Výročí

      Nesnáším  „povinné“ večírky. Dobrovolně, ba s radostí jsem se stala ženou diplomata, čímž jsem se k účasti na podobných vrcholně společenských událostech odsoudila. Tmavé kravaty, šampaňské, pochoutky nejrozličnějšího složení a vzhledu, mírně přidušená hudba a nikde žádná židle, na kterou by bylo možné se na okamžik posadit.

     Jednoho horkého letního večera zazvonil telefon, ze kterého se za několik vteřin ozval hlas Jane Butterfieldové, naší spolužačky z vysoké školy. Zvala mě a Charlese na oslavu desátého výročí  své svatby. Marně jsme vzpomínali, kterého ze svých četných nápadníků si hvězda všech studentských večírků vlastně nakonec vzala. Byla jsem oficiálně jmenována vyslancem rodiny Fistových, Charles velice rychle pochopil, že budu raději vzpomínat na jména starých známých než pojídat běloruské speciality na velvyslanectví.

     Jednou z výhod manželského svazku s diplomatem byl můj bohatý šatník, na kterém si Charles nemohl dovolit šetřit. Nic prý muže ve společnosti nevystihuje tak přesně jako jeho žena. Usoudila jsem, že nemá smysl snažit se udělat ze sebe znovu dvacítku a vydala se k Jane v jednoduchých červených šatech a s minimem líčidla. Přirozeně pětatřicetiletá. Když jsem taxikáři udala cílovou adresu, neváhal. Zamířil mezi největší a nejluxusnější vily ve městě. Číslo 1038 bylo bílé, rozlehlé a dýchalo tak trochu „hundertwasserovsky“. Dveře mi otevřel uhlazený mladík v bílém obleku.

„Lisa Ludwigová…“ ozvalo se za mnou. Nemohla jsem rozepnou kabát.

Přivítala jsem se s hostitelkou, která přes všechny mé propočty čtyřicítku zjevně neočekávala. Svůj postoj k životu vystihla jednou větou: „Navzdory svému mládí to není můj manžel, ale můj majordomus Chester.“ Pořád stejná Jane. Elegantní, sebevědomá a mírně aristokratická. Ihned mi představila svého muže. Doug Bernstien, jako šedá počítačová myška nejnepravděpodobnější kandidát na „post“ Janina manžela.

„A čím myslíš, že se dneska vydělává nejvíc?“ utišila Jane mé překvapení. Doug byl taky uhlazený mladík, jen v černém obleku. Pila jsem víno a rozhlížela se okolo sebe. Interiér domu naprosto postrádal venkovní asymetrické kouzlo. Vybavení zjevně navrhl dobře placený designér. Originální a nekompromisně moderní.

     Přišli Tim a Jeena Jonesovi. Po přátelských polibcích a objetí rozvinuli rozhovor na téma profese. Oblíbené téma Tima, ředitele osobního oddělení hotelu, i Jeeny, socioložky.

„Tak ta jsi se po žurnalistice vrhla ještě na sociologii?“ podivila jsem se aktivitě bývalé basketbalové roztleskávačky. Odpověděla přesně tak, jak se od roztleskávačky očekává. Hluboce.

„Víš, Liso, necítila jsem, že psaní o sobě má nějaký hlubší lidský obsah. Neuměla jsem si představit, jak tím pomůžu lidem, a to jsem chtěla ze všeho nejvíc. Proč píšeš ty?“

„Vydělávám tím peníze.“

Moje odpověď nebyla dost hluboká, aby se s ní Jeena smířila. Měla jsem obrovskou chuť jí připomenout, že existovalo něco, po čem toužila víc než po spasitelství. Že její vysokoškolská touha je teď otcem mých dětí, mě zahřálo u srdce.

„Já sice neparcuju,“ozvala se Jane, „ ale vsadila bych se, že ty by ses bez práce doma ukousala.“

„Ne, ukousala bych Charlese.“

     Majordomus Chester uvedl další hosty. Manžele Andrea a John Brimtonovi.

„Liso, kde máš vlastně Charlese? Takhle nejsme kompletní,“ řekl  vyčítavě John.

„Pracovně večeří. Ale i s ním bychom těžko byli všichni. Chybí tu tolik lidí.“

Jane ihned vysvětlila, že na oslavě svého výročí chce jen šťastné manželské páry. Její myšlenka měla mezery. Já jsem nebyla vdaná a nikdo z přítomných nevypadal zrovna přešťastně.

