Každodenní svět

každodenní svět

„Je ti něco?“

„Ne.“

„Seš ale nějaká nasraná.“

„No to jsem.“

„A proč jsi nasraná?“

„Protože jsi na mě zlej.“

„A čím jsem na Tebe zlej?“

„Ty to nevíš?!“

„Třeba si neuvědomuju, že jsem na Tebe zlej...“

„No to by si ale měl.“

„Tak mi řekni kdy jsem na Tebe byl zlej, já fakt teď nevim.“

„Neřeknu.“

„Jak mám teda poznat, že jsem na Tebe zlej, když mě na to neupozorníš, když si to neuvědomuju?“

„Já nevim.“

„Co nevíš? Kdy jsem na Tebe zlej?“

„Jo.“

„Hm a proč si teda nasraná?“

„.......“

„Hele já tyhle stupidní rozhovory nehodlám vést, nebaví mě, jenom mě votravujou. To fakt nemá smysl.“

„To jako chceš skončit, jo?!“

„No a co s Tebou, když se mnou nemluvíš? Seš nasraná a sama nevíš ani proč a přenášíš to akorát na mě.“

„Tak mě nemáš prudit.“

„...to je snad za trest.“

„Já nevim, nech mě bejt!“

Venku bylo krásně. Jaro bylo v plném proudu a dubnové slunce se tvářilo jako že je už vlastně letní. Mnoho lidí přesvědčilo o náležitosti krátkých kalhot, minisukýnek dlouhonohých koček a celou zimu v posilovně trávících a trápících se chlápků s bicepsy co napínají k prasknutí krátké rukávy triček. Do matky měst se vraceli bezdomovci, sezónní lapkové a nepopsatelní živlové s anarchistickými symboly po těle. Praha se začala ohřívat…

„Tak co si o mě myslíš?“

„Jak jako?“

„Chtěla bych vědět co si o mě myslíš? Co pro Tebe znamenám?“

„To už jsme si snad řekli, ne?“

„Tak mi řekni co pro Tebe znamenám.“

„No.... dyť víš...., že Tě mám moc rád...“

„..ale?“

„Dyť víš, že se vedle Tebe ráno moc rád probouzím a moc rád si Tě přitáhnu k sobě a obejmu Tě. Tebe, tvoje horký tělo schovaný celou noc pod peřinou...“

„...hm.“

„...ale nemiluju Tě.“

„... a proč o tom zase mluvíš? Já Tě taky nemiluju!“

„…“

„…“

„Tak spolu prostě jenom budem a nebudeme to řešit.“

Otevřel se rannímu světlu a mžoural na poloprázdnou postel. Půlka přeci jen byla okupována jeho tělem zatímco druhá se tvářila jako neposkvrněná, ale jen tvářila. Některý ženský prostě neumí ustlat postel.

Otočil se na druhou stranu, aby nemusel přemýšlet nad chybějící půlkou člověka ale nedařilo se. Ležel tu prostě zase sám, byl víkend, a bylo volno. Byla sobota a to není robota. Byla sobota, sobotička a ta prázdná půlka jeho nočního pobývání, mu zase drtila hlavu. Raději vstal a šel si udělat čaj. Skočil do obchodu se lvem s velice obezřetným a tajným strážcem zboží, kterého se nedávno neobezřetně zeptal, kde najde fazole čímž ho odhalil před veřejností. Ta ho sice taky znala, ale respektovala jeho tajnost a dělala, že ho nevidí. Jenže fazole nefazole, najděte si to sami, já hlídám jestli je nechcete čórnout (dal mu jasně najevo). Nebude se tady řikat a ukazovat kdo je kdo, když tu takhle spokojeně žijeme a nakupujeme v obchodě... V obchodě, který si musel v Čechách změnit jméno, protože jeho vyslovení v češtině připomínalo zaklínadlo úlevy: „do hajzlu“.

S návratem nespěchal. Nebylo kam. Byla sobota a to není ta robota. Špinavý nádobí taky nemá nohy a „ustlaná polovina nočního pobývání“ se jen tak sama od sebe nerozestele a nezaplní.

