Studená fúze 1

psáno v téžké nemoci (taakovoudle rýmu sem měl)

Ve vedlejší ulici vybuchlo auto. Seděl jsem zády ke stěně, vedle těžkých dubových dveří. Bylo fajn, že jsem si je tenkrát koupil, teď se to vážně hodilo. Musím se přiznat, že je mi pěkně blbě. Vypadá to, že si už nikdy nezaběhám. Ostatně to ten blonďák už taky ne, teda myslím, že už ne. Ostatně kdo taky kdy naposled viděl utíkat někoho komu hlava vybuchne v jedné kratičké implozi. (když od exploze existuje imploze, je od vybuchnutí vbuchnutí?). Díval jsem se na zbytky blonďákova těla, a dá se dost obrazně povědět, že jsem mu viděl až do žaludku. Taky kurva mohl spadnout na opačnou stranu. Ne že by mi to vadilo, je to už hodně dlouho co jsem zvracel nad první mrtvolou. Je to už víc jak osm let. Osm let. Tehdy mě ještě blonďáci měli docela rádi. I arabové, i amíci, i policajti. Tenkrát mě ještě měli rádi všichni. Až na Františka Kohoutka. Ten mě moc rád neměl. Byl na mě vlastně dost nasranej, ale i to se tenkrát řešilo pomocí pár facek.
**
Ing. František Kohoutek, byl totiž génius. Často jsem si z něj později dělal srandu, že je tak chytrej, až je blbej. Většinou po mně něco hodil. Nechal toho až když mi probodl rameno obrovským školním kružítkem. Bylo to na předváděčce „našeho“ vynálezu. Hrozně se mi omlouval. Chtěl jsem ho nejdřív zabít, ale zkuste se dlouho zlobit na někoho kdo má stopadesát kilo, tři brady a lítá nad vámi jak ožralá beruška. V očích měl ten pohled „panebože co jsem to udělal, lehnu si místo tebe“. Proto jsem ho měl rád. Taky proto, že díky tomuhle pohledu jsem ho kdysi dávno nepěkně podtrhl. A mimochodem vydělal obrovskej ranec peněz. A když já říkám obrovskej, tak skutečně huge.
**
Ing. František Kohoutek nebyl jen tak ledajaký génius. On byl můj génius. František totiž vynalezl přístroj na studenou fúzi. Jde o výkonný pohon, o zdroj energie získaný v pokojových podmínkách. Prostě nalejete potřebnou látku dovnitř a motor se začne točit. Když říkám, že František není jen tak ledajaký génius, mám k tomu důvod. Tou potřebnou látkou byla u něj prachobyčejná voda. Františkův přístroj v podstatě štěpil vodu na atomy vodíku a kyslíku, obé pak používal k vlastnímu pohonu. Přebytek kyslíku se buď dal vypouštět přímo do ovzduší, což jsme na začátku taky dělali, nebo se ukládal do speciálních lahví, které sloužili k jeho prozatimnímu uskladnění. To vše mi vysvětlil František při našem prvním setkání. To proto, že mu nic jiného ani nezbývalo. Nechci se chlubit, ale choval jsem se tehdy jako naprostá svině. Co taky říct člověkovi, když po Vás chce něco co je jeho. A vy mu to nechcete dát, i když vevnitř je vám ze sebe samotného blitno.
**
Před deseti lety jsem při nákupu v jednom pražském supermarketu našel poblíž svého služebního auta osamocenou papírovou tašku. Byla veliká a byla hlavně dost osamocená. Stála přímo pod nosníkem betonové konstrukce celé několikapatrové budovy. Hned vedle mého auta. Od jistých událostí v Americe a Madridu se dívám na některé věci jinak. Například na osamocené papírové velké tašky. Neměl jsem chuť vyvolávat paniku a ono taky teroristi určitě mají dost nabytý program na to, aby dávaly bomby zrovna vedle mého auta. Přesto jsem v sobě kousek hrdiny našel a s dementní myšlenkou na moji fotku v lokálních novinách, jsem se rozhodl tašku zevrubně prozkoumat. Říkám-li zevrubně, znamená to, že se mi kvůli fotce a potencionální slevě v Careffouru naprosto nechtělo opouštět mé jinak poklidné zaměstnání. Myslel jsem tedy natrvalo.
**
Ono vlastně vůbec, když něco říkám, tak to něco znamená. Nechtěl bych se chlubit, ale občas mám i rozumné nápady. Jako třeba, do tašky nejdříve nahlédnu a pak..
