Rodiče

Rodiče

    „Rodiče – to jsou máma a táta. Moje maminka a tatínek jsou moc hodní. Mám je moc ráda. Jezdíme spolu na výlety a taky k babičce, máma mi čte před spaním pohádky a táta přijde, když se bojím strašidel. Od rodičů jsem jednou dostala k narozeninám krásnou panenku s dlouhými vlasy. Ona je teď jako moje děťátko a já ji vozím v kočárku.

    Až vyrostu, chci být maminkou…“

Káťa, 5 let

   „Rodiče – to jsou zvláštní lidi. Aspoň má máma a táta jsou jako ti tvorové z jiné planety. Ale moji kamarádi říkají o svých rodičích to samé, nejspíš jsou takoví tedy všichni. Nelíbí se jim styl, jak se češu, nelíbí se jim oblečení, které nosím, a nelíbí se jim ani hudba, kterou poslouchám.

   Nelíbí se jim na mně nic a nemají vůbec smysl pro humor. Mají vlastně celkově nějakou divnou představu o životě. Pro ně je životem nejspíš jen ta jejich práce, možná ještě ta nudná hudba z minulého století a jejich styl oblékání se dá bez nadsázky hodnotit jako předpotopní. A co si budeme vykládat – však i jejich bujné kštice už nejsou dnes, co bývaly, vždyť už jsou celí prošedivělí! A s rodiči je nuda.

   Podle nich, hudba, co poslouchám je hrozně hlasitá, samé dunění, hrozně rychlé a určitě tomu ani nerozumím, vždyť je to přece anglicky! Kalhoty nosím moc nízko a nohavice mám moc dlouhé, bunda je hrozně vytahaná a tričko roztrhané. Mé vlasy mají divnou barvu a vůbec divný střih. Co si ti sousedi jen o NICH pomyslí?

   Kdybych Vám teď mohl poradit, moji milí rodiče, kupte si nejnovější Scootery, maskáče spusťte ke kolenům a číro si barvěte červeně. Pak se za Vás nebudeme stydět, vždyť budete styloví! Tak si to vezměte k srdci až si spolu dáme večer špeka.“

David, 16 let

   „Rodiče – těm jsem dneska moc vděčná. Sice byly doby, kdy jsem je přímo panicky nesnášela, byly i doby, kdy jsem je nadevše obdivovala. Dnes ke svým rodičům s úctou vzhlížím. Jen pod jejich vedením jsme dokázala vystudovat vysokou školu, jen díky nim jsem dneska šťastnou ženou. Byli to právě oni, kdo mi tenkrát řekli, jdi za svým cílem a před ničím se nezastav! Až dnes, když jsem sama matkou, dokážu teprve patřičně ocenit, co pro mě mí rodiče vlastně všechno udělali. Těch probdělých nocí, když jsme se vracela z prvních večírků, těch promáčených košil, když jsem jim plakala na ramenou za ztracenou první láskou! Až dnes si teprve uvědomuji, co to vlastně znamená být rodičem. Ta obrovská míra starostí a zodpovědnosti že se vrací jako láska a obdiv Vašich dětí. A že je to pak krásný pocit, to může ocenit zase jenom rodič.

   Tak milí rodičové, hlavy vzhůru, nejste na to sami! Máte přece svoje děti. A když dáte hlavy dohromady, tak to dokážete… Aspoň jako já…“

Jitka, 31 let

   Tři různí lidé, tři různé věkové skupiny, tři různé pohledy na svět. A taky na rodiče a rodičovství vůbec. I když to na první pohled možná není patrné, všechny tři komentáře mají jedno společné: a to je bezmezná láska rodičovská.

   Všichni tři, ať už je to pětiletá Káťa, vzhlížející na svět zatím ještě poněkud naivně; nebo šestnáctiletý všeználek David; nebo jednatřicetiletá Jitka – ti všichni tři mají své rodiče rádi,  i když to dávají najevo každý po svém. Káťa slovy „mám moc ráda“, David užitečnými radami a Jitka svojí úctou. Protože jejich rodiče je tak vedou…protože jejich rodiče tu jsou…jednou provždy a rodiči zůstanou…