Blázen a sebevrah

„Já nejsem blázen, věřte mi,“ říkáš a míříš na sebe pistolí. Chvěje se Ti ruka. Ukazovák je na spoušti a jemně drkotá o šedý kov. Podíváš se za sebe, dolů ze střechy té dvanáctipatrové budovy a bláznivě se zasměješ. „Život je přece tak jednoduchý. Miluji život. Miluji lidi.“ Prst je stále na spoušti. Přibližujeme se k Tobě. „Nechoďte sem. Podívejte se na ty lidi.“ Znovu se ohlédneš za sebe, dolů. „Podívejte se. Podívejte se.“ Pistole u spánku se chvěje. Ukazovák obejme malý, šedý kohoutek.

   Třeskl výstřel, ale ty nepadáš. Bylo to do vzduchu. „Ne, nemůžu. Pak bych přece neletěl!“ Šílený smích. Rozhodíš ruce do vzduchu a předstíráš že létáš. „Teď už jen krůček!“ Opět se přibližujeme. „Nikdy jste nechtěli létat?“ teď už se podíváš přes okraj čelem. Jemně se odrazíš od římsy a šipkou padáš dolů. Máš roztažené ruce a ve tváři ve chvíli přemetu zachytím tvůj pološílený blažený úsměv. Mlčíme. Mám chuť skočit za Tebou, ale místo je obsazeno. Tak snad jindy. Jdu domů, napustím do vany horkou vodu a udělám si čaj.