Šoural nohy Zenklovou ulicí a přemýšlel ještě nad nákupem kusu veganského hříchu, ale raději myšlenku vaření zavrhl. Mohly by existovat, napadlo ho, mycí prostředky na nožičkách, co by těma ťapkama očistily talíře a nože do blejskava. V lepším případě si  to všechno naložily na záda a roznesly do příslušných skříněk a šuplíků. Možná by to chtělo nějakou uklízečku. Jednu jeho spolubydlící z vedlejšího pokoje našel na internetu. Za pět set na hodinu. Když si připlatí tak uklidí jen ve spodním prádle. Když ještě víc tak bez něj. Když ještě  víc, tak to všem udělá, ale teda jenom s ochranou, že jo, je to přece slušná holka. Tak uklízečku taky nemá. Je zvláštní, jak se dneska mladý holky cítěj ukřivděný, když musí umejt nádobí nebo uvařit. Ne všechny, ale čím mladší tím spíš. Která z nich ale umí vařit? Možná tak nakrájet zelí a zalejt jogurtem, prokvrdlat a pohovořit o zdravém obědě.

Možná to všechno u něj braly, jako že jsou jenom na návštěvě. Jsou hosty a on se o ně musel postarat. Jenže host i ryba mají nejméně jednu stejnou vlastnost (třetí den smrdí). No jasně. Takže proto asi u něj byly s  přestávkama, to aby nezasmrádly. Tohle mu kolovalo hlavou, když přecházel tramvajové koleje a podcházel tramvajové troleje. Z tramvaje devítky hopsaly děti ven a dobrovolníci pomáhali s kočárky dovnitř. Tramvaje totiž nejsou stavěné pro lidi s kočárky, nedá se do nich najet. Zas je tam ale vytvořený speciální prostor pro kočárky. Někdy musí vyskočit i vodič soupravy, aby pomohl, protože nikdo v okolí zrovna není, před kým by se, v naprosté většině případů,  žena, s pocitem ponížení, musela dožadovat pomoci, protože sama to nezvládne.

Před masnou dělal, že se rozhoduje pro nákup aby tím podpořil vrahy zvířat, za které je rád, že na světě jsou a dělají tu krvavou práci za něj. I když, když byl jednou na zabíjačce, dostal funkci hlavního míchače polívky a hlídače jaternic  a jelítek. Z toho obrovského kotle, ke kterému dostal i obří vařečku a volný přístup k chlazené base piv (co se záhy stala jeho basou piv) tak z toho kotle pak byla nejlepší polívka co kdy jedl, a taky co kdy míchal šest hodin v kuse.

Pípipípi.

„Už zase někdo votravuje...!“

„Ty si to nevezmeš?“

„Stejně to bude jen nabídka viagry, xanaxu a dalších blbostí co mi pořád lezou do mailu.“

„...“

„Vyspala ses?“

„Ty ses ode mně v noci zase voddálil, abych nebyla u Tebe.“

„Ale ne, já jen, že se pak v noci probudim několikrát za sebou, když se takhle na sebe mačkáme a ráno jsem celej rozlámanej nevyspalej. To neni protože bych nechtěl bejt u Tebe, ale chci se aspoň trochu vyspat.“

„Tak pojď ke mně.“

„Seš ráno po celym těle tak horká...“

Vyluxovat! Umýt nádobí! Vyvětrat! Křičelo to na něj ze všech stran když se vrátil domů. Vždyť já vim, říkal si a dělal co mu řekl plný dřez. Ten poslouchal nejčastěji. Větral taky často, ale s luxováním to bylo horší. Špinavý prádlo měl naštěstí schovaný, takže ten řev po čistotě k němu doléhal jen v případě, že se k té krabici přiblížil aby něco odhodil, nebo aby si něco vzal, když už neměl na sebe nic čistýho. Občas stačilo jen hadřík provětrat a zbavit to tak těžkého pachu lokálů, kde do sebe ládoval tekutý zlato jako by jel s lokomotivou o závod a nestíhal přikládat. Čárka za čárkou a hladinka se zvyšovala rychlostí lišky z reklamy na stavební spořitelnu co předběhla i leoparda. Je skvělý být čistý a vnímat svět bez jakéhokoliv chemického vlivu. Je to skvělý, ale ne vždycky se v tom dá žít. Je to skoro zážitek, vnímat svět okolo skutečně střízlivej. Bez jakýchkoliv drog, jakýchkoliv starostí a stresů, špatných nálad a depresí.

