Crusade

Geografická poznámka: Křížový vrch je kopec, který se tyčí nad Hustopečmi ve výšce 250 metrů nad mořem. Je zalesněn a na jeho vrchu se nachází malá kaplička.

     Markéta pomalu otevřela oči. Pečlivý pozorovatel by si jich jistě všiml - byly rudé. Nyní tu ale žádný, natož pečlivý, pozorovatel nebyl. Markéta zde byla úplně sama. Olízla si rty, čímž odhalila jako jehly ostré zuby. Rozhlédla se. Ležela v mělké, teplé vodě. Pomalu vstala, rozhlédla se a zamířila ke dveřím. Sotva se dotkla nohou suché země, prudce se narovnala. Pečlivý pozorovatel by nikdy neuhádl, co se to s ní dělo. Já vám to ale prozradím - absolvovala krátký brífink. Co, jak a proč to udělat.

     Pak otevřela oči a rozhlédla se kolem. Kdyby zde onen pečlivý pozorovatel stál (ale on zde, jak už jsem poznamenal, nestál), stejně by o svých vjemech nemohl podat svědectví, protože vzápětí by posloužil upírce jako chutný předkrm. Protože tu  ale (jak vidno) nikdo nebyl, upírka jen smutně pokývala hlavou a zamířila dveřmi ven. Prošla chodbou a zastavila se až ve vestibulu. Na podlaze uviděla kaluže koly a spálená místa. Znovu pokývala hlavou a prošla hlavními dveřmi na volné prostranství. Když na její bledou kůži dopadly sluneční paprsky, naskočila jí husí kůže. Mimoděk se otřásla, potlačila chuť vrátit se zpět do budovy a kráčela dál. Slunce jí evidentně neublížilo.

     Šla ulicí a lidé si jí nevšímali, protože ji vůbec neviděli. Za chvíli přišla ke gymnáziu. Vešla do budovy . První, na co jí padl zrak, byl Petr Fišmon. Vycházel zrovna ze záchodů, kolem automatu na kolu. Rozběhla se k němu a přestože byl o dvě hlavy vyšší,  na nic nečekala a strhla jej k zemi. Překvapený Péťa se snažil vstát a přitom se udiveně ptal:     

     „Markéto, co blbneš? Nech mě na pokoji, nemám na tebe čas, spěchám za Lenkou...“ Nedopověděl. Upírka na něj skočila a vztekle řekla:

     „Tu už v životě neuvidíš! Teď budeš jenom můj! Nemohla sem tě mět za živa, tak tě budu mět teď!“ Na ta slova se mu zakousla do krku. Petr se ji snažil setřást ale marně. V okamžiku, kdy poprvé ochutnala jeho krev, přestal se bránit úplně...

Po nějaké době se veliké dveře gymnázia otevřely nanovo. Vyšla z nich Markéta s Petrem přes rameno. Procházející muž si jich vůbec nevšiml. Nikým nepozorovaná zamířila upírka ke Křížovému vrchu.

(-:-)

      Výše jmenované události (jakožto i děj minulého dílu) se seběhly v pátek. Urychleme nyní kola času o několik desítek hodin a přesuňme se do neděle. Po obědě jsem seděl u počítače a smažil moji oblíbenou Baldur's Gate. Zazvonil telefon. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebyl pro mně. Byla to Klimda (Míša Klimusová, Můra, Míšenka, Myšička - jak jen chcete).

     „Kájo, prosím tě, přijeď, Petra s tebou potřebuje mluvit.“ Její hlas zněl... nějak jinak. Jakoby nervózně.

     „Dobře, přijedu, ale nejdřív mně řekni, proč mi nebrnkla sama?“

     „Víš, ona zrovna nemá kredit,“ zněla její odpověď. To bylo přijatelné vysvětlení. Málem bych ale zapomněl na to nejdůležitější:

     „Proč se mnou chce mluvit, a ještě k tomu osobně?“  Zadoutnala ve mně jiskřička naděje. Její odpověď byla vyhýbavá.

     „No... víš... ona to nechce rozebírat po telefonu. Přijeď! Je to naléhavé!“ Klik. Ani se nerozloučila.

     Popadl jsem bágl (nápad Nicka Twispa s pohotovostním báglem opravdu není k zahození) a narval jsem do něj vše, co jsem mohl potřebovat - kolu, sprej, zapalovač, nějaké věci na převlečení... Když jsem si zavazoval druhou botasku, autobus už jel. Popadl jsem bágl a rozběhl se k zastávce. Naštěstí nebyla daleko. Bus jsem stihl, jak se ostatně dalo čekat. Zrovna jsem se posadil na sedadlo (hódně dozadu), když vtom mě zalil podivný pocit. Před očima se mi odvíjel jakoby černobílý film, který příšerně zrnil a ani kvalita zvuku nebyla nejlepší. Obsahem filmu bylo asi toto:

(-:-)

     Klimda byla u sebe v pokoji a poslouchala Znouzi (neboli ZNC neboli Znouzectnost). Z poslechu ji vyrušilo řinčení skla. Podívala se k oknu a spatřila tu pizdu Markétu.

     „Co tady děláš, ty couro?“ zeptala se jí. Markéta jen zabručela:

     „Jsem tady , protože od tebe něco chci. Neboj se, sex to není, nejsem lezba! Udělej, co říkám a budeš žít. Neuděláš a zabiju tě.“

     „Aha. A co teda chceš?“

     „Chci, abys zvedla mobil a brnkla tomu debilovi. Řekni mu, že s ním chce mluvit Petruška. To tu bude jako na koni. Mám s ním své plány. No a jakmile skončím s tebou, půjdu k ní!“

(-:-)

     'Film' skončil. Otřásl jsem se. Byl jsem podveden. Markéta na mně ušila boudu. K Petře ale musím, sama se neubrání. Z myšlenek mě vytrhlo až zastavení autobusu. Nikdo nejevil známky života, ani řidič. Nezdržoval jsem se zkoumáním jejich životních funkcí a přešel dopředu vozidla, kde jsem stisknul jedno tlačítko pod strojkem na jízdenky. Dveře se se sykotem otevřely a já vyšel ven. Po pár krocích jsem se rozhlédl: byl jsem v takovém malilinkatém sedýlku těsně před Hustopečmi. Už byly vidět střechy domů.

