Příběh lupiče kremrolí

Příběh lupiče kremrolí

     Včera večer se uzavřela další smutná kapitola Adamova života. Adam psal. Nebo se o to alespoň snažil. Pomalu ale jistě začínal trpět komplexem zneuznaného génia. Životní dráhu, kterou si už v mládí sám určil, nezměnilo ani setkání s Andreou. Seznámili se na pohotovosti. Tenkrát si Adam v jednom ze svých sice občasných, o to však silnějších alkoholických záchvatů zlomil klíční kost. Pravděpodobně když nedobrovolně vycházel z hospody oknem. Andrea si toho večera podvrkla kotník při tanečním tréninku. Adamovi se líbila. Donutil ji přijmout jeho nabídku, že ji doprovodí domů, ačkoli jeho chůze nebyla o moc jistější než ta její. V Andreině bytě pak usnul v křesle. Až do včerejška se bránil pocitu, že někoho potřebuje. Andrea byla trpělivá. Vždy se k němu vrátila, protože ho ke své smůle opravdu milovala. Jenže trpělivost nepřináší vždy růže. Už se nevrátí. Předevčírem se vdala.

     Adam si přečetl krátké svatební oznámení v novinách: „Andrea Pasovská a čert ví kdo byli oddáni včera v ....“ Kde k němu, sakra, přišla?! Přepadl ho pocit absolutního konce. Jako kdyby jednu z jeho povídek odmítl poslední časopis na světě. S podobnými skutečnostmi bojoval Adam vždy stejnou zbraní. Vodkou. Jako první host restaurace U osla si objednal tři dvojité. Podobně pak v několika dalších podnicích. Když se v podvečer vyplazil ze dveří baru Na konci cesty, zjistil, že už nemůže chodit. Uložil se na sluncem vyhřáté dlažbě a usnul. Zdálo se mu, že je velícím důstojníkem ruského ledoborce a rozdává rozkazy v růžovém saténovém pyžamu. Probral se, když se ho neznámý muž pokoušel zvednout.

„Za to budete celej tejden leštit umývárnu!“ štěkl na něj.

„Snažím se vám jen pomoct,“ ohradil se neznámý.

„Jo, takže kdyby se něco dělo, budu ve svý kajutě!“

     Za hodinu se Adam dopotácel k jakési cukrárně. Ve vitríně ho zaujala fotografie blonďaté servírky, nesoucí na podnose několik kremrolí. Napadlo ho, že od včerejšího večera nejedl, tudíž by měl mít hlad. A tak Adam vykradl cukrárnu.

     Pokud mohl Adam chodit, vždycky se v podobné situaci dokázal dostat domů. Stál u dveří svého bytu a s obličejem od vanilkového krému se snažil zasunout klíč do zámku. Po deseti minutách ho napadlo, že by možná pomohlo, kdyby odložil servírku z lepenky, kterou svíral v podpaží. Po půl hodině však došel k závěru, že se mu to nepodaří a začal si rozepínat bundu, která až rána měla sloužit jako provizorní prostěradlo.

     Adam pil další tři dny. Na cestě do deliria ho zastihla policie, která ho přišla zatknout. Jak se později ukázalo, udala ho jedna z jeho sousedek-důchodkyň, která jako častá návštěvnice cukrárny identifikovala lepenkovou servírku.  A tak se Adam konečně proslavil. I když jen jako lupič kremrolí.