Při nahlédnutí nebyla vidět tikající papírová krabice s konci drátků, ale spousta papírů. Neměl jsem tehdy už čas a celou tašku jsem naložil do auta. Až zjistím z papírů komu patří, pošlu mu ji poštou. Snad bude aspoň tak uznalý, aby mi poslal pořádnou flašku. Ty papíry by se mi teda rozhodně nechtěly všechny opisovat.
**
Doma jsem na tu spoušť nevěřícně zíral. Ze střední jsem sice už pěkně dlouho pryč, ale nepamatuji si z té doby ani na třetinu matematických a fyzikálních značek, které byly jenom na první straně. Dál už to bylo jenom horší. Jediné co jsem pochopil byl popisek v předvyplněném formuláři patentního úřadu. Nejdřív jsem si samozřejmě přečetl několikrát tu českou verzi. Pak jsem si pro srovnání přeložil i její americký duplikát. Chybělo pouze doplnit vlastní jméno a poslat na správné adresy. Celou noc jsem bojoval sám se sebou. Můj bývalý skaut mi celou noc zpíval národní hymnu a mlátil před očima vlajkou. Ten druhý neřekl ani slovo. Až k ránu napsal na kus papíru číslo. Bylo to hodně nul. Opravdu hodně. Jednička byla na začátku a mě ani nezajímalo v jaké je to měně. Papíry jsem odeslal hned z práce.
**
Týden se nic nedělo, až v sobotu ráno mi někdo neurvale zvonil u dveří. Řekněme, že značně iritován (staročeši tomu říkali nasratý jak papuč) jsem vyletěl na toho kreténa ze dveří. Zpátky jsem letěl jak namydlenej blesk. Taková rána jak kladivem, ta vám vyžene kocovinu z hlavy. Lepší jak magnéska. Když jsem za chvíli otevřel oči, skláněla se nade mnou obrovská gorila a měla takový zvláštní pohled v očích. Něco jako: „proboha co jsem to udělal, lehnu si místo tebe“.
**
S Františkem jsme pak dlouze hovořili. Dlouze se protáhlo na čtyři kávy a šestnáct piv. Mezitím jsem mu osmkrát slíbil, že to nikde hlásit nebudu, třináctkrát přísahal, že jsem vážně v pořádku a asi milionkrát tvrdit, že se mi občas spouští krev z nosu samovolně. (Trošku jsem jí občas pomohl prstem, mělo to neuvěřitelné vyjednávací schopnosti.) František mi totiž potom bez výhrad vysvětlil co to vlastně v roztržitosti zapomněl na parkovišti v podzemní garáži a jaký to má význam pro nepříliš vysoký příjem jeho mnohačetné rodiny. Pak se přiznal, že chce celý patent prodat Škodovce alespoň za milion korun. To jsem si musel nalít i slivovici a zapálit. Moje přítelkyně se na to sice nedívala dvakrát příjemně, ale když mi pak uviděla do očí, sbalila se a utekla k mamince. Pak jsem poprvé a naposledy Františkovi vynadal. Po mých argumentech uznal, že nemá nejmenšího obchodnického talentu a že je vlastně dobře, když je patent napsaný na někoho férového, kdo ho nepodrazí, ale zaručí mu klid od obchodu. Jak jsem říkal, regulérní svině.
**
Následovalo několik neoficiálních a pak oficiálních návštěv různých ministerstvech, nejdřív v Praze. Pak přišel Washington a Detroit, Tokio, Berlin, Paříž. Létal jsem po celém světe. Většina mých přátel neskutečně zbohatla – přece nebudu na týden jezdit do Japonska sám, zvlášť když neumím japonsky. Ne že by Ivoš japonsky uměl, ale zase se s ním dobře chlastá a mě to cestování tak nedělá dobře. Jestliže mí přátelé bohatli, nenapadá mě žádné slovo, které by plasticky popsalo raketový vzestup mého a Františkova bankovního účtu. Na mou radu vystupoval jako můj zaměstnanec, koupil si lepší auto a jednu menší chaloupku kus za Prahou. Já si koupil pořádnou motorku (papíry jsem si objednal přímo přes internet – stálo to sice o pětku víc, ale .. :o), bytelný auto, dům pro moji rodinu, jeden pro mě, a pak jeden velký činžák blízko centra. Celý jsme ho nechali zasíťovat, přitáhnout optickou linku. Ve sklepě byla posilovna, sauna a soukromý bar. V domě bydleli všichni mí kámoši. Takové malé přerovské Silicon Nalej. Ráno jsem se probouzel obskládaný nejlepšíma flaškama a přikrytej svou přítelkyní.
