Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Možná přemýšlíte proč jsem to sem dal. Ale František Gellner je natolik nenapodobitelný, že i když se jedná o životopis musel jsem to sem dát.
Psal jsem ho jako seminární práci ještě ve škole a docela jsem se na tom nadřel. Je to jeho vyčerpávající životopis.
Není u nás žádného básníka ani umělce, který by za svůj krátký život dokázal převrátit celé dění v zemi vzhůru nohama pošťourat se vněm přeměnit ho a dát
celé poezii nový směr a nakonec v největším rozkvětu odejít a prostě zmizet ze světa.
Mimo jednoho. Jmenoval se František Gellner. Jeho básně jsou působivé, pravdivé a
čtenář má pocit, jako by se vytváření děje básně sám účastnil. Líbí se mi jeho pohled
na svět a básně typu Všichni mi lhali mě nutí k zamyšlení. Jeho život byl plný hospod,
bohémského života a nečekaných zvratů, které se velice odrazily v jeho dílech a tím
mu pomohly přeskočil své soudobé vrstevníky a spisovatele.
Životopis
Moderní poezie vyrůstala z procesu, v němž si básník uvědomoval na pozadí společenských rozporů a ve vztahu k nim svou lidskou individualitu, svou sílu, svou chuť bojovat proti soudobé společnosti, chuť projevit se a dát světu něco zcela nového a ukázat na nedostatky politické i celé společnosti. Tito básníci, ale i spisovatelé se nazývali buřiči. Přesněji anarchističtí buřiči. Scházeli se kolem Stanislava Kostky Neumana v jeho starém žižkovském domě, stojícím tehdy v jedné zahradě na samém okraji prahy. „Pili jsme a zpívali,“ vzpomínali po třiceti letech buřiči točící se kolem časopisu Nový kult. „Ponocovali jsme při debatách i zábavách. To především. Trochu jsme básnili a pracovali. Hodně jsme se prali s měšťáky, šosáky, maloměšťáckými socialisty, s reakcí rakouskou i českou…“
Na přelomu19. Století se u nás anarchismus začal dělit na několik druhů, podle toho na čím učení byl postaven. Jako například anarchismus náboženský, tolstojovský, individualistický, kolektivistický, či komunistický. Básníků a spisovatelů anarchistů bylo opravdu mnoho, ale mezi ty, co se nejvíce zapsali patřili hlavně: S. K. Neuman, Fráňa Šrámek, Marie Majerová, F. Buriánek, K. Toman, J. Mohen, V. H. Brummer a hlavně básník, satirik a povídkář, který ovlivnil snad každého, který se kdy zajímal o literaturu se jménem František Gellner.
Je označen za jednoho z nejúžasnějších a nejupřímnějších básníků naší doby, který dokázal navodit bezvýchodnou atmosféru špinavých ulic, ztracených a zatracených skutků a životů tak autenticky, že nejeden kritik zůstal ohromen a okouzlen nevinnou upřímností Gellnerových slov. Ale co na tom, že František Gellner ovlivňuje stále nové a nové generace svou básnickou tvorbou, on je ještě navíc tím, kdo jako první protlačil do oficiálních českých novin nevybíravě vtipné a útočné básně a satiry.
Narodil se 19.června 1881 v Mladé Boleslavi. Jeho otec Karel Gellner byl mladoboleslavský nezámožný obchodník a podnikatel. Jednou však přišla krize a on velmi zchudl. Udržel si pouze malý krámek a od té doby prodával pouze na poutích a tržnicích. František Gellner žil a vyrůstal pod jeho velmi silným vlivem. Karel Gellner se stejně tak, jako později sám František neuzavíral před bohémským způsobem života a jeho nepřizpůsobivé názory měly i zásadní dopad na pozdější synův ostrý náhled na svět. Vždyť právě díky svému otci se František Gellner poprvé dostal k moderním literárním časopisům s anarchistickými tendencemi jakými byly zejména časopisy Moderní revue a Nový kult . Svůj vztah k otci ostatně Gellner nejlépe vyjádřil ve skvělé básni Otec a syn a nebo se k otci a matce hlásí humornou obměnou Goetha:
Vom Vater habe ich den Hang
Zu alkoholischen Genüssen,
Von Mütterchen den anderen Drang,
Papier beschreiben zu müssen..