     Najednou autobus explodoval. Bez rozmyšlení jsem se vrhl k zemi, rukama si kryl hlavu a zaklínal jsem pneumatiku, která si to usmyslela valit se mým směrem. „Lehni, potvoro!“ mumlal jsem si v duchu. Protože to bylo mírně do kopce, pneumatika na vteřinu zůstala v mrtvém bodě a pak se vrátila zpět do hořícího torza, které bývalo busem. Zahynulo tam deset lidí. Otočil jsem se a vydal se směrem k městečku. Začala být zima.

(-:-)

     Přišel jsem před Petřin dům. Dveře zamčené, a než bych je vyrážel, tak jsem začal šplhat k jejímu oknu - první patro není tak vysoko, jak se zdá. Okno bylo rozbité - už  tu někdo lezl. Opatrně jsem se jím protáhl a pak jsem spatřil tu spoušť: střepy všude kolem, pokoj jak po náletu a uprostřed toho všeho - Petra. Ležela na zemi v kraťasech a tričku od krve. A bylo to tu zase - opět film a opět upíři.

(-:-)

     Petra právě prováděla svoji oblíbenou činnost (pro ty, kteří ji neznají - sledování televize), když vtom uslyšela tříštící se sklo. Otočila se, aby viděla, koho to čert nese - a byla to Markéta.

     „Co tady děláš, mrcho?“  zeptala se jí. 

     „Mám žízeň,“ odpověděla upírka a  na tváři jí hrál falešný úsměv.

     „A kromě toho jsi součástí mýho plánu.“

     Petra se začala pomalu sunout ke dveřím. Vamp ji s pobavením sledovala.

     „Tctctc,“ zamlaskala (bylo to takové mlaskání jazykem zezadu o zuby), „Mně stejnak neutečeš. Na to nemáš!“ Pak se prudce vymrštila a jedním skokem se přemístila mezi Petru a dveře z pokoje. Popadla ji za hlavu a zvrátila ji tak, aby viděla Petřinu pulzující tepnu - chybělo málo a zlomila by jí vaz. Zabořila své zuby do krku a Petřina obrana slábla. Vamp nasávala tak dlouho, dokud její oběti zbylo už jen minimum krve. Odtáhla se a se zaujetím pozorovala, jak se ranky na krku zatahují. Olízla si rty a jediným pohybem ze sebe servala své černé, rudě lemované tričko. Pozvedla pravou ruku, napřáhla ukazovák a škrábla se na levém ňadru, těsně pod bradavkou. Vydala slastný vzdech - trocha bolesti jí udělala dobře. Z ranky začala prýštit tmavá, až černá krev. Zatřásla s Petrou a telepaticky jí poručila: otevři oči a vnímej! Petra se otřásla, když ji znovu uviděla: ústa a krk od krve - její vlastní  krve! Nahá hruď a asi dvoucentimetrová řezná ranka pod bradavkou na levém prsu. Chtěla vykřiknout, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Vamp se zachechtala:

     „Tak co, líbím se ti? Chtěla bys...“ Nedopověděla. Místo toho Petru znovu chytila za hlavu a přitáhla si ji k levému ňadru. Zároveň jí stiskla nos a druhou rukou ji pevně chytila, aby se nemohla pohnout. Přitiskla Petřina ústa k rance a šeptala jí:

     „Ták. A teď se nabumbej ty! Máš na výběr - buď se napiješ a nebo se udusíš. Ale ty se neudusíš. Takže se musíš napít stejně!“

     Petra bojovala s pokušením napít se, ale marně. Trochu se napila.

     „Tak je to dobře. Ještě... ach!“ vzdychla vamp a pustila ji. Petra se svezla k zemi a zůstala ležet bez hnutí, oči zavřené. Vamp ještě začala demolovat pokoj, ale pak se zastavila a zaposlouchala se. hbitě proskočila oknem do křoví - blížil jsem se já. Pozorovala, jak se škrábu do okna, po chvíli opustila keř, zavřela oči a zmizela.

(-:-)

     Šok. Všechno se mi nahrnulo do mozku během dvou vteřin. Najednou jsem věděl, co se tu stalo. V jednu chvíli jsem stál s padlou čelistí, co že si to ta krvelačná bestie dovolila. Ve druhé už jsem klečel u Petry a snažil se jí pomoci. Vypadala hrozně. Vlasy zcuchané při bitce, modřiny  všude, krk ústa a tričko od krve. Pak mnou projel jakýsi zvláštní, těžko popsatelný pocit. Nikdy jsem to nezažil, ale pomalu jsem si uvědomil, co se to stalo: vystoupili jsme ze známého času, prostoru a nejspíš i z naší dimenze. Mhm, takže teď jsem na to sám. Tady mi nikdo nepomůže - a Petru dělí od smrti jen krok. Takže nejdřív musím zabránit další kontaminaci jejího těla upíří krví. Dotkl jsem se jejího trička, ale promluvil na mně můj vnitřní hlas:

     „Opravdu to chceš udělat?“

- Ano, musím. Jinak zemře.

     „I za cenu, že tě bude do konce života nenávidět? Víš přece, jaká je. Když  uděláš něco, co se jí nelíbí...“

- A když to neudělám já, nebude už mít čas mně nenávidět! 

