VÝSADEK-16

Major Marcel Degail seděl schoulen ve vodě, která z jedné čtvrtiny zaplňovala sud. V rukách přitom držel samopal a přes jeho hlaveň hleděl na dřevěný kryt, který sud zakrýval a cítil bušení srdce i pulzování ve spáncích. Zároveň naslouchal německým hlasům.
„Pane kapitáne. Máme vniknout dovnitř?“ zeptal se jeden z vojáků.
„To není třeba. Ta hájovna patří tomu hajnýmu, co sme ho potkali. Včera jsem tady u něho byl i s majorem Schulcem. Občas s ním chodíme na lov. Ten určitě ty parašutisty neukrývá,“ odpověděl kapitán, který také vstoupil do zahrady hájovny. Hned nato si zapálil cigaretu a pak z kapsy vytáhl mapu.
 Major Degail, který rozuměl německy se zachmuřil. Podle toho co slyšel, tak hajný, u něhož měl výsadek najít úkryt je kolaborant. Také mu bylo jasné, že tři zbývající parašutisté tu nejsou.
„Zatraceně! Ta hájovna je jáma lvová,“ pomyslel si.
  Německý důstojník se zadíval na jelení parohy nad dveřmi hájovny a poté při její zdi došel až k okapu, jímž stékal stroužek vody do sudu. Na krytu sudu rozložil mapu, načež se na ní dlouze zadíval. Přes škvíry dřevěného krytu major uviděl, že je něco na něm položeno. Na čele mu vyrazily kapky potu, přičemž zatajil dech.
„Tak, kde ti zatracení parašutisti můžou bejt? Tady jsme to prolezli všude,“ říkal si sám pro sebe kapitán a nervózně poklepával prsty pravé ruky po krytu. Major Degail zcela ztuhl. Ukazováček na spoušti samopalu se mu chvěl a nervy se mu maximálně napnuly.
„Kdo ví, kde jim je konec. Ty jsou určitě zalezlí úplně jinde, než tady někde ve vokolí,“ mínil důstojník a stále prsty bubnoval do krytu.
„Kudy teď, pane kapitáne?“
„To vám hned povím poručíku. Jsme přesně tady,“ řekl kapitán a dlouze ťukl na jedno místo na mapě a pokračoval: „Nuže, tady se rozdělíme. Polovina mužstva půjde s vámi směrem k téhle říčce a druhá se mnou do toho lesa co je támhle za tím paloukem. Sejdeme se potom tady u tý vesnice,“ sdělil mu a přitom ukazováčkem jezdil po mapě.
„Je mi to jasný, pane kapitáne!“řekl poručík a poté vykřikl několik povelů.
Němečtí vojáci se pak rozdělili a každá skupina v rojnicích pokračovala v pátrání jiným směrem. Major Degail, který byl naprosto splavem potem stále zůstával v sudu ve stejné poloze. Stále očekával, že se ozve střelba, která by znamenala, že Němci narazili na jeho dva druhy. Nadále však vládlo ticho. O chvíli později opatrně levou rukou lehce nadzvedl kryt. Mezírkou mezi okraji sudu a krytu se pozorně zadíval. Viděl zahradu i les za plotem. Nikde postavy vojáků nespatřil, a tak se pomalu v sudu vztyčoval. Za chvíli už v sudu stál a vylezl ven.
„Tak. A kde je Anyz s Martellem?“ pomyslel si tázavě a několikrát napodobil kukačku. Podobná odpověď se, ale neozvala. Přikrčen proběhl mezi keříky v zahradě a ocitl se u nízkého dřevěného plotu. Znovu zakukal a pozorně se přitom rozhlédl všemi směry. Když se chystal přeskočit plot uslyšel blízko štěkot psa. Jedním skokem se přehoupl přes plot a vběhl do houštin na okraji lesa. Za okamžik spatřil jezevčíka, který se za zuřivého štěkání k němu rozeběhl. Sotva doběhl k němu, tak zvedl na obou rukách prostředníček s ukazováčkem a dlouze klesavě hvízdl, přičemž prsty skláněl. Tenhle trik, který ho kdysi naučil jeho děda na psa zapůsobil. Hned přestal štěkat, lehl si a kňučel.
„Alane! Kdesi!“ ozval se něčí hlas a za okamžik spatřil hajného s puškou v ruce. Vystoupil z porostu a zalícil na něho samopal. Hajný zůstal překvapeně stát.
„Víte kdo jsem?“ zeptal se ho, přičemž se z lesa ozvalo kukání.
„Ano vím,“ řekl hajný.
„Měl jste nám poskytnout úkryt, ale vím, že jste zadobře s Němcema!“
„Jen na voko. Ostatně vaši tři kamarádi jsou ukrytí u mne v hájovně. Můžete se přesvědčit,“ sdělil mu, což majora překvapilo.  A současně se z lesa vynořil Alain Martell a Jean Anyz.

KONEC ŠETNÁCTÉ ČÁSTI