‘

,,Copak se stalo?‘‘ zeptala se, rozhlédla se po stole a položila před sebe týdenní rozpis: ,,Přišly konečně peníze za práci pro SSŽ, sto tisíc šlo na splátku za tvoje Volvo, zbytek je na účtu.  Modrá Scania byla včera na prohlídce, vyměnily na ní všechny filtry a místo ní jela Xena. Dneska jí má doma Karel, zítra ráno jí vrátí. Klára má vyřízený všechny papíry a máš zavolat Stanleymu.‘‘

Vždycky jsem obdivoval její smysl pro pořádek. Sama tak dokázala řídit firmu celé týdny. Každé ráno přinášela do kanceláře slunce a ať se dělo cokoliv, ona neztrácela úsměv a pevnou víru v to, že každý problém má řešení.

,,Tak tu Kláru můžeš zase zrušit.‘‘ řekl jsem.

,,Zrušit? Proč zrušit?‘‘ divila se.

,,To je složitý. Ona prostě…odešla.‘‘

,,Odešla?‘‘

,,Jo, odešla…‘‘

,,A pana šéfa přitom zasáhla tam, kam mířila spousta jiných před ní, ale nezasáhly, viď?‘‘ řekla s jistotou, která jí byla vždy vlastní.

,,Jo.‘‘ řekl jsem a už jsem dál nedokázal držet vážnou tvář. Usmál jsem se a shodil tak ze sebe část šedi dnešního dne.

,,A všechno to okolo najedou ztratilo svý barvy, viď?‘‘ Četla mi myšlenky. Život jí ukázal, jaké to je, když se barvy ze dne na den promění v šeď. ,,Na to pomáhá jenom jediná věc. Nový barvy.‘‘ řekla.

,,Nový barvy?‘‘

,,Nový barvy, Honzí. Kup si pastelky a začni znovu vybarvovat to, co je šedý. A přestaň uvažovat o tom, že ti dnešní svět už nemá co nabídnout.‘‘

,,Má?‘‘ zeptal jsem se nejistě.

Usmála se a zakroutila hlavou. Zvedla se ze židle, rozsvítila ve vedlejší kanceláři, za malou chvíli se vrátila a položila mi do klína obraz, který visel nad mým stolem. Byla to velká zarámovaná fotografie mohutného australského silničního vlaku vrhajícího do vzduchu v plné rychlosti oblaka rudého prachu.  Zeptala se: ,,A proč máš teda nad stolem tuhle fotku?‘‘

Pochopil jsem. Pastelky a barvy. Podíval jsem se na ní: ,,Jet do Austrálie?‘‘

,,Vždyť můžeš…‘‘

,,Nemám peníze…‘‘

,,Prodej dům…‘‘

,,Dům…?‘‘

,,Nic pro tebe neznamená…‘‘

,,Máš pravdu…ale…‘‘ zakroutil jsem hlavou: ,,To přece nemůžu…‘‘

,,Co nemůžeš…?‘‘

,,To přece nejde. Mám tady firmu, kamiony, dům, lidi, přátele…tohle dělají jenom blázni…‘‘

,,Ale…‘‘ usmála se: ,,Vždyť to je právě ono…‘‘

---