    „No jak myslíš. Já tě varoval!“

     Odhodlaně jsem jí stáhl tričko přes hlavu. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Byla tak... ne, v žádném jazyce, ani elfím, nejsou tak krásná slova, kterými by  se dal popsat její zjev, a to přesto, že ji Markéta tak zřídila. Vyhodil jsem zkrvavený oděv z okna. Pak jsem na ni znovu pohlédl - ano, i její podprsenka byla od krve. I ta musela jít dolů. Nadechl jsem se a chvíli zápasil se zapínáním. Odskočil jsem si do koupelny, napustil kyblík teplou vodou (další špatná zpráva, pomalu přestala téct), vrátil se do pokoje, stáhl z jednoho polštáře povlak, namočil jej do vody a setřel z jejího překrásného těla upíří sajrajt. Snažil jsem se dotýkat se jí co nejméně, ale stejně mě za to asi zabije (že by se už neprobudila, to mi vůbec nepřišlo na mysl).

     Pak jsem urychleně prohledal její skříně (tedy to,  co z nich zbylo) a našel jedno použitelné tričko (nešlo mi do hlavy, jak mohla kdysi-Markéta udělat za tak krátkou dobu takový bordel). Oblékl jsem jí to tričko a znovu se zamyslel. Ztratila hodně krve, musí být v teple... teplá voda už nebyla, elektřina také nešla (jak jsem zjistil, když jsem chtěl rozsvítit)... takže zbývá jen postel. Tak to mně rovnou rozčtvrtí... ach jo! Kupodivu jsem v domě nenašel žádné náhradní šatstvo - jak tohle upírka dokázala, netuším.

     Další věc, která nebyla v pořádku: chvíli jsem nevěděl, o co jde, byl to jen takový neurčitý pocit... pak jsem to zjistil: klesala teplota. Nebylo totiž Slunce, které by hřálo, a dům už také vychládal. Mrknul jsem na teploměr - deset stupňů Celsia. Za tak krátkou chvíli klesla teplota nejméně o deset stupňů. Musí se co nejdříve probrat... a probere se jen, když bude mít dostatek krve... a to bude tehdy, když bude v teple. Tak jsem ji dotáhl na postel a zahříval ji. Doufal jsem, že se v následujících hodinách probudí - zde jsme nemohli zůstat. Oblékl jsem jí svůj svetr, pohladil ji po vlasech... ach lásko, byl bych šťastnější, kdybys byla v pořádku... Po chvíli mě Morfeus vpustil do své říše... ovšem nebyl tam ani Neo, ani Trinity.

(-:-)

     Probuzení bylo zajímavé. Velký myslitel naší doby Terry Pratchett tvrdí, že lidská mysl prochází po probuzení jakýmsi zjišťovacím blokem: kdo jsem, kde jsem, s kým to jsem.

     Já si nepotřebuji říkat, kdo jsem. Za celý svůj krátký život jsem byl tolika lidmi (i nelidmi), že moje vlastní identita je vypálena do mozku mnohem více, než u normálního člověka. Zato druhé dvě otázky se hlásí tím naléhavěji: nikdy totiž nevím, kde jsem se to zrovna octl. Pendluji totiž mezi mnoha světy (i když jen virtuálně) a každý mám rád.

     Takže... v cizí posteli... V Petřině posteli! Překvapení vystřídal budíček uvědomění, co že se to včera vlastně stalo. Dále jsem si uvědomil veliký chlad. Hlad ani ne, kupodivu. Zabloudil jsem pohledem na teploměr. Z úhlu, pod kterým jsem viděl na sloupec, jsem vyčetl deset stupňů. Takže kolem nuly... Sáhl jsem jí na čelo, bylo teplé... mohla by se už probrat...

     Snad ji probral ten dotek, možná by se už probudila sama. Petra otevřela své krásné oči. Díval jsem se do těch hlubokých, hnědých šperků a nad jejich krásou se mi tajil dech.

     Blok se spustil. Kdo jsem, kde to jsem (oči se jí rozlétly po místnosti, po posteli), s KÝM to jsem? Udiveně na mně pohlédla, zarazila se, otřásla se... a pak jí všechno došlo. Probírala se událostmi včerejška, při vzpomínce na upírku nakrčila nos. A poté probuzení a setkání jejích očí s mými. Došla k jedinému závěru, který mi také předvedla.

     „Ty prase!“ zařvala, „ty... ty... cos se mnou dělal, ty úchyláku?“ Svůj hlasitý projev doprovázela ranami, které dopadaly na mé tělo. Chvíli jsem ji nechal... když už ale hrozilo, že mi vyškrábe oči (má sílu, to se musí nechat), chytil jsem její ruce a držel. Snažila se mi vykroutit, ale nepustil jsem - mohla si ublížit. Místo toho jsem jí odpověděl:

     „Co jsem s tebou dělal? Nebudeš tomu věřit, ale nic. Kromě toho, že jsem ti na nějakou dobu zachránil život.“

     „A... dál?“ zeptala se se směsicí obavy a úlevy.

     „Dál? Nic. Neznásilnil jsem tě, to bych si nedovolil. Strhal jsem z tebe šaty, toho sis jistě všimla. Neudělal jsem to ale proto, abych viděl tvá nádherná ňadra, ale proto, že jsi měla tričko od krve. A můj svetr máš proto, že okolní teplota si to pomalu, ale jistě štráduje k absolutní nule. Ale i ten svetr byl ještě málo. Proto jsem si k tobě lehl a zahříval tě, lásko.“

     Petra ignorovala poslední slovo a přemýšlela. Asi mi tak úplně nevěřila. Čekal jsem na její odpověď, která přišla vzápětí.

