Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSpojař č. 519
Autor
Feanor
Na blatech se často zjevují různé veselé věcičky, jako jsou komáři, bludičky, cikáni a 3. rota Romelových Afrikakorps. Pozoruji je, když se nacházím ve stavech opiového vytržení z reality, před tím, než se zase ponořím do svých měkkých peřin. Čas od času jsou tyto výjevy blíže, než je milo, jindy přicházejí z větší vzdálenosti, až se člověk musí zamyslet nad tím, nejsou-li to jen visuální projevy reality a nikoliv výkřiky mé morfiové extáze. Je těžké rozeznávat je od sebe, protože jsou většinou skryty sami v sobě a jen nepatrné, neprůhledné pouto dělí jedno od druhého, podnět od asociace a asociaci od podnětu. Chovám k nim lásku, ne snad pro jejich zvláštní a začasto humornou povahu, jakou jen může oplývat maršál Romel oblečený pouze do vínově sametového závoje, důstojný coby caesar velící svým mužům v jejich složitých manévrech přes blata, nebo lesklými kousky kovu pokrytý cikán, který zpívá při měsíčku árii z Rusalky, ale pro jejich samotnou podstatu, která je stvořila, nikoliv z jemných nuancí nicoty rozptýlené v předjitřní mlze, ale z jemných nuancí nicoty rozptýlených v mém vlastním nitru.
Blata jsou velmi zajímavým místem. Kdysi je někdo prohrabával perem značky Parker a objevil, že dvířka pod rozkotaným stromem v pustině nevedou nikam jinam než do stejné pustiny zabydlené strašlivými černými psy a jedovatými tarantulami, že však stejná dvířka občas vedou na exotické ostrovy plné opojných much a leopardů šířících smutek ze stromů. Je to brána do podsvětí, ze které vycházejí v legiích zástupy děsivých, zohavených tváří, v jejichž čele kráčí většinou to, co nejvíce milujeme a zároveň nenávidíme – milujeme, protože je součástí celé té podsvětní bakchanálie, tak jako nenávidíme pro její samotnou žhářích a vyčerpávající podstatu. Ta dvířka jsou nebezpečná a sladká zároveň, stejně jako hvězda morfinu. Na blatech se válí mlhy z makových polí.
Vše zahaluje šatstvo denní adaptace, která nás vsoukává do silonových punčoch, kravat a flízových kabátů. Jen idé zasloužilí si mohou ve své nahotě zatančit tartanelu a nebýt přitom kousnuti pavoukem, osmicípou Hvězdou spících princezen a zchátralých mladíků se středověkou hnilobou v kostech krytých rozežranou kůží.
Onehdá jsem měl pocit čehosi zvláštního, co se děje na blatech. Vyrazil jsem do ulic jen v noční košili a tu jsem, pár kroků od domovních dveří, jsem spatřil nadoblačnou postavu mladé dívky. Její tvář nesla rysy maršála Romela, této pouštní lišky zatoulané v záhybech jejího žlutě tvídového klobouku. Věděl jsem, že není produktem opiových halucinací, protože ty mi na rozdíl od klamného zdání, jímž působila má závislost, již nepřinášeli žádné ryzí uspokojení, ale jen úzkostný neklid, se kterým ze mě prýštilo opium jako z nabodnuté makovice, avšak skutečným tvarem z masa a kostí. Tvarem nadmíru příjemným a veskrze pozitivním pro celé mé budoucí jednání. Byl čas nechat utopit Romela na blatech a zapomenout tak na svou homosexuální samolásku k maršálovi, jenž nikdy nepřekročil hranice uvozované rozbředlou rašelinou. Ta, co stála přede mnou, byla pravým vůdcem. A já povýšil z dopisovatele na spojaře, když jsem ji nahou, jen s malou hornickou lampičkou a úsměvem na karmínových rtech, postavil do čela mým bývalým Afrikakorps.