Balada plná nekonečných kruhů

Nejdřív miluje chvíli Lenku, v zápětí myslí na Helenku. Mockrát si splete Annu s Hanou než Daně řekne nashledanou. Ne, nepřehlédne Ivetu a líbal prý i Odetu. Chviličku žil i s Libuší a s Věstonickou Venuší alespoň sny prý se mu zdají a proto ráno volá Áji. Když stěhuje se za Gábinů už tajně myslí na Martinu. Povídá, jak je rád, že žije (a je u toho Patricie). Jen věřte, že je vážně frája: čtyřikrát Jana, dvakrát Kája... V šlépějích jeho teskně vyjí Jindřiška, Dobra s Amálií, Darina, Naďa... hejna holek a také sladký přítel Bolek. Když splete se a vzpomíná, nechybí nikdy Regína, Jolana, Lída, Andrea. Někde v té řadě jsem i já. Sbírá nás jako pohledy měst ve vzdálených státech. Je turista, jenž projíždí - kouká jen po plakátech, sem tam si strhne nejhezčí a do tašky ho stočí, aby pro kouzlo příběhu směl znovu přivřít oči. Archivuje si jízdenky (věří že platí zpátky), když do deníků zvěčňuje milenky - kamarádky. Říká, že chce žít takhle dál až do skonání světa anebo aspoň momentík, než skončí tahle věta. Pro všechny píše povídky a také texty písní hloupě je bere za bradu když umírají tísní z toho, kterou mu právě hrají a s jakou chtěl by být teď v ráji. Říká, že je tu pro radost. Život je hračka. Toť vše. Dost. Ne, nemá cenu nad tím plakat. Už se mi nechce z okna skákat. Bavit ho v noc i v dobu denní. Opakovat, že nad něj není. Zavírat oči, skládat ruce. Být zrnko písku na opuce. Být kytka, která slunce volá. Být jenom z něj a jinak zhola ničím neplnit vlastní svět. Stačí. Jdu k sobě zase zpět. Když natáhnu si záda v trávě zacuchá se mi vlasec v hlavě. Na jeho konci visí myš co hlodá: „Ty ho zachráníš!“ Něco mi samo zvedne ruce, teple se zatetelí srdce. Naděje jako chloupek tenká. Na jejím konci visí... Lenka! Nejdřív miluje chvíli Lenku, v zápětí myslí na Helenku...

---