Psí balada

Psí balada

 

Jsem bídný pes, jak říká se,

který nemá svého pána.

Ani pelech, když stmívá se,

studená jsou moje rána.

Denně v očích podepsána

žízeň je, též i věrný hlad.

Partie už rozehrána

a na mne vsazený je mat.

 

Kde si malé děti hrají,

při úsměvu stáhnu slechy.

Matky to však zazlívají:

Nech ho být, jistě má blechy!

Nafouknou se jako měchy,

za ručičku chytnou dítě,

za zády máš mužské skřeky,

doufáš, že snad nechytí tě.

 

Ta špína v bílém kožichu

do kůže se stále vžírá,

když u popelnic potichu,

to málo se k snědku sbírá.

Bastard, ten si nevybírá.

Ten nemá důvod k radosti.

Člověk, který psa jen týrá,

si nezaslouží věrnosti.

 

Svět však zřejmě nebyl stvořen

pro ty co jinak chtějí žít.

Nelze zůstat nepokořen –

buď hlad mít, či se nechat bít.

Tak proč si to jen neužít?

Je snad důvod k tomu smutku,

že nelze si tu propůjčit

štěstí jen tak, bez odpustku?

 

Je snad tak špatný život psa,

toulajícího se kolem?

A je snad věc to tolik zlá,

že tím, co již prošlo stolem,

nepohrdnu? Tak proč skolen

mám být za svůj bídný osud?

Neprosím se o nic. Sbohem!

Jen mě nechte žít jak dosud.

 

Občas mě někdo pohladí,

pak ruce jde si rychle mít.

To nic, vždyť mě to nevadí,

jen hrdost ducha neztratit.

Jen strach, když někdo začne klít

a nadávat a hrubě řvát,

mě přepadne, že jdou zabít,

toho, co nikdo nemá rád.

 

 

Jak smutno někdy bývá mi,

za nocí zimních, studených,

když napájím se slinami

a k snědku je mi pouze sníh.

Za oknem tváře veselých,

a též s plným břichem jistě,

vidím těch psíků domácích –

a já? Tak snad někdy příště…

 

Jen instinkt: Uteč, chytí tě!-

Mladá pani, pozor dejte,

ať neskočí vám na dítě.-

Tak s ním něco udělejte!

A už to zas jinak nejde,

utéct, za mnou slyším slova:

Jen mu dejte co se vejde!

Denní příděl je tu znova.

 

Přitom nechci ubližovat,

oplácet schytané rány,

lidem hrubě dokazovat,

že si za to mohou sami.

Už nečekám, se slzami,

vřelé, teploučké objetí.

Dopřáváno pouze je mi,

rány a nocleh ve smetí.

 

Snad až přijde jednou konec,

poslední až odevzdám dech,

nebudu již bezdomovec,

ulehat budu na pelech,

takový který ve svých snech

mi pán můj dává pod sebe.

A žádný strach a žádný spěch,

až Bůh mě vezme do nebe.

 

Snad existuje pro psy ráj,

kde každý má tu svoji kost.

A řeknou mi: No jen si hraj,

všech útrap zažil už jsi dost.

A věcí co tam pro radost

budu mít a misky plné,

maso, vodu, i na sladkost

jistě zbude místo volné.

 

Tím tiším smutek svůj a žal,

že vše mi tam vynahradí,

co na zemi život mi vzal.

Tady ruka nepohladí,

ale tam snad budou rádi,

když čenich vložím do dlaní.

Ránu oni nezasadí,

psům, co se rádi prohání.

 

---