Hodný syn

   Dušan vlastně nikdy neměl moc přátel. Není divu, vždyť se taky téměř celý svůj život držel jenom máminy sukně a válel se doma „za pecí“. Zatímco ostatní kluci si hráli venku na vojáky a běhali po lese, Dušan se ometal doma v kuchyni, kde máma vařila a snažil se jí svědomitě pomáhat. Když ostatní kluci zkoušeli kouřit za školou a líbali se se staršíma holkama, Dušan byl zase doma s mámou a pomáhal jí věšet prádlo.

   Člověk by si řek: „Takový je to hodný kluk!“, jeho spolužáci si spíš říkali: „To je ale bábovka, pěknej mazánek. Toho my do týmu nechcem! A my taky ne!“ Jenže pravda byla úplně jiná, pravdu neměl nikdo. Dušan tím vším ve skutečnosti hrozně trpěl.

   Jeho otec zemřel, když byl Dušan sotva sedmiletý klučina a jeho máma od té doby zůstala na všechno sama. A protože měl svoji maminku převelice rád, rozhodl se, že jí bude se vším pomáhat a tatínkovu smrt jí ve všem vynahradí. Když máma truchlila a brečela, i jemu se do očí hrnuly slzy, ale snažil se je aspoň pro ni zatlačovat, aby nic nepoznala. Aby ničeho nelitovala. Říkal si, že aspoň on musí být silný. Vždyť on je teď pán domu!

   Za nějaký čas se na něj tedy matka naučila ve všem spoléhat a naprosto se na něj upnula. Snad si ho vybrala jako náhradu za manžela, kdo ví, myslela si, že tenkrát sedmiletý kluk na všechno stačí. Že zastane to, co by měl správně dospělý muž. A protože dával i přes to všechno Dušan své matce opravdové množství lásky, přestala jí chybět i ta láska „mužská“ a s nápadem najít si za čas nového muže už se s klidem rozloučila. Vždyť má přece svého Dušana, který všechno zvládne a na všechno stačí. Tak na co ještě někoho třetího? Vždyť si tak spolu úplně vystačí…

   Přibývala léta a začal si to myslet i Dušan. Přátele stále neměl, ale ani je nijak nepostrádal. Vždyť měl přece svoji matku, a ve společnosti dospělých si stejně připadal lépe než mezi partou poblázněných puberťáků… Ve svých osmnácti letech už si připadal na třicet a byl tak i mentálně vyspělý. Jen jeden jediný zádrhel ho v jeho mozku stále hryzal. Jen jeden jediný, ten nejdůležitější podnět z dětství…

   Bylo mu třiadvacet, když se jeho matka začala zajímat, zda-li už se Dušan nepoohlížel po nějaké hezké slečně a zda-li už by pomalu neměla pomýšlet na vnoučata. Tenkrát ji Dušan opravdu překvapil, jakým tónem se na ni osočil, až jí zamrazila krev v žilách, až jí ztuhlo srdce. „O čem to mluvíš, prosím tě, mami? Jaká slečna? Jaká vnoučata? To snad nemyslíš vážně! Copak já mám na to čas? Takové zbytečnosti!“ odfrkl si pohrdavě a jeho matka už se příště raději podobných otázek zdržovala.

   Dlouho byl u nich doma klid, protože ubohá matka se svého syna začínala čím dál víc bát. Doslova v každém jeho slově, v každém jeho pohledu cítila jen čistou nenávist. Jako by říkal: „To máš za to! Vidíš, co jsi mi udělala? Co teď ze měn je a jak jsem skončil? Za to můžeš TY! A jenom TY! Nikdo jiný na tom vinu nikdy neponese, jen TY, matko, jen TY!“ Jeho pohledy, jeho slova, jeho každičké pohyby už ji začínaly strašit ve snech, pronásledovaly ji jako ty nejčernější noční můry. Začala hledat oporu někde jinde…

   Jednoho krásného slunného dne potkala v parku na procházce velmi příjemného staršího pána. Slovo dalo slovo a už spolu skončili na kafíčku v malé útulné kavárničce. Výtečně si spolu rozuměli a po pár minutách hovoru si připadali jako už dávní staří známí. Snad jako nejlepší přátelé a ještě něco víc. Tak se stalo, že ještě toho dne pozvala paní Marta pana Emila k sobě domů na dobrou večeři. Dušan měl mít toho dne v práci odpolední, snad se ho bála, snad se před ním styděla, a tak byl dnešní den pro novou dvojici jako stvořený.

   Paní Marta zatím připravila svůj starý rodinný recept, pečené kuře s kaštanovou nádivkou, k tomu vařený brambor a ještě chutné knedlíky, oblíbené jídlo už jejího nebožtíka manžela, nalila do sklenic nejlepší víno a na tváři vykouzlila nejhezčí úsměv. Pan Emil byl svojí hostitelkou přímo okouzlen a připravená večeře mu také náležitě chutnala.

   Mohl to být krásný večer, kdyby se nestala havárie na továrním stroji a kdyby se Dušan nevrátil domů dříve než obvykle. Pak by totiž nikdy nenašel doma svoji matku s panem Emilem, byť jen u chutné večeře, a nestalo by se to, co se stalo.

   Když dorazil domů a uviděl svoji matku ve společnosti sympatického muže, chytl ho naprostý amok. Snad příšerný záchvat žárlivosti zapříčinil to, že okamžitě popadl svoji matku za paži a odvlekl ji do vedlejší místnosti. Tam jí ztropil opravdovou žárlivou scénu až ho musel matka zadržovat: „Ale no tak Dušánku, přece sis nemohl myslet, že zůstaneme už navždy jenom spolu. Jsem taky jenom člověk a potřebuju lásku. Pan Emil je moc hodný pán, seznámili jsme se dneska a báječně si rozumíme. No tak nemohl bys nám to přát? Vždyť já bych přece taky chtěla, aby sis našel nějakou přítelkyni, a taky by mi nevadilo, že bys ji měl rád. Tak to přece pochop, Dušane.“

   „Ale mami! Copak ty už MĚ nemáš ráda? Vždyť mi si přece vystačíme, já bych taky žádnou jinou nechtěl, proč myslíš, že nemám žádnou známost? No přece kvůli TOBĚ! Vždycky jsme byli přece spolu, ne? Jenom my dva! A vždycky jsme si stačili! Copak už ti dneska má láska nestačí?“

   „Ale miláčku, tak to přece nesmíš brát. Vždyť…“

   Svoje slova už nedořekla. Dušan začal vidět rudě. V záchvatu vzteku praštil svojí matkou o zem. A když se bránila, mrštil po ní ještě starožitnou, keramickou vázou.

   Mířil přesně, zasáhl ji přímo do spánku. Po čele jí stékal pramínek krve. Bylo po všem. Matka byla mrtvá.

   Pozdě se k nehybnému tělu sesunul na kolenou plačící, o milost a odpuštění žádající, Dušan. To už do dveří vcházela záchranka včele s policií zavolaná panem Emilem. Doktor jen stačil konstatovat smrt a policista nasadil už nehybnému, bez slůvka odporu klečícímu Dušanovi pouta. Ten jen stačil zamáčknout slzu a naposledy se rozhlédnout po svém rodném bytě.

   Na almaře ještě naposled spatřil fotku svého zemřelého otce, jeho tvář se teď změnila v přísný, zlý výraz. Ten výraz si Dušan pamatoval ještě celých pět let, ke kterým ho soud odsoudil.

   Ten výraz byl poslední, co si Dušan vybavil, než cestou po propuštění z věznici skočil rovnou pod kola jedoucího kamionu…

   .