Ticho

Jednou se mě zase zmocnila taková ta protivná nálada. Najednou jsem jen seděla v pokoji. Čtyři stěny kolem mě. Všichni jakoby se mě báli a přede mnou utíkali. Snad to bylo jen mé zdání. Byl klid, z venku jsem slyšela stromy, hluk aut, sem tam i nějaké psí zaštěkání, děcek křik, ale mě bylo smutno. Doma jsem slyšela jen ticho. Měla jsem nutkání promluvit. Otevřít ústa a vyslovit alespoň jedno jediné slovo, abych tu špatnou atmosféru, která pohltila místnost, odehnala. Mé rty se však nepohnuly. Chtěla jsem si povídat. Smát se, radovat. Nemohla jsem se pohnout. Jen jsem koukala a přála si ať někdo zazvoní na náš byt. Třeba jen pošťák, co spletl si dveře. Hlavně, že bych mohla popřát alespoň vlídné tváři hezký den. Nic se však nestalo. A já seděla na posteli až do té doby než ticho pohltilo celý svět.