     „Fajn, tohle všechno beru. Jen mi nejde do hlavy, proč je tady taková kosa. Kolik je tady stupňů?“ Sdělil jsem jí své pozorování. Přitom jsem jí také řekl pravdu o jejím stavu. Byla v jiném stavu, ale ne v tom, který je myšlen obvykle.

     „Víš, díky tomu, že tě Markéta nevysála úplně, nestala ses hned upírem. To se ti stalo v pátek. Ale ani tehdy jsi ještě nebyla pravým upírem. Bylas něco méně. Něco, co vznikne z úplně vysátého člověka. Takoví přeměnění potřebují ke svému životu krev, jsou schopni dokonce vytvářet další Přeměnené, ale ne upíry. Také jsou mnohem zranitelnější. Navíc jsou (jak se zdá) snadněji přetvořitelní do původní, lidské podoby.

     Dnes je to horší: budeš se postupně měnit v pravého upíra a já nemám ani šajnu o tom, jak dlouho to bude trvat. Až nastane chvíle, kdy budeš pít a neuhasíš přitom svou žízeň, dej mi vědět. Je tu ale ještě jedna věc.“ Odmlčel jsem se a v duchu  volil správná slova. „Jde o to, že tě přinutila napít se její krve.“ Sotva jsem to dořekl, Petra zbledla a rozběhla se k oknu. Vystartoval jsem za ní - v první chvíli jsem si myslel, že se chce zabít (jakože by se stejně nezabila pádem z tak malé výšky), pak jsem ale zaslechl jisté dávivé zvuky a diskrétně jsem se vzdálil. Když došavlila, podal jsem jí z báglu láhev koly. „Dej si. Je to sice sračka, ale furt lepší, než ... Proboha!“ Vzala si podávanou láhev a nesla ji k ústům, když jsem jí ji vytrhl.   

     „Co blbneš? Nejdřív nabízíš a teď...“

     „Promiň, neuvědomil jsem si... Chtěl jsem ti pomoct a místo toho jsem tě málem zabil. Neuvědomil jsem si, co dělá kola s upíry. Nevím, jak by teď působila na tebe, ale je to už několik hodin, cos byla infikována. Ještě jednou sorry...“

     „Dost,“ řekla mi jemně. „V pořádku. Vezmu si z ledničky džus. I když...“ - rozhlédla se po pokoji - „nevím, jestli tady ještě ňákej je. Takovej bordel!“

(-:-)

     Zavedla mně do kuchyně - lednička v pořádku, jak se zdálo, byla, z nedostatku proudu se ale rozmrazila. Džus naštěstí poživatelný byl, jen měl 'pokojovou' teplotu - což znamenalo, že byl ledový. Z roztáté vody se utvořila kaluž, která poté znovu zamrzla, takže dostat se k ledničce byl přímo akrobatický výkon. Petra mi pak s úzkostí řekla, že ten džus nemá skoro žádnou chuť. Odlil jsem si do sklenice a ochutnal - velmi chutný stoprocentní koncentrák - vlastně koncentrát, samozřejmě. Zamrazilo mně (a nebylo to kvůli okolní teplotě) - nákaza postupovala rychleji, než jsem čekal. Hned jsem to Petře pověděl - měla právo to vědět. Nadšená pochopitelně nebyla.

     „Zvrátit se to dá jen jediným způsobem - najít ji a zničit. A to bude problém. Nevíme totiž, kde se skrývá.“ K mému údivu Petra řekla:

    „Myslím, že vím, kde je. Cítím ji. Nejsem si tak úplně jistá... ale táhne mě to na Křižák...“ Odkudsi vylovila dva balíčky sušenek, jeden mi podala a druhý si nechala. Byly docela dobré. Pak rozkázala:

     „Jdeme!“ Zamyslel jsem se.

     „Musíme se tam přesunout rychle, teplota pořád klesá, čím dál rychleji, uběhlo čtvrt hodiny a teplota klesla o pět stupňů. Markéta tam musí mít nějakou kryptu, kde je teplota stálá. Protože pokud se tam nepřesuneme dostatečně rychle... zmrzneme.“ V mysli mi vytanula vzpomínka na to, jak takovéto problémy řeší podle inspektora Clouseaua indiáni.    

     „Tak jdeme. Není to daleko.“

(-:-)

     Normálně by to daleko nebylo, ale... tady nebylo normální nic. Šli jsme rychlou chůzí, ale za půl dne se kopec vůbec (!) nepřiblížil. Po více jak deseti hodinách, když už nás to přestávalo bavit, byla Petra tak unavená, že už nemohla dál. Nebylo to jen vyčerpávající chůzí: mnohem více ji oslabovala upíří nákaza. Ani já jsem na tom nebyl nijak dobře, ale dalo se to vydržet.

     Poprvé po  těch deseti hodinách jsem si ji pořádně prohlédl: strašný zjev! Její krásu únava téměř potlačila, oči jak po týdenním flámu, kde se chlast míchá s extází, rty bezkrevné, téměř modré mrazem, tvář ztrhaná... Vypadala, jako by se měla každým okamžikem zhroutit. Přistoupil jsem k ní a opatrně jí pomohl usednout.

     Pak jsem se podíval na sebe: o moc lépe jsem nevypadal. Mě ale zevnitř nespaloval plamen upírství, který pálí a mrazí zároveň a pomalu, ale jistě potlačuje vše lidské. Pokud jsme se měli utkat s Markétou a jejími pohůnky, museli jsme zůstat při síle. Nadechl jsem se a seznámil ji s tím, co mi leželo na srdci. „Peťo... prosím tě, teď mně musíš pozorně poslouchat.“ Pozvedla ke mně své překrásné (a nyní tak utrápené)  oči. Na co asi myslela ona, s čím bojovala ve skrytu duše?

