Cesta do zážitků - (CHKO)

...z cest do zážitků a pocitů...

Tak jsem měl včera opět po nějaké době tu čest prožít úžasný den, tedy odpoledne, plné nádhrených a nevšedních zážitků, které se uchovají v paměti... :) Cesta za focením a vybíráním lokalit pro focení začla běžným odjezdem z práce odpoledne a přes vísky, které sice byly zajímavé a i hezké, ale nebylo to ono. Po průjezdu lesem do útrob vrchoviny jsem po sjezdu serpentýnami přijel k malé křižovatce, kde jsem chtěl původné dál pokračovat za vyhlédnutým cílem, ale odbočka - malá úzká asfaltka do údolí kolem chatové osady - mě zlákala a dle mapy to byla taky spojnice s mým plánovaným cílem. Tak proč ne?:) Miluji objevování cest a koutů přírody, tak jsem odbočil...

Úzká silnička vedla krásným úzkým údolím. Delší dobu jsem se držel pomalu za jedním cyklistou, kterého to asi trošičku znervozňovalo, že za ním jede pomalu auto:) ale zase si mohl připadat jako na závodě s kameramany v zádech, ne? :) Když po několika kilometrech! však cestu zkřížil lesní traktor který tam stahoval kmeny k cestě, cyklista ujel. Když traktor zase odjel do lesa a uvolnil cestu, pokračoval jsem v jízdě. Pěkně pomalu, příjemná hudba se linula otevřenou střechou ven... Bylo mi ale krajně podezřelé, že nepotkávám žádné jiné auto, na to že to měla být sice malá, ale přece spojovací silnička... Je fakt, že kdybych potkal auto v protisměru, asi bychom se nevyhnuli:) ale nepotkal... Jen pár chodců a cyklistů... Údolí se pak náhle rozestoupilo a místo očekávané vesnice tu bylo rozcestí... Když jsem zastavil a vystoupil, zjistil jsem u cedule ke svému údivu, že jsem samozřejmě úplně někde jinde... :) Podle mapy jsem sice odbočil správně, ale o několik metrů dřív a jel jsem po turistické a cykloturistické cestě - po červené... :)) Ale opravdu žádný zákaz jsem neviděl... Tak jsem zjistil, že se nacházím hluboko uprostřed lesů, v samém středu chráněné krajinné oblasti, široko daleko žádná civilizace a nejbližší cesta k vesnici kde se mohu napojit zpět na trasu je po modré dál lesem... :) Tak jsem otevřel auto aby muzika byla slyšet a sedl si na obrovský kmen stromu, který u křižovatky ležel... posvačil jsem třešně a cigárko, vyhřál na příjemným sluníčku, kolem projeli tři další cyklisti a s mírně nechápavými pohledy pokračovali dál... :) Lebedil jsem si do okamžiku, kdy se ke mě po kmeni začal blížit lesní obyvatel - mravenec asi z doby mamutů - mravenec jak ruka... Úplně bylo slyšet, jak dupe po kmeni... :) Fakt. Tak jsem se s ním nechtěl hádat, nakonec je domácí a viděl jsem že v okolí má přesilu, tak jsem sedl do auta a pomalu vyjel po modré dál...

