Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Teď, s odstupem času, už nedokážu říct, proč jsem se o ně začal zajímat. Nebyli vlastně nijak výjimeční. Možná z nudy.
Když jsem je našel, byl jejich vývoj ještě na počátku. Řídili se především instinkty. Trvalo by jim milióny let, než by jejich mozek dosáhl kapacity, kterou jsem jim já pomohl vytvořit za pár desítek tisíců let. Nechtělo se mi čekat. Možná to byla právě ta moje zbrklost, co zapříčinila mou nynější situaci. Dal jsem jim každému část sebe. Oni se začali vyvíjet a já dostal na oplátku možnost růstu. Zpočátku to šlo dobře, ale nastal zlom. Lidé, jak si říkali, se začali množit mnohem rychleji, než jsem já mohl růst. Pomalu mne začali pohlcovat.
Zpočátku jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale když to přesáhlo hranice únosnosti, pozměnil jsem dráhu jednoho z obrovských meteoritů a navedl ho na třetí planetu sluneční soustavy. Melona… tak se ta planeta jmenovala. Mělo to pro zemi, a vlastně pro celou soustavu, nepředstavitelné následky.
Tehdejší pořadí planet bylo jiné. Merkur, Země, Melona, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto a pak ještě dvě planetky tak vzdálené, že je lidé zatím neobjevili. Náraz meteoritu doslova vyrazil Melonu na oběžnou dráhu Marsu a ten byl katapultován blíže k zemi. Bohužel to nebyla přímá srážka, takže se meteorit pouze roztrhl na dvě části. Jedna byla zničena následujícím výbuchem Melony, ale ta druhá, větší část, pokračovala svou cestu vesmírem. Při přeletu kolem Uranu strhla jeden z jeho měsíců a zavlekla ho na samostatnou oběžnou dráhu mezi Merkur a Zemi. Tím se i změnila rotace této, nyní už planety.
Všechny tyto události znamenali pro obyvatele Země, ale především tehdy nejvyspělejší Atlantiďany, doslova katastrofu. Zemské desky se díky obrovským gravitačním silám, které na ně působily, daly do pohybu a celé kontinenty byly stáhnuty pod hladinu oceánů. Přežilo pouze pár jedinců, jejichž naděje na další život byly mizivé. Dnes už vím, jak hluboce jsem je podcenil.
Celá akce mne hodně vyčerpala a já musel dlouho odpočívat. Když jsem se pak před necelými tisíci lety vrátil, bylo to jako noční můra. Lidem se podařilo osídlit většinu světa a já ztrácel den za dnem sílu. Naučili se zčásti používat mou energii a brali si ji stále víc. Podařilo se mi sice přitáhnout k zemi další meteor, ale byl mnohem menší a navíc zasáhl pouze měsíc, místo dopadu na zemský zlom, který jsem plánoval, a který by opakoval onu biblickou katastrofu.
To bylo před osmi sty lety. Kráter, který se na měsíci vytvořil, pak pojmenovali Giordano Bruno, po nějakém tehdejším filosofovi. Jaká ironie. A potom, než jsem mohl podobný pokus zopakovat, se tu objevila pro mne neznámá, nepřátelská entita. Nikdy jsem nezjistil, co to bylo zač a odkud se to vzalo. Prostě to přišlo a já bojem s tímto „stvořením“ ztratil spoustu cenného času a energie. Hlavně energie. Nebyl jsem už ani schopen cestovat. Útěk tedy nepřipadal v úvahu.
Ale našel jsem další způsob. Začal jsem podporovat lidi v jejich vražedných sklonech. První větší úspěch byl nějaký německý vojevůdce. Naučil jsem ho, jak ovládat ostatní, jak mluvit. Ale byl to hlupák. Přestal mi naslouchat. Když jsem pak pomohl nějakému vědci vyrobit atomovou bombu, začala moje situace vypadat slibně. Jenže když jsem se pokusil dostat k dalším důležitým lidem, zjistil jsem, že je něco brání. Čím víc jsem se snažil tu sílu prorazit, tím slabší jsem byl a obrana narůstala. Nejdříve jsem myslel na tu entitu, že se mi ji nepodařilo zničit celou, ale když jsem pak pochopil pravdu, bylo to o to horší. Bránili mi lidé. Skupina lidských bytostí, která plně pochopila a využila můj dar. Dar, který jsem nemohl vzít zpět. Bránili mi mou vlastní silou.
Než jsem je vyřídil, objevili se další. A potom zase další. Už nemá smysl nic dělat. Má existence je teď plně v rukou lidí. Přibývají jich desetitisíce denně a já nemám sílu to zastavit. Žiji teď mezi nimi. Ze začátku to vypadalo jako dobrý nápad, ale teď vidím, jak mne jejich tělo omezuje. Především mozek. Nevím, co by se stalo, kdybych se zkusil zabít, ale brzy už to zjistím. Novější verze mých bomb jsou připravené po celém světě. Jak dlouho bude trvat, než bude odpálena první? A i kdyby to nevyšlo, pořád je tu ten virus, který se mi podařilo přetvořit a rozšířit mezi lidi. AIDS. Hezké jméno. Navíc jsem se postaral, aby začal mutovat. Lidé nepřežijí. Vir vyhuben virem.
Co pro mne znamená pár let? Stačí čekat…
O srážce Země s danopu planetou bohužel nic nevím, ale můžu Tě ujistit, že ona daná kometa nebyla žádný prcek. Co se týká změny dráhy Země... každý atomový výbuch, který se tady provede, funguje jako pohon, který mění dráhu země... a co teprve kometa....
Jestli máš zájem, můžume dát někdy debatu, ve které Ti budu ráda argumentovat, oponovat, a tak dále... :))
Jako SF je to pěkné. Ale nevěř všemu, co si přečteš. Hmotnost těch největších komet je řádově desetmilionkrát až stamilionkrát menší než hmostnost Země. To sice stačí na zabití nejen dinosaurů, ale všeho živého, ale na vyšinutí planrty o velikosti Země z dráhy rozhodně ne. Ostatně Země vydržela i srážku s planetou o velikosti Marsu, tj. milionkrát těžší než jsou komety, a jediné, co po ní zbylo, je náš Měsíc.
Byl to jen takový pokus :)
Ale díky... zvlášť se mi líbí to "Některý věty moc pěkné" :)
Víte o tom, že Melona skutečně existovala?
A Venuše je opravdu měsíc Uranu.
A že sluneční soustava má skutečně 11 planet?
Na 11 si ještě počkáme, ale o 10 už se astrologové hádají.
Ale ona kometa se zničením Melony, nebo také Pheteonu, chcete-li, neá nic společného. Jen s tou Venuší.
Kometě se přezdívá Ničitel a během 50 let poletí znovu kolem Země a budem sakra rádi, že se nám vyhne.
Písmák