Konečný verdikt

Šel po ulici, bylo chmurné, podzimní odpoledne,tak neosobní, nepřátelské a povrchní jako všichni ,které potkával.

Tmavé mraky pluly po obloze, nejspíše bude pršet. První těžké kapky měkce dopadají do prachu rušných ulic. Vzhlédne k nebi a s neúčastí a bez vzrušení sklápí své oči spět na špinavý chodník. Začíná pršet. Vzduch vlhne, těžký prach a dusno dne je sráženo kapkami k zemi, jako poražený vítězem. Vše je čistější, jasnější i jeho mysl se pomalu vyjasňuje. A z ulic mizí lidé. I když se už smráká, vidí vše jasně a čistěji, snad lépe než za průzračného denního světla, které ho však dělá slepím. Jeho větrovka je úplně mokrá a těžká. On se však cítí lehčí, odlehčen o problémy a starosti. Všude je ticho, jen hudba deště toho mistrného skladatele balamutí jeho duši. Pomalu a nejistě se rozsvěcují lampy, jako lidé, které někdo surově vytrhl ze sna a jen neochotně se vrací do nelehkého bytí. Světlo je ještě roztříštěné, roztřepené a necelistvé a kapky ještě více umocňují tento pocit. Tak roztříštěné a pomatené jako jeho myšlenky a názory o životě. Nic se nezdá souvislé, propojené a zapadající do sebe, vše je jen útržkem toho předchozího bez norem a uspořádání, na které jsme si tak zvykli. A přec je vše dokonalé, zaoblené a celistvé jako jeden dobře fungující mechanismus. 

Došel před dům, byl u konce své pouti a přece ho to nejtěžší teprve čeká. Vytáhl klíče, a ještě chvíli si nechal dopadat kapky na obnaženou kůži své tváře. Chtěl tak zůstat, stát tam a nechat smýt své starosti. Déšť zhoustl a začal se do něj nepříjemně zabodávat. „Tak“ pronesl potichu „už ani příroda mě nemá ráda“ a byla z toho cítit beznaděj. Klíč zašelestil v zámku a s hlučným cvaknutím se dveře otevřeli. Vešel dovnitř, zlehka  našlapoval ve snaze být potichu. Kapky vody stékaly po jeho oděvu a pouštěli se až při naprostém vyčerpání sil a s měkkým plesknutím dopadaly na mramorovou podlahu. Došel až k onomu bytu, k tomu kde ho čekalo nejhorší rozhodnutí v jeho životě. 13. Číslo 13, vše se spiklo proti němu, příroda a teď i štěstí nebo je to jen nynější pocit v kritické hodině, nebo snad varování, tak to on netušil.

Pomalu, velmi opatrně zastrčil klíč do zámku. Přitáhl dveře a pootočil klíčem, poté dveře pomalu odevřel. Vše šlo hladce, až příliš, jako když nůž pomalu projede srdcem, tak nepříjemně na něj vše působilo. Opatrně zavřel a nechal chvíli oči přivykat tmě. Slyšel tiché oddychování ze vzdáleného pokoje.Už podřimovala, měli pravdu, po takovém dni si ráda odpočinula. Nohy mu začaly těžknout a každý krok byl pro něj nyní nesnesitelně namáhavý. Poté nastala krátká prodleva a on si najednou uvědomil, že stojí v pokoji. Předním leželo To, to čeho se chtěl zbavit, čeho chtěl zbavit svět a co nadevše tak miloval láskou i hlubokou nenávistí. Z pouzdra vytáhl pistoli, pomalu, velmi opatrně ji natáhl a namířil na onu bytost ležící před ním.

Najednou se posadila, chvíli nevěřícně koukala a poté se postavila proti němu. „Tak ty máš ještě tu drzost sem přijít“ pronesla do ticha a na tváři se jí objevil opět ten výraz nelibosti a odporu že ho vidí. A najednou se vše pomíchalo, zatočilo a znovu ujednotilo do nového, spořádaného chaosu. Už tu nebyla ona ani on. Jen dvě postavy, dobro a zlo, vyvolený a zatracený, objevený a zapomenutý, stojící v temném prostoru proti sobě, v prostoru bez hranic a omezení, svobodném a přec svázaném. Přeci v té temnotě vidouc sebe navzájem jasně až do detailů tváře. Dvě postavy každá se zbraní, sic každá s jinou, avšak stejně účinnou. Po dlouhých vteřinách váhání, které byly delší než věčnost se ozval výstřel. Tak nepatrný, tak nicotný, však který ve své obrovské zrůdnosti často znamená smrt.

A tak jedna z postav odchází s lehkým úsměvem na rtech a konečného zadostiučinění do rušného dění ulic a žití, které za ní zatím vyprchalo.