Musím říct, že tohle už při vjezdu do útrob hlubokého lesa nebyla silnička, ale typická lesní cesta se vším všudy. Nejprve mírně rozbahněná kde místy jsem byl rád, že jsem nezapadl, pak se změnila na pevnou, ale za to vyježděnou cestu, kde jsem místy málem škrtal prostředkem cesty o břicho auta, pak se začla cesta zvedat a ostře stoupat v serpentýnkách a ostrých zatáčkách s výmoly a kořeny do kopce, kolem sráz a les, na jedničku pomalu, velmi pomalu stoupání, další veverka či co to bylo přes cestu, aby se vzápětí cesta trošku vyrovnala ale stále mírně stoupala... Suchou cestu vystřídala mokrá v příkrovu stromů a cesta se zařízla do terénu, vytvořila koryto lesem, takže tady bych se ničemu nevyhnul ani neotočil... Ještě jsem čekal že mi cestu zkříží nějaký medvěd a bylo by to snad už komplet... :) Jo mít džíp, tak by to nebyla cesta až tak náročná, ale s mým autíčkem... Jen jsem doufal že cesta najednou neskončí jen pěšinou na strmém srázu z kopce... :) Neskončila, ale objevila se po několika dalších kilometrech další lesní křižovatka. Podle mapy se mělo pokračovat rovně po modré - dobře, tak rovně. Ale ještě pomaleji, protože lesní cesta zatáčí a začíná se podezřele zatravňovat, aby se vzápětí vynořila z lesa na okraj mýtiny. Dál se ale ztrácí v trávě a jen na protějším konci mýtiny je vidět na stromě další modrá značka... :) Tak vystoupit, a podívat se jak dál... Mýtina byla ze tří stran uzavřená lesem, z jedné strany tam kam se svažovala byl výhled do kraje a když jsem vylezl na jeden z obrovských pařezů, které byly rozesety po mýtině jako sochy - některé se nedaly ani obejmout a vysoké skoro do výšky dospělého - tak jsem pod mýtinou za další loukou uviděl vykukovat kostelík a několik střech! Tak přeci - tam je civilizace! Stojíce tak na monumentálním pařezu uprostřed mýtiny, vyzkoušel jsem ozvěnu - byla fantastická... Pokřik se odrážel od okolní hradby lesa a vracel se v ozvěnách údolí... :) Pohled na auto na kraji lesa za keříky, uprostřed lesů, blýskající se v září slunce, to byl věru zajímavý pohled... A nutno podotknout, že na této trase po modré jsem nepotkal ani živáčka, jakoby tahle část cesty nelákala svou obtížností ani jednoho cyklistu, snad jen bikery, ale ani toho jsem nepotkal... Tak ještě pokochat nádhernou mýtinou s modrou oblohou a sněhobílými mraky a zařadit zpátečku, vrátit se o několik desítek metrů na lesní křižovatku a vpravo, kde za chvíli už les skončil a otevřela se krajina do údolí... Údolí s nádhernými lukami žluté řepky, lemované keříky a stromy, remízky a lesy kolem dokola... V dědince pak zastavit na občerstvení a zběžnou kontrolu podvozku... :) Zdá se v pořádku, takže zmrzlina, kofola a slané brambůrky pod slunečným nebem... I když po chvíli se začly kupit mraky a začlo být chladněji... A následuje další jev: objevuje se čistě bílá holubice, prochází se kolem a pak vzlétne a usedá na střechu nad posezením kde se ztratila ze zorného pole... Za nějakou chvilku ale další... Napadá mne, buď je to další sněhobílá holubice, nebo je to ta původní první, jen obešla blok domů a proletěla taky na střechu, aby zmátla a zapůsobila dojmem, že je jich víc... :)) Ale po chvíli je vše jasné. Opravdu tady někdo musí chovat holuby. Objevují se u silnice další tři a pohromadě... :) Dlouho jsem neviděl bílé a tak čistě zářivě bílé holuby...

Po občerstvení startuji dál, projíždím cílem, kde se zastavuji a pak dál. To už se začíná šeřit, takže po vystoupání ne tak frekventovanou silničkou na horizont, kde se les opět otevřel do krajiny s úžasným výhledem daleko až na vzdálené horizonty, jsem odbočil na polní cestu podél lesa a pole obilí. Hned za rožkem ale na plácku stojí auto a ti dva v něm jsou jeden... :) Takže nebudu rušit a pomalu sjíždím níž a zjišťuji, že zemědělci zaseli i na té cestě - prostě se velmi rychle cesta ztratila a autíčko se ponořuje do obilí - ještě zeleného ale už dost vysokého... :) No co naplat, ještě tedy kousek z dohledu dvojice v autě, ať mají soukromí a v poli zastavuji... Kolem jen obilí a obilí a okraj lesa. Pole se svažuje do údolí a mraky se už formují do oranžového západu slunce... V dálce na horizontu začíná probleskovat nějaký vysílač a pod horizontem se pomalu rozsvěcuje město... Silueta bočních lesů se začíná tmavit a obzor sytě přechází do měděna... Scorpions v autě pomalu hrají do nálady a jen letadlo vytváří další barvící se čáru do obzoru... Pomalu se rozpíjí a spojuje se cáry mraků... Za chvíli už obloha nad hlavou matní a objevují se první hvězdy... Jedna, za chvíli druhá a západ slunce začíná pomalu ustupovat... Dvojice vzadu už odjela, tak ještě jednu písničku a pomalu začínám couvat z pole. Před a za světly se ohýbají klasy a je to jako jet vodou, která se rozevírá a zase zavírá za autem... :) Konečně zase pevná cesta... :) Tak dolů, do údolí, opět se ponořit do lesů a nekonečných serpentyn stoupání a pak už finálního klesání k městu... Po cestě ještě, kde jelo jedno auto ta drahnou dobu, světlama v zatáčce jsem několikrát uviděl přebíhající srnky a před městem ještě jsem stačil vyhnout dvoum ježkům na cestě...

Tak tímto skončil jeden další výlet. Výletů za focením podnikám celkem dost, ale tento se zařadil do malého výčtu velmi zajímavých, nevšedních a kouzelných cest... A proto říkám, ne díky za každé nové ráno, i když taky - jeden nikdy neví co se ten den může stát, ale říkám díky za takové nádherné okamžiky, plné dobré nálady, překvapení a nádherných pohledů... :) Taky díky veverce... :)

---