Kde domov můj

     Jednoho dne odpoledne jsem se jako obvykle vracel ze školy domů. Byl jsem pln plánů, co všechno udělám, jak se budu učit, a že si konečně uklidím svůj pokoj. Co kdyby k nám někdo přišel na návštěvu. Tehdy jsem ještě nemohl tušit, že k nám návštěva dorazí už za necelou hodinu.

     Vsunul jsem klíč do klíčové dírky, dvakrát jím otočil a ze zvyku vešel do předsíně. Na co jsem už zvyklý nebyl, byla palčivá bolest na čele, když jsem hlavou narazil do dveří. O předsíni jsem si mohl nechat tak maximálně zdát. Dveře se totiž ani nepohnuly.

      I přes mou vehementní snahu a užití mnoha technik náklonů těla při odemykání jsem dveře nepřekonal. Klíč byl evidentně v pořádku, avšak v zámku to chrastilo jako chrastítko novorozeně.

     Po půlhodinovém dobývání vlastního bytu, kdy jsem několika dezinformovaným sousedům musel vysvětlovat, že za těmito dveřmi bydlím opravu já a nejsem zloděj, jsem své snažení vzdal. I když jsem věděl, že mám v počítači přesný návod na otevírání zámků, který jsem získal z internetu, byl mi v tuto chvíli na nic.

     Když jsem na pomoc povolal svého světaznalého dědu bydlícího o pár vchodů vedle, a ani on nedokázal dveře přemluvit, museli jsme zavolat zámečníka. Ten zanedlouho opravdu přijel a dal se do práce. Po shlédnutí několika hollywoodských filmů jsem očekával, že použije minimálně sekeru nebo motorovou pilu, anebo naopak obyčejný drátek či sponku, aby dveře otevřel. Nenastalo ani jedno. Vzal si můj klíč, vsunul ho do zámku a za deset vteřin odemkl.

     Poté nám však sdělil, že zámek už dosluhuje a že by ho příště nemusel otevřít ani on. Souhlasili jsme tedy s kompletní výměnou. Do půl hodiny bylo dílo hotovo. Zámečník nám dal svazek nových klíčů, starý zámek nám nechal na památku a už zbývalo jenom zaplatit za dobře odvedenou práci. Když jsem si všechno vyzkoušel, podepsal smlouvu a uhradil danou sumu, děda nás vystrnadil z okolí dveří, že si i on chce vyzkoušet nový zámek. Přibouchl dveře a vsunul do nich nový klíč. Chtěl jím otočit a nic. „Nejde to,“ řekl po chvilce. Ani můj pokus nebyl o mnoho lepší, ač jsem použil hrubé síly. Klíč do klíčové dírky zapadal, ale odmítal se hnout na jakoukoli světovou stranu. Ustoupili jsem tedy odborníkovi. Zámečník několikrát klíč ohmatal, podíval se na něj zblízka a pronesl: „No jo, to byste si nesměli z druhý strany zapomenout klíče v zámku!“

     A vše začalo nanovo.