Bezejmenná

Byla jedna banánová slupka.

Ležela na chodníku, jako obvykle... a čekala.

Dlouho se nedělo nic. Nic, co by mohlo zajímat „banánovou slupku na chodníku“. Až najednou přiběhl pejsek. Začal slupku očichávat. Ale pejska od dalšího ochutnávání věci na chodníku něco neznámého vyrušilo...

Pak přišel popelář. „Byl to popelář“, vysypával popelnice. Slupka to poznala podle kusu odpadku, který mu vypadl, když bral do rukou popelnici, opodál které slupka ležela. Neviděla „kdo to byl“, byl to jen mžik, a další věc odpadkovou, odpadnutou z odpadků, svál dál do prostoru Vítr... Jen Ona tam ležela nehnuta dál.

A potom šel pán, upadl a zlomil si nohu. Možná „to byla její vina“...prostě, stalo se. To banánové slupky na chodníku pánům nepozorným dělají. A tak jí vynadali... znělo to tak, když letěla vzduchem opodál... Přistála brzy, zas na chodníku.

Jak to bylo dál?

Kdoví....:)

A pak začalo pršet. Ne moc, ale dlouho.

Dlouho pršelo, a tak z chodníku, na kterém ležela ona Slupka Banánová se po nějakém čase stala Řeka.

Odnesla ji na úplně jiné místo.

Octla se v trávě... Jenže byla unavená po té dlouhé cestě a přes zelené chroští stejně nebylo vidět, co se děje okolo. Jedině sluníčko nad hlavou...

Už dávno nepršelo a vytrvalé sluneční paprsky slupku dočista osušily, ale naštěstí jen z té jedné strany.

A pak přišel znova vítr. Vzal všechno, tentokrát, všechno, co kde leželo jen tak nebo pevně nepřipoutané. Bral i lidi a ti křičeli a utíkali před větrem kamsi, do tepla, a hodně rychle. Nejlíp by bylo doma, říkali při tom.

Slupka banánová chodníková čekala stále na chodníku. Zůstala tam, kde ji vítr zanechal, když i ten už dávno ustal... a jak jen tak ležela, dívala se okolo. Uviděla něčí ruce otvírat popelnici. Nebyla tak blízko jako tenkrát, ale ty ruce na víku, ty viděla jasně a zřetelně. Byly snad špatné, byly příšerné, možná... Slupka nevěděla proč - pána co otvíral víko popelnice, když tam odkládal nějakou věc, - proč toho pána „za jeho ruce“ sebrali. Byl to jen oka mžik, a byl konec. Konec téhle podívané... banánové slupky opodál se samozřejmě na nic neptali.

Banánové slupky na chodníku zřejmě čeká jiný osud.

Ale jaký?

Kdo to ví?

Kdosi ji naložil, a už se vezla. Párkrát ještě upadla a když se probudila, ležela u zídky. Malé, nízké, byla to zídka dětského pískoviště. Tráva byla nízká a zídka příliš vysoká na „oči banánové slupky, větrem ošlehané, vodou nesené, a sluncem sušené“ tak mírně a pečlivě, že se dostala až sem. K té zídce...

Na pískoviště chodil rád jakýsi klučina.

Byl krásný jarní den, a on byl zas venku. Když se rozhodl, že dnes postaví hrad, co hrad, celé království, a pak o princeznu svede válku... uviděl slupku, co tam ležela blízko.

Když postavil hrad i s nádvořím, přišla ho navštívit jeho kamarádka, Alenka.

„Ahoj, co děláš?“

„Co by, vidíš....“

„Vidím. Ještě by to něco chtělo. Dáme tam Julinku.“

Julinka byla její pískovištní panenka.

Alenka položila panenku přímo na hradní nádvoří, ale tam se jí nelíbilo. Přidala hradu „jako padací most“, postavila na něj panenku, ale panenka neměla dobré nohy na stání. Neudržela se na nich, leda by se zabořila i s nimi do písku. A to se Alence také nelíbilo.

„Tak víš co? Uděláme jí postýlku a dáme ji sem. Víš jakou...?“

A kluk vzal banánovou slupku, na kterou si právě vzpomněl, propíchnul ji kousky větývek, a byla z ní Nebesa.

Alenka ještě udělala okolo Hradu z písku hradní příkop a začarovala všechny vchody a teď to byla její Julinka, která tam ležela v té královské posteli s nebesy a čekala, jako obvykle.... Kdo z princů ji vysvobodí, kdo vyhraje války a přežije to, kdo ožení se s ní, jakého koně bude mít, zda doveze ho k ní a co všechno se jim splní... Slupka to všechno viděla, už dávno tomu na nebesích... A tam, tak, šťastná byla...