Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOna
06. 09. 2000
1
0
2158
Autor
Valerie
Občas ji vídám ve snech.
Je krásná,
bez vyzvání,
nesnese porovnání,
pro moje oči tančí
a rozplývá se v duze.
Spalující touze stačí.
Alespoň dřív.
Pomalu kráčí – ona,
je stále blíž.
Pohled jež váže tělo
i přesto, že by chtělo,
zrcadlo také nehladíš.
V obětí mechu se uloží,
smutek jež v plameni nehoří,
smetl vodopád
a jen se smát,
až po probuzení,
jeden sen se splní.
Sladká realito…
...
každý z nás se v tom vždycky plácá sám
jak o tom přesvědčit Tě mám
každý z nás v tom plave samojedinný
někdo jen chvilku a někdo nekonečné hodiny
...
.... tak mne napadá... nebylo by to lepší takhle? :))
střep z odkrytého zrcadla
jež do rukou jsem popadla,
a zrak pořádně mu zostřila,
(ty střepy udělají divy)
pak tkaničky mu rozstřihla,
(nedala na jeho sliby,
že i muži dělají chyby)
volnými konci ruce svázala
(to jsem se panečku nasmála)
a pak honem šup s ním do Sény..
(začínají mu problémy)
ať si v tom chlapec plave sám!!
:c))
i fotka někdy stačí k snění
obraz je dost, když on tu není
odraz je ovšem ještě víc
však realitu nenahradí nic...
Saša:
Obraz by pouhým stínem byl,
kdyby jen duši nehladil,
zač by to potom stálo,
mít fotku tvou a přitom mít tak málo?
Pozor na zrcadla, přátelé, jejich svět je nekonečný a přitom je jen odrazem... je lehké se v něm ztratit...
Zrcadlo vážně chladí duši
nehladí tělo které tuší
že je jen pouhým obrazem...
Obraze, přeskoč honem sem ...
:c)))