     „To, co ti teď řeknu, se ti asi nebude líbit o nic méně, než mně, ale jiná možnost bohužel není. Ztrácíš sílu, lásko, a to nemohu dopustit. Myslím, že už nic nezažene tvou žízeň, nic kromě lidské krve. Ale jsi ještě natolik člověkem, aby ses po mně nevrhla. Ale právě to musíš udělat. S mým vědomím a souhlasem. Jinak zemřeš, a to bych nesnesl. Navíc, mně to nijak neublíží, když si trochu vezmeš. Mně to neublíží a tobě to zachrání život. Musíš si ale dát pozor, abys té mé krve nevypila moc. Zaprvé se sráží a za druhé se z většího množství můžeš.. ehm... zblít. A nakonec - já ti přece piju krev už dlouho, ne? Tak pojď, ať to máme za sebou!“ Domluvil jsem a odhalil svůj krk.

     Co se odehrávalo v její zmučené mysli? Zcela jistě váhala, kdo by také ne? Na druhé straně, pokud to neudělá, nepřežije. A ona má život až moc ráda... Možná jí to ulehčí i to, že ke mně nic necítí... Najednou nastala v jejím postoji změna. Cosi se v ní zlomilo a ona se ke mně pomalu přiblížila. Když se pak do mně zakousla, úlevu nad jejím rozhodnutím vystřídaly zmatené obrazy. Zatímco sála moji krev, před očima mi letěly stovky a tisíce knih, které jsem v životě četl. Většinou zase  mizely, zbývalo jich stále méně a méně, až zůstaly jen dvě. Objevila se obálka první z nich: Alenka v říši divů a Za zrcadlem od Lewise Carrola. Z té druhé jsem zachytil jen modrý obal s kresbou kopí. 'Alenceˇ se začaly obracet listy, což za chvíli také ustalo. Pak se zvýraznil jeden řádek: Černá královna tam zrovna říkala Alence, že musí utíkat co nejrychleji, aby zůstala stát na místě. Co nejrychleji... na místě. Nejrychleji... no jistě! Alenka našla za zrcadlem podivný svět, ve kterém nebylo téměř nic jako v tom jejím, tedy našem. Takový podivný svět... to znamená, že když půjdeme co nejpomaleji... Zablikalo ve mně světélko poznání. Potřásl jsem hlavou, zamrkal... Petra ležela opodál, oči zavřené... Do tváří se jí vracela barva, rty byly červenější... Pak oči otevřela: byly živější než obvykle (a že jsou obvykle živé až dost). Chtěl jsem vstát a přesunout se k ní, zatmělo se mi však před očima a já upadl.

(-:-)

     Když jsem oči opět otevřel, Petra byla u mně. Evidentně se cítila dobře.

     „Jak dlouho...“ začal jsem.

     „Asi čtvrt hodiny. Asi jsem tě vycucala trochu víc...“

     „Já jsem v poho. Jak je tobě?“

     „Fajn,“ řekla. „Bylo to... zajímavé. Sice se s tím pořád nemůžu moc vyrovnat, ale... fajn, nechme toho. Co teď?“

     „Víš, když ses krmila, něco mě napadlo.“ V krátkosti jsem jí to vyložil.

    „Proč ne? Zkusit to můžem.“

      Světe, div se, fungovalo to. Netrvalo to ani deset minut a úsek, který jsme šli deset hodin, jsme pomalou , 'co noha nohu mine' chůzí ušli stokrát. A byli jsme u jeskyně.

     Tam, kde v reálu stojí kaplička, vyskytoval se zde černý portál. Mohutná, černá, ocelová brána s vlysy představujícími lebky s dlouhými špičáky, prokládané ebenem (ne Markem). Brána ale nebyla nic proti kamennému obložení, ve kterém byla zakuta. Wow, tedy takovou přehlídku plastik jsem ještě neviděl. Vystupovaly z něj úžasně živé sexuální orgie. Sex na všechny možné i nemožné způsoby, sado-maso, nekrofilie, zoofilně laděné akty se vzrostlými vlky... Po jejich prostudování jsem si jen potvrdil, že Markéta to nemá v hlavě v pořádku.

Petra se nadechla  a opřela se do brány, která se s vrzáním otevřela.

     Podívali jsme si do očí, dodali si odvahy a vstoupili. Brána za námi s třeskem zapadla. Zevnitř na ní nebylo vidět nic, po mírném dotyku se ale zase otevřela. Takže v případě potřeby...

     Pohlédli jsme kupředu ke svět... prostě kupředu. Chodba měla asi působit dojmem krasového jevu - tak to alespoň naznačovaly krápníky -, bližší prohlídka však ukázala, že jsou umělé. Navíc kdosi na jeden z nich umístil teploměr. Ukazoval sedm stupňů Celsia - aha, proto tu bylo tepleji než venku! To ale nebylo všechno: na protější stěně visel hasicí přístroj a dokonce i jakýsi plán, který jsem okamžitě začal studovat.

     Chodba, ve které jsme stáli, se několikrát lomila a ústila ve veliké místnosti ve tvaru kosočtverce. Z ní vedlo ještě několik dalších odboček - celý komplex vzdáleně připomínal pavouka. Pavouka, který měl místo hlavy malou místnůstku označenou záhadně 'DD'. Tuhle pevnůstku si Markéta určitě nepostavila. Snad jen brána byla její prací...

     Bylo na čase dohodnout další postup. Vlastně - nebylo co dohadovat. Musíme tam prostě vlítnout a využít momentu překvapení. Uvidíme, co tam všechno má. Podal jsem Petře kudlu - nedávno se s ní oháněla dost dobře. Pustili jsme se chodbou.