**7
Pak skončily časy srandy.
**
Nejdříve se ozvala mafie. Když bráchovi povyráželi všechny zuby, bylo to dost ošklivé. Na to jsem si najal speciální jednotku. Koupil jsem jim přes firmu vybavení za 20 milionů (jenom korun) a pak je pozval na pivo. Ve volném čase založili kroužek branné výchovy, čímž kryli manželkám své časté výlety mimo domov. Museli chodit v maskáčích a domů pak chodili značně umazaní od hlíny. Mělo to své výhody – albánská mafie pro střední Evropu přestala prakticky existovat.
Nicméně to mělo i své nevýhody. Musel jsem zaplatit pět pohřbů. Ten poslední se mě dotkl. To když si moje auto vypůjčila moje přítelkyně.
**
„Tys viděl jiný svět Azraeli? Kde je?..“
M. Lermontov
**
Její zbytky sesbírali za pět dní. Pohřeb se konal za dva dny nato. Trvalo to dva měsíce než jsem vylezl z baru. Vyhnal jsem všechny. Nesnesl jsem nikoho kolem sebe. Seděl jsem potmě sám ,uprostřed baru, a nějak jsem věděl, že mám v očích ten pohled „co jsem to proboha udělal ..“
To bylo naposledy, kdy jsem cítil lítost.
**
Okamžitě po výbuchu jsem vyhlásil soutěž „Staňte se MILIONÁŘEM“. Maličko jsem změnil pravidla. Cena se vyplácela cash, v dolarech a účastník musel splnit jedinou podmínku - „Dostaňte je všechny“.
**
Dva měsíce mi bývalí přátelé nosili zprávy o dění venku. Nemohl jsem už přijímat jejich přátelství, protože jsem je tím odsuzoval k smrti. Dva měsíce mi nosili zprávy o všech přestřelkách v Evropě, dva měsíce mi nosili vzkazy několika pátracích skupin. Nakonec přišla hláška od kluků z URNY. Tak vida, policie někdy pracuje i zadarmo. Okamžitě jsem se sbalil a nechal odvézt na jejich ústředí. Šli jsme zadním vchodem. Za a) na mně nebyl nijak pěkný pohled, za b) to bylo trošičku ilegální. Ale jenom trošičku, pravdomluvnou lež jsem jim pak vymyslel hned, jak jsme vystoupili do druhého patra. Tam byla i zadržovací místnost. Přes zrcadlo jsem poprvé uviděl ty tři. Od té doby je občas vídávám, když zavřu oči. Byli to tři muži. První měl černé vlasy na krátkého ježka, stál a díval se jako voják. Druhý byl ještě mohutnější postavy, ale v očích neměl nic. Ten třetí byl menší. Hranaté rysy a jeho oči byly plné, plné malých ohníčků. Malých táboráčků smrti. To byl jejich vůdce. Nemohl mně přes zrcadlo vidět, přesto se mi ale díval do očí.
To bylo naposledy, kdy jsem pocítil strach.
**
„Kluci ani nevíte, jakou jste mi udělaly radost. Ještě chvíli a uchlastal bych se v té svojí noře k smrti.“ pokusil jsem se o úsměv a obrátil jsem se k policajtům. Někteří se na mě raději vůbec nedívali, ti otrlejší čekali na výraz v mých očích. Pak sklopili oči i oni.
„Moje nabídka odměny platí stále, myslím, že oficiálně jí vydávat nebudeme. Veliteli, vy mi prosím sepište hlášení, jak přesně k zatčení došlo a kdo se na něm podílel jakou měrou. Částku případně navýším tak, aby jste byli víc než slušně ohodnoceni všichni. A děkuji Vám.“
To bylo naposledy, kdy jsem mluvil upřímnou pravdu.
**
„Chci se s nimi vyfotit“ překvapil jsem velitele oddílu.
„Ses po.... promiňte pane, ale to je vyloučeno. Se zadrženými nesmí nikdo přijít do styku. Už to, že jste zde, by mě mohlo stát krk.“
„No tak, kapitáne. Za ty peníze chci něco dostat, chci mít důkaz, že co jsem si slíbil, jsem i splnil. Mimoto, musím něco ukázat jejímu otci.“ zahrál jsem mu na city.
