seskok

.. co dodat? Prostě pár sekund ze života

Malé letadlo pomalu stoupalo z vojenského letiště. Uvnitř kromě pilota seděli čtyři lidé. První byl instruktor parašutistické školy, a další tři byli jeho žáci. Každý z nich byl naprosto odlišný, jen jedno měli všichni společné. Touhu překonat strach, touhu letět, touhu oddat se tomu pocitu. Už na prví pohled byli všichni rozdílní. První z nich byl devatenáctiletý Petr.. Takový nenápadný kudrnatý blonďáček, s jemnými rysy. Moc nemluvil, ale bylo na něm znát, že stále o něčem přemýšlí. Jeho světle modré oči stále bloudily okolo, a pokud snad byl nervózní, nebylo to na něm znát. Druhý se jmenoval Radek. Byl starší a s Petrem měl společné snad jen ty kudrnaté vlasy, ale narozdíl od něj, byl tmavovlasý, svalnaté postavy, a občas snad trochu příliš hlučný, nicméně velmi dobrosrdečný a laskavý člověk. Poslední byl Jakub. Byl to nejmladší člen týmu, jemuž bylo teprve nedávno osmnáct a kdo jej viděl by mu typoval tak okolo šestnácti.. Jeho rysy dávaly tušit velké dobrotě a až skoro dětské naivitě, skrývající se za tou tváří. Byl to typ člověka, kterého má každý touhu ochraňovat, a jehož úsměv je pro každého odměna. Jakub se rozhlížel okolo a přemýšlel, zda je jediný, kdo se bojí, nebo jestli se bojí všichni a jen to na sobě nedávají znát. Snažil se také to na sobě nedávat znát, ale ono to tak docela nešlo. Znáte takový ten těkající pohled, a tlukoucí vlastní srdce, že máte pocit, že musí být slyšet všude? Konečně letadlo vystoupalo na správnou výšku. Instruktor ještě naposledy kontroloval padáky. Zbývalo jen několik málo minut do seskoku. Letadlo pouze musí doletět na místo. Jakub přemýšlel, co asi dělají doma. Jediný kdo doma věděl o tomto seskoku byl starší bratr. Dlouho se snažil tento nápad Jakubovi vymluvit, potom mu vyhrožoval, že to poví rodičum a Ti už mu to zakáží, ale nakonec to vzdal, neboť viděl, že Jakub už se rozhodl. Maminka se domnívala, že šel s kamarády plavat.. Táta s nimi dlouhou dobu nežil. Konečně bylo letadlo na místě. Jakub bude skákat jako druhý. Dveře se otevřely a vnitřek letounu naplnil závan studeného větru. Jakubovi letělo srdce jako o závod. Radek se chystal ke skoku.. A už letí. Jakub se ocitl venku z letadla ani nevěděl jak. Za ním skočil Petr a nakonec instruktor. Pár vteřin se Petr nemohl vzpamatovat. Ohromná rychlost kterou padal, Petr spíše cítil než viděl, neboť země jako by se ani nepřibližovala. Petr viděl, že ostatním se již otevírají padáky. Proto odjistil ten svůj. Ozvalo se cvaknutí. Petr spíše cítil, nez viděl, že se padák otevřel. Prudké trhnutí a pomalý pád. Nádhera. Poslední kdo ještě neměl svůj padák otevřený byl Jakub. Nějak mu to NEŠLO.. Odjišťoval svůj padák tak jak jej to učil instruktor, a ono se nic nedělo. Jakubovi se roztřásly ruce. Znovu to zkoušel. Nic. Vlnu strachu, která ho zachvátila dosud ve svém životě nepoznal. Ale kupodivu netrvalo dlouho ( snad jen pár vteřin) než ta největší vlna strachu byla nahražena prudkým záchvatem vzteku. "To se musí stát zrovna mě. " Vztek byl o to horší, že to byl bezmocný vztek. Ale ani ten netrval dlouho. Zbytkem rozumu a sebeovládání si Jakub konečně uvědomil svoji skutečnou situaci. Řítí se ohromnou rychlostí k zemi a jeho padák nefunguje. Nebude to trvat dlouho a dole se roztříští.. Kupodivu takový silný zával strachu se nedostavil. Spíše jakási temná hrůza v pozadí. Pocit neodvratnosti vlastního konce. Současně dva pocity vzájemně si odporující. První pocit byl, že k zemi padá strašně rychle, na druhou stranu se mu zdálo, jako by i rychleji přemýšlel a uvažoval. Jakoby se čas okolo skoro zastavil a on má přeci ještě tolik času. Vždyť je to přeci nesmysl aby se ten proklatý padák neotevřel. Určitě se mu to zdá, určitě.... Země, která se již značně přiblížila jej přesvědčila o opaku. Cítil jak se mu s té ohromné rychlosti motá hlava, přestovšak jeho uvažování bylo jasné a čisté. Aniž by tomu vědomě chtěl, začal rekapitulovat ty nejdůležitější části svého života. Vzpoměl si na svoje ranná dětská léta, když měli doma perskou kočičku. Jakub jí měl moc rád a kočka za ním běhala a mazlila se. Jednoho dne jí někdo ukradl, když seděla na okně. To byla jedna z nejsmutnějších událostí, které ho potkaly. Vzpoměl si na vánoce, když dostal autodráhu. Fascinovaně se díval na dárek, po kterém tolik toužil. Celý širý svět se zůžil do té bílé krabice s fotografiemi autíček na přebalu. Vzpoměl si na svého nejlepšího kamaráda ve škole. Byl to ten druh kamaráda, pro kterého by obětoval i vlastní život. A vzpoměl si jak bolí zrada. Jak strašně bolí, když někdo koho máme rádi nás odkopne jako ten nejpodřadnější odpad. Země se mezitím strašně přiblížila. Zbývalo jen desítek metrů. Pár sekund. Myšlenky již napůl v bezvědomí jako by neúnavně chtěly využít zbytek Jakubova rozumu.. Vzpoměl si na ten strašný pocit, když si uvědomil, že je na kluky. Na paniku kterou pocítil. Uvědomil si tu ironii, že tímto seskokem vlastně vyřešil i tento problém. Nikdo se nikdy nic nedoví. Poslední metry ubývaly. Viděl obrázek staršího bratra. V duchu se mu omlouval, za rozbité kolo, které si od nej půjčil a ještě mu ani neřekl, že jej rozbil. A nyní viděl obrázek maminky. Slzy mu vnikly do očí. Jeho srdce i duše křičely "PROMIŇ!!!" i v okamžiku, kdy neúprosný čas odměřil poslední metry a ozvala se dutá rána. A jako by se vůbec nic nestalo. Ptáci dále zpívali, čas plynul. Pouze staré, vyřezávané hodiny s kukačkou v malém baráčku se zastavily.

---