Zážitek z praxe

Abych vaši představu o svých bobečcích trošinku zkonkretizovala, přikládám jednu velmi zajímavou skutečnou historku:

Peťka Vondálová: kouzelná, sedmiletá princezna, s dostatečně dlouhýma blond vlásečkama, které ji v malilinkatých lokýnečkách rámují její panenkovsky krásný, porcelánový obličejíček, s hláskem jako jemným šumění větříčku a neustále kouzelným bezelstným úsměvem a

Maruška Němečková: tatáž kouzelná bytůstka, jen barvu vlasů ve svých představách změňte na havranní čerň, ale jinak překrásná holčička - nejspíš jediná svého druhu. No a tato Maruška, když jsem druhý den své praxe ještě naprosto klidná vedla dětičky na oběd, za mnou přiběhla, chytla mě za rukáv a já se na ni otočila. V tu chvíli jsem se naprosto zhrozila. Z její andělské pusinky teklo obrovské množství tmavě červené krve, která pomalu skapávala na její kanárkově žlutou blůzičku. Usmála se na mě a s vítězoslavným tónem hlasu prohlásila: "Pančelko, podívejte já nemám zoubky, 2, heč!" a znovu se na mě usmála tím svým odzbrojujícím krvavým bezzubým (mám omezenou slovní zásobu) úsměvem :-). Jediné na co jsem se zmohla bylo: "Jaaak?" Musela jsem vypadat dost zděšeně, protože všechny ostatní děti najednou zmlkly. Maruška se znovu vítězoslavně usmála a informovala mě doslova o tomto: No oni se mi stejně vyklaly a já nechci k paní zubařce a Peťa je karatistka,  tak mi je vykopla."

Já jsem se jen podívala Petřiným směrem a poté co jsem spatřila karatisticky nadanou kopii andělíčkamujstrážníčka jsem radši vzala Marušku za ruku a za nadšeného jásotu přihlížejících dětí jsem ji odváděla k nejbližšímu umyvadlu.

Takže až vám bude jednou moc spatně vzpomeňte si na tuhle mini historku a taky na to, že nejspíš ještě pořád je hlavní náplní mé práce hlídat těchto 20 anělů...