     Po několika krocích se ozvalo sotva slyšitelné cvak. Jeden by si toho ani nevšiml, ale já jsem jej díky (i když jen virtuální) praxi přece jen postřehl. Spustili jsme past. Nebyl čas uvažovat - strhl jsem Petru do strany a dolů. A právě včas! Tam, kde měla před okamžikem krk, proletěl velkou rychlostí jakýsi projektil, který v zápětí změnil směr a dopadl na podlahu - totiž, trochu jsem do něho 'štrejchnul'. Po tomto záchranném manévru skončila Petra pode mnou, což se jí ani trochu nelíbilo.

     „Díky, ale už bys ze mně mohl slízt.“

     „Jo, sorry.“

     Vstal jsem a pomohl jí na nohy. Držela se za levou ruku: jestli jsem jí ji zlomil... 

     „V pohodě, zlomený to nemám. A už to ani tak nebolí.“

     „Soráč.“

     „V pohodě. Řekla bych, že naražená  ruka je lepší než propíchlej krk.“

     Sklonil jsem se k projektilu. Byla to šipka, nejspíš z kuše. Hrot se leskl, byla na něm nějaká tekutina. Ještě, že jsem drcnul do dřeva a ne do špice!

     Najednou se zepředu z chodby ozval nějaký odporný zvuk: chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že je to smích (ovšem byl to smích typu „jako když na zem pleskne kousek masa“). A také křik. A ještě třetí věci jsem si všiml: na zdi byla pověšena velká sekera, podle červené barvy asi hasičská.

     Zajásal jsem: přesně tohle jsem potřeboval. Přikrčený (kvůli dalším šipkám) jsem se pro ni vydal. Nic se nespustilo. Došel jsem až ke zbrani, ale nesáhl jsem na ni. I Petra zneklidněla, její čerstvě probuzené upíří smysly ji varovaly. Vzal jsem si od ní nůž a bokem k sekeře jsem přeřízl provaz, na kterém visela. A dobře, že jsem nestál přímo pod ní! V místě, na kterém by stál člověk, který by  sundal sekyru čelem k ní, se otevřelo propadlo. A sekyra začala padat... přímo do propadla! Chytil jsem provaz, ale byl sekyrou jen provlečen, takže mi zůstalo v ruce a zbraň se nořila do černé tmy. V následujícím momentě mi ale Petra podávala sekyru do rukou. Upírské reflexy se zase projevily. Vrhl jsem po ní vděčný pohled a vrátil jí nůž.

     „Jdeme, ne? Jsme už blízko. Cítím ji.“ Otočila se a zamířila na konec chodby. Jakoby tušila, že už tam žádné další pasti nebudou.

     Chodba byla zablokována dveřmi, které se zasouvaly do stran. Nehlučně se otevřely a my jsme se rozhlédli po hlavním sále. Byl obrovský. V čele místnosti stál ohromný černý trůn, na kterém seděla Markéta, oblečená v černých šatech s rudými doplňky. Kolem trůnu leželi naši borci - kamarádi a spolužáci, všichni jen spoře oděni. V určitých rozestupech do místnosti ústily další chodby. Jinak byla místnost prázdná.

     Nosferatu si nás všimla. Zavřískala a pištivým hlasem řvala na své služebníky, ať nás zlikvidují, že jsme ji už omrzeli. Ta holka to fakt neměla v hlavě v pořádku. Na povel se z ostatních chodeb vyhrnul děsivý dav Přeměněných. Bylo jich nespočetně, v mžiku zaplnili obrovský sál a sápali se po nás. Nezbývalo nám nic než bojovat.

     Rozmáchl jsem se a pak už to šlo samo. Sekyra se zaryla do lebky prvního takovou silou, že ji rozpůlila vedví. Mozek a černá krev se rozstříkly kolem. Nakopnul jsem dalšího,  vytrhl sekyru ze sevření hlavy a topůrkem jsem rozdrtil nosní přepážku druhému. Začal se dusit přívalem své krve, ale to trvalo jen chvíli. Další ranou jsem mu oddělil hlavu od trupu. Další mi zaryl pařát do boku. Vytryskla krev. Zařval jsem bolestí, s nepříčetným výrazem ve tváři jsem se znovu rozmáchl a rozsekl ramenní kloub. Byl jsem obklopen dotírajícími nepřáteli, Petra se mi ztratila z dohledu a začala mi umdlévat ruka. Na takovou řezničinu jsem nebyl zvyklý, vždy to odnesla jen pravá ruka a dva prsty uklikané od myši. Neměl jsem čas shodit pařát zaťatý v mém boku, příval nových a nových nepřátel neustával. Byl jsem zbrocen krví od hlavy až k patě (většina patřila mým nepřátelům), pot se ze mě jen lil. Kolem mně se vršila torza, některá bezruká, jiná bezhlavá, podlaha se koupala v černé krvi. Já jsem byl celý poškrábaný, rány mě pálily. Ztratil jsem ponětí o čase. A pak padl na zem poslední. Rozhlédl jsem se. Petra žila, ale za hromadou mrtvol ji téměř nebylo vidět.

      Uslyšel jsem Markétu. V jejím hlase se ozývala nenávist  a bezmezný vztek. Nemohla uvěřit, že její služebníci leží v řekách krve rozsekaní po podlaze.

     „Nenávidím vás! Nenávidím! Zničili jste mi otroky, ale teď zemřete!“ Pak křikla na své 'mazlíčky': „Zničte je, ať proklínají den, kdy mě poprvé spatřili! Na ně!“

     Na ta slova se ze svých míst pod trůnem zvedli Petr, Kent, Honza a Zdeňa. Zdálo se, že náš osud je zpečetěn. Něco jiného je bojovat proti Přeměněným, ale s pravými upíry (třebaže v tom stavu nepobývali ještě nijak dlouho) je téměř nemožné bojovat bez prostředků. A my jsme žádné prostředky neměli...