Luxoval.

„Ale stejně, já z Tebe mám prostě pocit, že to už je víc.“

„Co je víc?“

„No jako že mě nemáš už jen ráda, ale něco víc.“

„...“

„Ale já nechci aby to šlo dál než mít rád.“

„...“

„Promiň.“

Seděl v okně. Za chvíli si půjde koupit noviny a pak zajde rovnou na oběd, kde si je v klidu přečte. Seděl a koukal na tu sluncem podmalovanou špinavou Libeň. Lidí moc nechodilo, byla sobota a to není ta... Kus dá bydlíval Hrabal, teď je tam parkoviště a zeď co nese jeho jméno. Není ani hladová, ani v Matiční, je to kus metra, kterýmu lidi pojmenovali jednu z tisíců jeho zdí.

Tehdy tam ani nebyl prodavač Nového prostoru co neustále vykřikuje aby se k němu lidi netlačili, že na každého se dostane. Při tom stojí sám a všichni ho obcházejí se strachem, že budou osloveni a stanou se centrem pozornosti nejen jeho silného hlasu, ale hlavně lidí kolem.

Chcete nový prostor? Ne díky, stačí mi ten starej.

„Nedáš si čaj?“

„Ne, jenom vodu.“

„Hm, tak já si půjdu uvařit vodu na čaj. Ještě bych Ti mohl nabídnout víno nebo vodku...“

„Prosim Tě, víno! Po ránu hned chlastat.“

„Jen jsem Tě zkoušel.“

„Budeš pryč dlouho?“

„Ne, za chvilku jsem u Tebe, mžouralko.“

„Ještě jsem Ti mohl dát vodu s něčim jako vitacit.“

„Ne, mě stačí voda.“

„Pustim radio.“

„Hm.“

„Ještě si Tě trochu přitáhnu k sobě než vylezeme...“

„Můžeš ještě blíž...“

Objednal si orientální hovězí pečeni s rýží a vynikající dvanáctku. Noviny nešpinily prsty. Články byly čtivé a pobuřující.

„Hele, neviděl si moje cíga? Měl jsem je v kapse,“ obrátil se na něj jeden ze tří vedlejinýhostolu sedících mužů, ohledávající svoji židli s bundou. Dělal si jen hospodskou srandu.

„To byla jen prdel.“

„Já vim,“ odpověděl mu s úsměvem čtenář týdeníku. „Já ti je teda vrátim,“ čímž vyvolal úsměv u všech tří.

„Já tě vodněkud znám,“ kontroval hledač cigaret. „Jasně, z policejní stanice.“

„Taky si mi byl nějakej povědomej. Kdy tě pustili?“

Tím byl veselý rozhovor raději ukončen, protože by si pak mohli dát i pár pěstí do obličeje. Nedojedl nepovedený oběd, dočetl článek a doluxoval půllitr. Šel na slunce.

„Nezajdeme ještě někam?“

„No proč ne.“

„Tak jo, vim o hospodě s příjemnym prostředím.“

„Napadlo mě ještě... Ty jsi teďka teda sám?“

„No… jak se to vezme.“

„Aha.“

„Počkej, to jsem řek blbě.“

„Takže jsi s někym?!“

„Nejsem. Mám známou, kterou mám rád. Občas jsme spolu jako…, ale nejsme spolu. Nic víc, nic míň. Ty jsi s někym? Já měl za to že ne…“

„No, nejsem.“

„Tak pojď, změníme místo.“