Poslední dopis

Ahoj Kláro!!                                2.ledna 04

         Tak jsem se rozhodl, že ti napíšu dopis, když se ke mně ted vůbec nesmí. To víš oni jsou na to tady hodně přísní, prý aby se mi nic nestalo, ale já jim stejně nevěřím. Potřebuji si s někým popovídat, říct mu všechno co mě tíží, dokud tady ještě jsem a to je asi můj hlavní důvod proč ti píšu.

         V téhle situaci mám dost času přemýšlet, nad vším, co jsem za svůj kratičký život udělal. Kladu si různé otázky, které mi nedají spát. Trápím se, že jsem ti neřekl, jak okouzlující si žena, že jsem nemel možnost s tebou trávit tolik času, kolik bych chtěl, že jsem zanedbával všechny lidi, které mam tolik rád, že jsem si nevychutnával každý okamžik svého života.                                                            

  Až ted vidím o co jsem vlastně přišel.       Někdy si říkám, aby to bylo už za mnou, aby ke mně přišel doktor píchl mi injekci a já v klidu usnul. Přemýšlím nad tím dost často, ale prý je to normální u  člověka, který je tak dlouho sám.

         Přemýšlím jestli mám věřit v boha. Jak rád bych na něj věřil,ale proč mi tedy nepomůže? Občas se přistihnu, jak se v duchu modlím. Ale  je to víra? Rád bych věřil, že mě tady vyzvednou dva malý andílci a donesou mě až k nebeské bráně. Řekl jsem si, že jestli se uzdravím, tak půjdu ke zpovědi. Ale prozatím tu mám tebe.             Doktoři říkají ,,věřte, vše se může obrátit k lepšímu“ ale já už nemam sílu věřit !! Přijdu si jak běžec, který ví, že běží svůj poslední maratón a taky ví, že ten další by už nezvládl.

Maratón se blíží do konce, cítím to. Už jen poslední zatáčka, kterou mi bůh daroval, abych se s tebou rozloučil.

 A tak Sbohem měl jsem tě rád

Už je vidím, dva malé andílky a tak nezoufej.