Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠokující návrat
13. 09. 2000
4
0
2043
Autor
Bodlak
Šokující návrat
Tma houstla. Prořezávaly jí jen ostrá světla reflektorů našeho automobilu. Foukal studeny vítr. Dálnice se postupně proměnila v silnici první třídy, později v okresku a nyní jsme projížděly něčím, co připomínalo tankodrom.
Nikdo z nás nemluvil. Jen občas mrtvolné ticho rozříznul podivný zvuk. To když se noční můry rozplizle rozplácávaly o přední sklo auta. Hodina pokročila. Blížila se půlnoc. Řidič byl velmi unaven po vyčerpávajícím dni.
Pak najednou kola automobilu se skřípěním brzd zastavila před temnou budovou. Byli jsme na místě.
Okolí zelo prázdnotou. Nedaleko bylo vidět pár stavení. Vypadala už dlouho opuštěná. Na zarostlé ploše před domem kdosi před lety zaparkoval něco matně připomínající traktor nebo bagr. Vysoká neposečená tráva zarostlá plevelem a bodláčím. Nic. Ticho. Jen v dálce tesklivé vytí divokého psa, nejspíš lačnícího po krvi. Jímala mě hrůza. Jinak nikde ani stopa po něčem živém.
Přibližovala jsem se pomalu k otevřeným dveřím domu, se kterými si pohrával vítr. Se skřípěním je pomalu otevíral a mohutnými nárazy do oprýskaného rámu zabouchával.
Najednou vítr ustal a dveře zůstaly nehybně otevřené. Nervózně jsem se snažila nahlédnout dovnitř. Ale nebylo nic vidět. Jen tma a chlad. Srdce se mi rozbušilo jako na poplach a žaludek se neuvěřitelně svíral očekáváním něčeho strašného.
Zatímco řidič vykládal z kufru tašky s mými věcmi, pomalu jsem vešla do útrob opuštěného domu.
Vytí divokého psa jakoby … sílilo!
Stoupala jsem nervózně po schodech a s napětím naslouchala tichu. Tak moc jsem si v té chvíli přála slyšet něco hřejivě známého, něco, co by mi připomnělo, že toto byl kdysi můj domov.
Roztřesenou rukou jsem odemkla vstupní dveře. Váhavě jsem vstoupila dovnitř. Dotykem jsem hledala na stěně vypínač v místech, která se mi snad ještě nevymazala z paměti. Tady to někde muselo být! A tady?Ach ano, krabička bezpečnostního alarmu. Ale nebylo třeba vyťukávat kód. Nebylo třeba se obávat ječící sirény. Alarm nebyl aktivován. Konečně! Vypínač. Cvak…cvak…cvak, cvak…nic. Tma. Pořád jen ta děsivá tma a ten zvláštní mrazivý chlad! Zorničky se rozšiřovaly a pomalu si zvykaly na tu neprostupnou tmu. Snažila jsem se alespoň rozpoznat známé obrysy!
Náhle jsem si uvědomila, že to nepříjemné vytí šakala slyším docela blízko! Ano! Tam! Tam za těmi dveřmi, jejichž tvar se nepatrně rýsoval ve tmě. Zvědavost mě hnala kupředu! Udělala jsem pár trhavých kroků, stále váhajících , zda jít dovnitř, nebo se dát na ústup. Najednou jsem zakopla o něčí botu! Proboha!! Dech se zrychloval! Chtěla jsem vykřiknout, ale ze strachy staženého hrdla jsem nebyla schopna vydat ani chroptící zvuk! Ted a nebo nikdy! Další krok vpřed a noha zavadila o obrovskou těžkou krabici. Zoufalství. Na chvíli jsem se zastavila. Dopředu? A nebo se vrátit? Byla jsem tak asi v půli chodby! Co teď? A až teď jsem si uvědomila ten nesnesitelně zapáchající vzduch.
Seber se!!! Chvíle zaváhání… a už razantně otevírám dveře.
Vyřítil se na mě hladový pes! Jeho lačnící oči se ke mně neodvratitelně přibližovaly. Povalil mě na zem! Zakryla jsem si tváře dlaněmi! Ale nebylo to nic platné!
Pes mi dychtivě olizoval obě uši a nos.
Byl to náš kokršpaněl Baldy, celý hladový a šťastný, že po celém dni zase vidí živou bytost.
Manžel přinesl poslední tašky a když mě uviděl na zemi, s omluvným úsměvem ve tváři řekl, že praskla žárovka a ještě neměl čas ji vyměnit. Srovnal bačkory, které jsem rozkopla ve tmě na podlaze a vystrčil za dveře krabici s odpadky, řka, že ji nestihl ještě vysypat do popelnice.
Pomohl mi vstát a se znatelnou úlevou ve tváři řekl unaveným hlasem, jak je rád, že už jsem konečně doma z těch lázní.
řka, to je přesně to, co tam vadí. Buď to musí být celé konzistentní a celé to být řka, anebo ...