O Nerinkovi

Tak já ti řeknu pohádku:

....bylo nebylo v jedné maličké chaloupce až nahoře na kopci z kraje tmavého lesíku ležela v postýlce drobňoučká dívenka. Celá bledá, tváře zapadlé, třesoucí ručka....to ji zaklela stará víla, co nepřenesla přes srdce, že vyrostla do daleko větší krásy než ona sama. A tak před pár dny vyřkla ten ortel - přes 19 dnů a 19 nocí bude tvá krása pohasínat , než se tvé tělo promění v chladný kámen.

A tak se tato drobná dívenka, jmenovala se Rozárka, začala strachovat o to aby se neproměnila v kámen, měla tento svět tak ráda. Ranní rosu, vycházející slunce, čerstvé jahůdky, vůni lesíku, a taky měla moc ráda Nerinka, malého ale veselého oříška. A právě Nerinek druhý den se smutnýma očima pozoroval koulející se slzy Rozárky. Seděla před zrcadlem a pozorovala jak její zářivé vlasy jakoby pomalinku ztrácely svůj krásný lesk. Jedna z těchto velikých slz se zachytila na Nerinkovým kožíšku a když zrovna utíkal lesíkem na večerní procházce, slza z něj sklouzla. Jakmile se dotkla země, hlasitě zazvonila. Nerinek se s údivem zastavil a pozoroval jak se z malinké slzy zjevila

víla. Celá postava se vznášela a úchvatně se třpytila. Víla zvonivým hlasem řekla:

„Nerinku, jediné co může tvou paní uchránit před kletbou, je polibek prince z meruňkové komnaty.“

A pak se zase rozplynula.....

Nerinek se ještě chvíli nevěřícně díval směrem k maliní, kde se víla zjevila.

Pak se otočil a pelášil zpět za Rozárkou. Ta už spala a Nerinek celou noc přemýšlel, kde hledat meruňkovou komnatu a prince.

Hned ráno Nerinek smlsl pár jahůdek a lesních malin a vydal se na cestu. Po staré pěšince utíkala cesta lesem rychle, potom ale přeběhl přes paseku do lesíku mnohem hustšího a také tmavšího lesíku. Prodíral se trnitým mlázím, které tam snad leželo celé věky a ve tmě sotva viděl na krok. Když se mu jeden trn zaryl do tlapky, bolestí vyštěkl....ale nezastavoval se, vzpomněl si na Rozárku a utíkal dál.... Utíkal celou noc.....Postupně lesíkem prosvítalo sluníčko až nakonec Nerinek vyběhl na velikou louku.

Nebyla to ale obyčejná louka, působila velice smutně. Modré chrpy byly smutně povadlé, vlčí máky se jakoby z posledních sil klátily v mírném vánku i kopretiny měly otočené hlavičky dolů, že z toho měl Nerinek pocit jakoby se každou chvíli měly rozplakat.

Na kraji louky se tyčilo pár břízek, ale větévky byly jen líně svěšeny podél kmenu.

Nerinek se na to nemohl koukat, obíhal okolo louky a snažil se přijít na to, jak květinám a taky břízám pomoci. Nedaleko březového hájku narazil na studánku, voda z ní unikala kamenným korýtkem směrem k louce ale po pár metrech bylo korýtko proražené a voda utíkala po strán pryč z louky. „Tak toto je příčina!!! Rostlinky jsou žíznivé a sluníčko pálí. Jejich krása pohasíná jako moje Rozárka, musím jim pomoci.“, řekl si Nerinek a dal se do práce. Z nedaleké stráně nanosil staré větve polámané poslední bouří a taky různé kamínky a trávu.

Nahrabal hlínu a pomocí vody, kamení a trávy proražené korýtko zalepil. Paprsky odpoledního slunce vše zpevnilo a tak po chvíli vodičku popíjely první květinky.

Nerinek se zatím napil chladivé vody a na chvíli zavřel oči aby si odpočinul.

Tráva se zazelenala a celá louka začalá hrát barvami.

Zanedlouho se vzpamatovaly i vysoké břízy. Tu jedna z nich vysokým hlasem promluvila:

„Děkujeme ti oříšku, zachránil jsi nás, řekni nám, jak ti můžeme pomoci?“.

A tak se Nerinek břízkám svěřil, co ho donutilo jít přes kus světa a jak se dostal na louku.

„Hm, hm to pospíchej Nerinku,“ poznamenala bříza, „půjdeš stále na jih a kdybys sis nebyl jistý, třikrát štěkni a my ti dáme znamení“.

Nerinek poděkoval a vyrazil. Žádné lesy ani paseky, jen krásná tráva nebo rozkvetlé louky až dorazil k velikému kopci. Tady třikrát zaštěkal a starý habr stojící nedaleko namířil všechny své větve jedním směrem. Nerinek přimhouřil oči a najednou uviděl malou cestičku okolo kopce.

Protože se ale již stmívalo, uložil se u stromu ke spánku, za svítání se vydal na cestu. Na kopci už viděl,že je v cíli, všude se  rozlévaly meruňkové sady. Obrovské stromy, menší i maličké stromečky nesly ty oranžová jablíčka, až se Nerinkovy sbíhaly sliny.

Nerinek nemeškal a vyrazil, běžel a běžel a až na druhý den uviděl zámek. Nebyl to obrovský palác, jen takový menší, zato překrásný zámeček.

Na zámku mu ukázaly kudy se dostat k meruňkové komnatě. A tak po chvíli Nerinek vyprávěl princi, co se mu přihodilo. Princ neváhal ani okamžik dal osedlat koně a nechal připravit jídlo na cestu i  svačinu pro hladového Nerinka. Chvili po poledni vyrazili. Princ cválal na koni a chvíli vzal do sedla i Nerinka. Po dvou dnech dorazili zpět k chaloupce.

Rozárka ležela v postýlce a měla zavřené oči. Princ se k ní sklonil, pohladil po vlasech a přitiskl své rty k jejím. Jakoby se v Rozárce zablesklo, oči otevřela....měla je tak jasné tak modré, vlasy opět zazářily a ten úsměv.... princ byl z její krásy naprosto unešený. a nemohl z ní odtrhnout oči.

Rozárce se princ také moc líbil a tak se s Nerinkem rozhodli, že odejdou s princem do jeho meruňkového království.......