- mandlovníky -

hluboká deprese :\'(

Julius se zastavil a zaclonil si rukou oči. Z obchůdku s broušeným sklem, který právě minul, se ozval tříštivý zvuk a krátké zasyknutí. Bylo asi devět hodin, devět hodin večer. Julius zkoumavě klouzal pohledem po oprýskané omítce domu v mlhavé naději, že někde zahlédne jméno ulice. Pár mělkých škrábanců, těžko říct kým způsobených, zpola sedřené nápisy cihlovou křídou, nic víc. Popošel o kus dál, aby se dostal z dosahu ostrého světla pouliční lampy, a nerozhodně přešlapuje z jedné nohy na druhou uvažoval nad večerním městem.
Pane, myslíte, že ten, jehož vybledlé nápisy na zdi domu jsou už tak nezřetelné, tu křídu pak rozšlapal? Potom, co napsal, co chtěl napsat? Nebo se mu rozdrolila v prstech, když se snažil vrýt svá slova do cihel? Ale pán v dlouhém kabátě šel klidně dál, protože nevěděl, že ten chlapec mluví na něj. Šel dál a bylo to, jako by tou cestou nikdy ani neprošel. Julius, opět osamocen, vzal do ruky ulomený kus kamene a seškrábal ty křídové nápisy.
Pak se rychle, jako by se ho náhle zmocnil pocit, že něco zmeškal, obrátil a utíkal k nádražíčku.


Lidé rozsvěcují lampy, a nevědí, proč to dělají. Protože v noci má být tma, jež ukrývá, a ve dne má být světlo, které ukazuje cestu. Čekárna nádraží byla zamčená, ale na lavičkách před ní sedělo pár lidí. Slečna sedící stranou od ostatních měla přehozenou nohu přes nohu a tiskla k sobě rty tak nedůtklivě, jako by ji to snad dokázalo ochránit. Nádraží v noci není jiné než noční popraviště.
Sedl si vedle otlučeného květináče s červenými muškáty a zapálil si cigaretu. Někdo za ním šustil papírovým sáčkem, vzápětí bylo slyšet chroupání burských oříšků. Slečna nervózně zaklepala podpatkem o zem, snad měla hlad. Julius pokrčil nohy, objal je rukama a opřel se hlavou o kolena. Chvíli v duchu počítal vzdálenost mezi kolejními pražci, ale pak si všiml modrého angličáka ležícího před ním. Několikrát s ním jemně uhodil o hliněný květináč, aby se z prostoru mezi koly a kostrou autíčka dostal všechen prach a písek, a začal s ním kličkovat mezi plevelem, jenž vyrůstal mezi dlaždicemi. Usoudil, že tato trasa je pro dětské modré autíčko příliš stereotypní, a tak se zvedl, odcházeje o kus dál. Položil autíčko na oranžovou poštovní schránku a z ohořelých dřívek, polámaných cihel a zvadlé sedmikrásky mu vyrobil perfektní závodní dráhu. Z poloprázdné krabičky vysypal zbytek cigaret, zapálil je a rozmístil na jednotlivé úseky cesty. Jejich kouř snižoval viditelnost, ale byla to jediná objektivní překážka. Vlak stále nejel.
Když cigarety dohořely, potemněla i jeho závodní dráha. Přece jen seděl stranou od lucerny a nádraží. Pomyslel si, že by mohl pro svého nalezeného angličáka vykopat podzemní tunely, tak jako tak na cestu nevidí. Ale šlo to pomalu. Hlína mu zůstávala za nehty a z konečků prstů mu začala téct krev, protože to byla kamenitá půda. Vytáhl z kapsy kapesník. Stavební práce zastaveny.
Protože ani jeden z čekajících nemluvil, slyšel nad hlavou motory letadla. Zatoužil být pilotem. Tak proč seděl na vlakovém nádraží? Položil modré autíčko na zem a dlaněmi na něj nahrnul popel shořelých cigaret smíšený s kamínky a hlínou. Mohyly vzbuzují úctu, domy ne.
Vstal a oprášil si kalhoty. Pomalu šel zpátky k lavičkám na nádraží, na kterých sedělo pár lidí s prázdnými pohledy. Chvíli stál nerozhodně před tou nepřístupnou slečnou a prohlížel si ji. Ona se na něj podívala s úkosem, strachem a odporem. Tak se posadil vedle ní, aby jí nestál v tom strašném pohledu. Sedl si vedle ní, lokty se opřel o kolena a propletl si prsty. Řekl, slečno, neměla byste plakat? A ona se pořád dívala před sebe. Možná má něco s páteří a nemůže pohnout hlavou, napadlo jej. Je to smutné, že nemůžete otočit hlavou, řekl. Takoví lidé jako jste Vy vzbuzují v ostatních strach. Oni pak otáčejí hlavou pořád, aby se jim to nestalo. Jdete po ulici a vidíte jen lidi, kteří otáčejí hlavou. Ale nebylo by správné říct jim, aby přestali. Nesmět otočit hlavou musí být strašné, viďte slečno. A proto vždycky, když půjdete po ulici, budete potkávat lidi, kteří otáčejí hlavou. Ale možná si toho nevšimnete, protože vy to budete dělat taky. Ale Vy slečno, Vy vidíte jen lidi, kteří se dívají jinam. Není to smutné?
Slečno, neměla byste plakat? Ale neodpovídala. Utrhl ze své bílé košile cár látky a zavázal jí oči. Vždyť Vy nemusíte trpět, slečno, řekl. Teď neuvidím, že pláčete nad mým odchodem. Slzy nejsou svědky, ani mučedníky, ale pachateli. Já odcházím, stanu se pilotem, a my dva už se nikdy neuvidíme, stejně jako stále míjíme ty, které bychom mohli znát. Slečno, nikdy nepoznám váš zasněný úsměv nad šálkem čokolády a neuvidím, jak jste ráno rozcuchaná. Slečno, neměla byste… plakat?
Ale ona stále neodpovídala. Upevnil jí na očích bílou pásku, cár své košile, a odešel.

---