     Nyní nám mohlo pomoci jen něco, co je silnější než upírská nenávist vůči životu. A tím něčím byla Láska.  Dívky, které je milují pravou láskou. Jen ty by mohly zvrátit upíří kletbu a navrátit je zpět mezi lidi. A mé volání bylo (nevím jak) vyslyšeno...

     Mezi námi a čtveřicí  se zhmotnily tři postavy.. Tři krásné ženy, každá jiná. I zezadu jsem v nich poznal Lenku, Hanku a Magdu. Beze strachu šly ke svým miláčkům, dívaly se jim do očí a byly ztělesněním samotné Lásky. Pak je objaly kolem krku. Zablesklo se. Upíři byli opět lidmi. Jako by se probrali z dlouhého snu. Poodešli stranou a začali se objímat. Ale byl tu ještě Zdeňa. Rozmáchl jsem se  sekyrou, ale Zdeňa se rychleji, než jsem stačil zaregistrovat, dostal ke mně a zbraň mi vyrval. Pak mě začal bít a já jsem naprosto nestíhal rány vykrývat - nebylo to v lidských silách. Pak mě začal škrtit. Nedostávalo se mi kyslíku. Začal jsem ztrácet vědomí. Poslední, co jsem zaregistroval, než jsem upadl do bezvědomí, byl Petřin pohyb...

(-:-)

     Vznášel jsem se. Viděl jsem Zdeňu, jak nade mnou klečí a škrtí mé tělo, oči lezoucí z důlků, teď bez jakéhokoli záblesku inteligence. Jásající Markéta, křepčící na svém černém trůnu jako koza. Zmasakrovaná těla. Černá krev všude, kam jsem jen pohlédl. A poté se můj pohled zaměřil na Petru. Rozhodla se. Rychleji než blesk se vymrštila a skočila Zdeňovi za krk. Nohama se obtočila kolem jeho krku a trhla. Ozvalo se křupnutí. Zdeňa povolil sevření, setřásl Petru a snažil se postavit. Hlava mu padala na stranu jako jednomu českému politikovi. Můj duch byl tažen zpět do těla.

(-:-)

     Začal jsem vidět svýma očima. Nemohl jsem popadnout dech, krk mne bolel. Rozhlédl jsem se kolem. Petra právě zápasila se Zdeňou a snažila se mu odříznout hlavu od těla, on sebou mlel jako had. Ztěžka jsem se zvedl, v koberci mrtvol nalezl sekyru a rozmáchl se. V tem moment se Petra pohnula a zbraň proletěla těsně vedle její tváře. Rána prorazila upírovu lebku a zbraň zůstala vězet v jeho hlavě. Zdeňa zmobilizoval své síly, setřásl Petru a potácivě se vztyčil. Byl to příšerný pohled: zlomený vaz, sekyra zaseknutá v hlavě, krev všude, vytékající mozek...

     Ozvala se Markéta. Zavřískla, z napřažené ruky jí vyletěl proud energie a ten se zaryl přímo do hrudi jejího mazlíčka. Upír zachroptěl a rozpadl se v prach. Markéta se poté vztyčila na trůně a stiskla něco na levém opěradle. Shora sjel modrý sloup světla, pohltil ji a ona v něm zmizela.

     Musel jsem za ní a zbavit tak sebe i svět tohoto monstra, dokončit rozdělanou práci. Fyzicky jsem na tom byl hodně špatně, ale nebyla jiná možnost. Nějakým tajemným způsobem jsem věděl,  kam zmizela a také to, že na tamtom místě mi bude fyzická síla platná jen málo. Bylo tu ale ještě něco, co bylo třeba zařídit. Promluvil jsem ke třem párečkům, které byly s námi v místnosti. Otevřel jsem ústa, ale pak mě opět přepadl ten podivný pocit: dorazili jsme zpět do naší dimenze. Pro ně byla cesta volná. „Jestli je vám život milý, zdrhejte! Musím zastavit Markétu - a jestli se mi to povede, nezůstane tu kámen na kameni!“

      Otočil jsem se na Petru.

     „Lásko, moc ti děkuju za pomoc, bez tebe bych to nezvlád'. Poslední boj si ale musím vybojovat sám. Běž s ostatními. Když uspěju, budeš zachráněna. Když ne... tak ti přeji dlouhou vládu nad světem. A teď běž! Běžte!“

     Otočili se a utíkali. Díval jsem se za nimi, dokud nezmizeli z dohledu. Pak jsem se přesunul k trůnu a hledal ono tlačítko, kterým se teleportovala pryč, do astrální sféry. Po chvíli jsem je našel a stiskl.. Zahalil mě onen modrý sloup světla.

(-:-)

     Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem nahý a vznášel se. Kam až mé oko dohlédlo, nebylo nic. Chtělo by to nějaký oděv, pomyslel jsem si. Vzápětí se na mně vytvořila magická róba, taková, jakou nosí čarodějové, s kápí a sahající až na zem. Poznal jsem ji - byla to Róba Mága. Vzápětí jsem měl i boty. Také jsem je poznal - Boty Mága. A další a další věci. Za nově vytvořeným opaskem se materializovala ostrá dýka a prak. Na závěr jsem v rukou pocítil okovanou hůl - Hůl Mága. Zatočil jsem jí a párkrát zkusmo švihl. A pak jsem v mysli pocítil záchvěv magie. Kouzla mi dala najevo svou přítomnost. Byl jsem mág. A bylo na čase zúčtovat.