„Hlavně pozvala úspěšnou část ročníku,“ poopravil ji Doug na cestě z kuchyně. Jane mu věnovala jeden plamenný pohled a vyzvala mě, abych s ní došla do sklípku pro víno.

     Asi v polovině dlouhého točitého schodiště mě napadlo poslouchat, co mi Jane říká. Dozvěděla jsem se, že poslání spasit prohnilou lidskou společnost zabírá Jeeně šestnáct hodin denně, což se jejímu muži samozřejmě nelíbí.

„To asi nemusím ženě politika vysvětlovat. Tak si Tim hledá zábavu jinde, občas i u mě, jestli mi rozumíš.“

„Pokud vím, byl to největší hřebec v ročníku, měl snad každou. Ale dneska…“

„Náhodou, naposledy před týdnem. A že měl každou? Všechny kromě tebe. Vsadím se, že ty milence nemáš.“

„Zatím to nebylo třeba. Ví to Doug, myslím o tobě a Timovi?“

„Asi jo. Ale je příliš zaměstnán elektronickou poštou s nějakou Švédkou.“ pronesla Jane pohrdavě, „ Ta technika, já to musím hodinu přemlouvat, aby se to vůbec nastartovalo.“ Vystoupaly jsme po schodech. Těžké samouzavírací dveře  se za námi tiše zaklaply. V pokoji nikdo nebyl. Hlasy přicházely z patra.

„Co je tam nahoře za pokoje?“

„Jen pár ložnic a koupelen.“

V Dougově ložnici na podlaze ležela polonahá Andrea. Kovový háček na šaty  v jejím týle a kaluž krve okolo nenechávaly nikoho na pochybách.

„My jsme jen…“ vysvětloval John.

„My víme, co jste jen. Vždycky jsi byl perverzní, Johne.“ přerušila ho Jane, „Jděte si dolů nalít víno. Kde je zase Doug?“

Z vedlejší ložnice jsem ji za okamžik slyšela křičet cosi o počítačích, nespolečenskosti a Stockholmu. Pak už jen bouchly dveře. Všichni se v poklidu odebrali dolů. Kromě Johna, který vyšel na balkon a posadil se na zábradlí. Sedla jsem si vedle něj. Po chvíli mlčení si všiml, že má rozepnutý zip u kalhot. Při pokusu ho zapnout spadl z dobrých deseti metrů přímo do vypuštěného bazénu.

„Zvláštní pár.“ neodpustila jsem si.

Potřebovala jsem nutně na toaletu, ale nemohla jsem použít tu v patře. Málem jsem totiž zakopla o Douga, ležícího na rudé podlaze s pilníčkem na nehty zabodnutým v krční tepně. Do přízemí jsem to málem nevydržela.

„Proč jste se s Charlesem nikdy nevzali?“ vyzvídala Jane hned po mém návratu.

„Vždycky jsme žili víc v noci než ve dne. Řekli nám, že netopýry a sovy neoddávají.“

Víno všem stouplo do hlavy, vtipy se zostřovaly, otázky se stávaly dotěrnější a hloupější.

„A co intimní život politika?“ nedala si pokoj Jane. Nemohla vystát pocit, že z vyprávění o mém životě necítí ani špetku nespokojenosti.

„Pořád jako na škole. Jen máme dvojčata. Jsou přesně jako my. Irene hraje fotbal a Ted nadává na politiku.“

„My s Timem nemáme na rodinu čas,“ posmutněla Jeena, „ protože oba hodně pracujeme.“

„Jasně,“ zasmála se Jane, „ ty na nápravě lidstva a tvůj muž na mně.“

Jeena se podívala na Tima a pravdu mu nejspíš vyčetla z očí. Přiskočila ke krbu,  popadla pohrabáč a zasadila svému muži nekompromisní ránu do zátylku. Svou pozornost obrátila na Jane. Dostihla ji u dveří do sklípku. Zjevně se jí ulevilo, když vše dokončila a pohrabáč odhodila.

„Dala bych si ještě víno,“ řekla a vztekle trhla dveřmi. Ty ji však znovu dostihly dřív, než stihla vstoupit na první schod. Slyšet bylo jen hlasité dunění. Asi bych si začala připadat osiřele, kdyby ze sklípku nevyšel majordomus Chester.

„Slečno, tady večírek nejspíš skončil.“

„A já jim ani nestihla pogratulovat.“

„Já si zase neřekl o výplatu.“

---