„No dobrá, ale jednu fotku a pakujete se mi ven z baráku“ zjevně nešťastně ze sebe vysoukal kapitán.
Odvedli mně přes chodbu do vedlejší místnosti. Vymohl jsem si ještě, že mě vyfotí skrze zrcadlo s číslem, v jedné řadě s těmi vrahy.
„Asi se úplně zbláznil“ slyšel jsem jak tiše říkal jeden z kluků, který mi před časem nosil zprávy o stavu populace albánské mafie v české roklině.
Já se mezitím pitvořil, jakou, že to nedělám bezvadnou srandu. Ti tři hajzlové se na mě podívali nejdřív s překvapením, pak s naprostým despektem. Poté co začali cítit můj dvouměsíční parfém se i trochu odtahovali. Určitě ve mně nepoznali toho, komu zavraždili svědomí a srdce. Ale já jsem věděl.
Postavil jsem se vedle nich do řady. Z ampliónu se ozval příkaz k seřazení přesně do řady.
„Zádama ke zdi parchanti“ zařval kapitán.
Že jsem mu rozuměl já, to bych ještě pochopil, ostatně byl to můj nápad. Ale že mu rozuměli i ti bastardi, Holt není nad to když člověk umí jazyky.
Gorila z řady pořád vyčuhoval, ale nakonec i on pochopil co má dělat. Je pravda, že mu to nejdřív museli někteří kluci přetlumočit obuškem přes koleno. Pak se zavřely konečně dveře a z amplionu se ozvalo „Sýr“.
**
V ten samý okamžik jsem poprvé v životě udělal parádní vlevo bok a namířil utajovaný lugger na ucho svého nejbližšího společníka. Pak jsem pomalu zmáčkl spoušť. Během toho pomalu Soldat stačil jednou skoro úplně mrknout a z amplionu začaly znít první zvuky vyděšeného výkřiku.
Jediná kulka prorazila lebku prvních dvou parchantů a třetímu se zasekla při východu v nadočnicovém oblouku. Soldátovi po výstřelu ještě vystříklo pravé oko. K tomu asi tak milión hektolitrů krve. Kdybych neviděl horror „Duch lesa“ nikdy bych tomu neuvěřil. Gorila byla ještě o kus vyšší, takže mu kulka vyrazila kousky horních zubů a v podstatě ustřelila spodní čelist. Vypadal teď na zemi jako zbytek pokaženého Robocopa. Kdyby se trochu hýbal, mohl slušně parodovat takové ty zuby na klíček. Ale na to byl zjevně příliš líný. Jejich Fuhrerovi kulka smekla hlavou. Neměla už dostatečnou energii aby prorazila poslední kosti, tak jsme alespoň všichni byli svědky jednoznačně nejlepší fyzikální přednášky na téma „chytit druhou o zeď“. I tak to stačilo, aby se mu vhrnula krev ze všech tělních otvorů a podle zápachu za okamžik i příslušenství.
**
Cítil jsem všechny zbraně z předváděcí místnosti jak mi míří na tělo a hlavu. To se už rozrazily dveře za mnou a přidalo se několik dalších pistolí a taky jedna nebo dvě brokovnice.
“Jaktože to neproletělo, to jsem blázen“ začal jsem si drmolit pod vousy (btw ty mám za ty dva měsíce úplně po celé hlavě).
„Odhoď zbraň“ ječel na mě z amplionu jednoznačně hooodně nasranej kapitán. Asi mu už bylo jasný, že mě neměl vodit zadním vchodem.
„Kurva zahoď tu bouchačku, zahoď to, než tě někdo odstřelí“ šeptala na mě nejbližší brokovnice.
„Hmm to jsem blázen, mělo to vyletěl skrz. Holt spočítaný to asi bylo dobře, ale falíruje nám v tom to násobení.“ brblal sem si pořád svou.
„Okamžitě odhoďte zbraň, nebo budeme střílet.“, kapitán je zjevně opravdu nasranej ze ztráty blížícího se důchodu.
Začal jsem se hystericky smát. Po několika týdnech jsem cítil, že můžu konečně zas plakat. Odhodil jsem Luger opatrně ke dveřím, tak aby to všichni viděli, přidal jsem na intenzitě smíchu a šel přímo k zrcadlu. Pak mně napadlo jak asi chutná sklo,... když ho začnu lízat.
To bylo naposled, když jsem viděl svého vnitřního skauta, jak smutně odchází.
**

---