     Pocítil jsem Markétinu přítomnost. Spatřil jsem příšerné monstrum. Teprve zde, v astrální říši, se doopravdy projeví, co je člověk zač. Moc se nepodobala tomu, co jsem viděl ještě před chvílí. S bývalou podobou ji spojovaly jen blonďaté vlasy. Měřila přes pět metrů, byla slizká a neforemná. Z úst jí kapaly sliny a šířil se od ní puch smrti a rozkladu. V mysli se mi objevila plamenná slova, která jsem bez váhání vyslovil. Pak jsem mimoděk pozvedl pravou ruku , z prstů mi vyšlehla Magická střela a zahryzla se nestvůře do těla. Ohromné ňadro se odtrhlo od trupu a pomalu padalo, přičemž se stále zmenšovalo a vytrácelo, až zmizelo docela.
     Začalo se s ní něco dít: měnila se  v obrovskou modrou dračici. Nadechla se, vydechla a z nestvůrné tlamy vyšlehl oheň. Stačil jsem se odkulit, ale žár mě dostihl a ožehl mi můj oděv. Látka začala doutnat. Pohlédl jsem na proužek kouře a mentálním výbojem jsem oheň udusil. V mysli se mi objevilo další kouzlo. Zamumlání několika slov a do dračice udeřil blesk. A další! A ještě!

     Kreatuře začaly odstávat šupiny, které se uvolňovaly z kůže a odpadávaly. Dračice řvala bolestí, začala mlátit kolem sebe ocasem a tlapami. Jeden z jejich drápů se ocitl nepříjemně blízko vedle mně, roztrhl mi róbu a z rány na hrudi mi začala téct krev. Přemáhaje bolest jsem se snažil odsunout. A ke své smůle zrovna do dráhy  jejího ocasu.  Byl jsem odhozen daleko do strany. Nejspíše mi také zlomila žebra, protože jsem uslyšel prasknutí a ucítil příšernou bolest v boku. Dračice ke mně pomalu dokráčela. Zastavila se až těsně u mně a zvedla svou obrovskou tlapu, chtěje mě zašlápnout. Zmobilizoval jsem všechny své zbývající síly a seslal Kouzlo. Celé mé tělo oblil bílý plamen. Róba se vznítila a začala hořet. Začaly mi hořet vlasy, obočí, ochlupení na celém těle. Už jsem necítil nic než bolest. Bolest a pach spáleného masa.

      Náhle mě bolest přešla. Stál jsem nahý , dračici obklopovala bílá, světélkující koule a drtila ji. Pak ji za stálého řevu začala rozkládat na atomy. Čím méně zbylo z dračího těla, tím menší byla koule, až po chvíli zmizela úplně. Na to se mi zatmělo před očima.

(-:-)

     Když jsem začal opět vnímat, stál jsem opět na Markétině trůnu, oblečen v (teď už pěkně zkrvavených) džínách a tričku. Můj zdravotní stav byl stejný jako před tím, než jsem byl přenesen z Markétiny dimenze. Rychle jsem se rozhlédl - východ je na konci protilehlé chodby... Začala se třást země. Kamenné bloky začaly padat kolem mně. Jeden kámen mi dopadl na rameno a já vykřikl bolestí. Tady to bude ještě nebezpečné. Ještě, že jsou všichni venku.

     To ale nebyla tak úplně pravda. Na konci chodby totiž stála Petra a snažila se odvalit kameny blokující východ. Přitom také nádherně nadávala. Zřejmě již ztratila upíří sílu, protože s kamennými bloky nemohla ani hnout. Běžel jsem k ní. Když jsem se přiblížil na vzdálenost půl metru, všiml jsem si, že se ze stropu utrhl zvláště těžký balvan. Na nic jsem nečekal, popadl ji v pase a zatáhl dál ode dveří. Jakmile ucítila můj dotyk, strašně se lekla a snažila se mi vytrhnout. To jsem jí samozřejmě nemohl dovolit. Naštěstí sebou přestala házet, když jí ten snad dvoutunový kamenný kolos dopadl těsně před špičky nohou.

     Počkal jsem, až se narovná a pak ji pustil.

     „Dík. Vidím, že se ti to podařilo. Někdy mi o tom můžeš vyprávět, ale teď ne. Musíme se odsud nějak dostat. A pokud vím, jedinej východ je teď zasypanej.“

     „Taky tě rád vidím. Co tady ještě děláš? Proč jsi nešla s ostatními?“ Zahlodal ve mně červík pochybnosti, jak že to mezi námi dvěma je.

     „No, šla jsem jako poslední a při tom zdrhání jsem o něco zakopla. Zvedla jsem se, ale začalo to zemětřesení a vchod zavalilo několik kamenů. Snažila jsem se odsunout, ale nešlo to. A pak jsi přišel ty.“

     V astrálním světě tedy uplynula delší doba... Můj mozek horečnatě pracoval. Objevila se přede mnou ta mapa, kterou jsem viděl tady v chodbě. Zvlášť ta místnost za trůnem a zkratka DD. DD... dimenzionální dveře!

     „Rychle! Musíme zpátky k trůnu. Je tam dimenzionální brána!“ Popadl jsem ji za ruku a rozběhl se. Běželi jsme a kolem nás padaly obrovské balvany.

     Dařilo se nám vyhýbat se jim a úspěšně jsme proběhli kolem trůnu. Chodbu, ze které jsme vyběhli, vzápětí zavalily  obrovské balvany. Běželi jsme k protější zdi. Když jsme byli asi tak metr od ní, rozestoupila se a odhalila malou místnůstku, ve které stál podivný kruh. Byl téměř celý vyplněn jakousi modrobílou, vzdouvající se kapalinou. Zobrazovaly se na ní Hustopeče, přesněji řečeno Dukelské náměstí. Na nic jsme nečekali a vstoupili jsme. Cesta domů byla volná...

(-:-)

     Markéta je zahubena, upíři jsou minulostí (tedy pokud víme). Ale je tu jiná hrozba: probudil se totiž poslední příslušník jiné krvelačné rasy, starší než lidstvo samo. Poslední v celém vesmíru... Nenechte si ujít další díl, který se jmenuje....

M E T A X A .