Od otce se František Gellner učil milovat společenský život v hospodách a kavárnách. U něho se učil nejen lásce k pozemským radostem, mezi které patřil i alkohol, ale také k sympatiím k socialistickým myšlenkám. Svět, do něhož Gellner při svém dospívání vstupoval, neodpovídal nijak představám mladých duší o krásném, radostném a silném životě. Spíše naopak. Na každém kroku srážel mladý rozhled, udílel tvrdé lekce o síle vládnoucího řádu a vládnoucí morálky a rozbíjel jednu iluzi po druhé. Bylo možné buď jít s proudem a nechat se jím zanést do idylických mělčin šosáckého života, či k pozvolna stoupajícím stupínkům nesmyslné kariéry, a nebo jít proti proudu a dostat se do konfliktu s celým společenským pořádkem. Gellner to vyjádřil trochu ostře, zato však názorně: „ …tenkrát mohl být mezi námi člověk buď středověkým katolíkem, nebo anarchistou. Jinak byl pouhý šosák.“
Po ukončení měšťanské školy vystudoval v letech 1891-1899 gymnázium v Mladé Boleslavi a již na gymnáziu začal plodit své první verše, satirické povídky a první malířské počiny. Pročítal filozofická díla Nietzscheho a Stirpera a překládal Goetha a Heina. Jako již patnáctiletému, tedy v roce 1896, mu byla otištěna ve studentském, humoristickém časopise Ignáta Hermana Švanda dudák první humorná báseň Patnáct lahví koňaku. Tuto báseň ale otiskl ještě pod pseudonymem J. Štika. Svůj literární i kreslířský talent také projevil i v jiných studentských časopisech. Hlavně v časopisech Lucerna, Pêlê-M êle a Mládí. Z této doby pochází též Gellnerovo velké přátelství s Josefem Macharem, se kterým později mnohdy spolupracoval. Již v básni Patnáct lahví koňaku nacházíme rysy typické i pro další Gellnerovu tvorbu. Už v této době svých středoškolských studií byl revoltujícím postrachem všech kantorů a stal se nejvíce zakazovaným kamarádem svých spolužáků.
Po úspěšném absoluhování maturity, ho poslala jeho rodina, v rozporu s jeho zájmy, studovat techniku do Vídně. Pilnému studiu se ale příliš nevěnoval. Podléhá bohémskému životu a seznamuje se s pro něj novými myšlenkami a názory. Stává se členem anarchistického spolku sdruženého kolem Stanislava Kostky Neumana a jeho proslavené olšanské vily. Právě zde vidíme Františka Gellnera ve světle, které na něj vrhají jeho vlastní básně. V alkoholovém opojení pobíhá po anarchistických schůzkách, hospodách a objevuje krásy žen, užívá života a navazuje kontakty s Novým kultem, kde mu později vychází první básně a karikatury. „ Otiskl jsem mu hned první verše, které mi poslal. Mohl jsem zároveň otisknout i jeho kresbu, která by bývala první reprodukovanou. Přihlásil se mi totiž za odběratele na korenspondenčním lístku, jehož zadní strana byla pokreslena humornou pérovou figurkou jakéhosi vídeňského maloměšťáka… Touto dopisnicí si Gellner otevřel cestu do literatury,“ píše Stanislav Kostka Neuman v knize Vzpomínek. Žádný jiný časopis té doby nechtěl jeho básně a karikatury otiskovat, protože pro ně byly nenormální a neumělecké.
Nikdo z těch, kteří se odhodlali jít proti proudu a bojovat, nemohl najít žádné pevné opory. Dělnické revoluční hnutí procházelo právě na přelomu století hlubokou krizí a český politický boj o národní svobodu a demokratická práva podával žalostný obraz. Politické kupčení předáků české buržoazie nemohlo získat mladé hlavy a mladá srdce. A tak zůstali František Gellner a jeho druzi osamoceni, bez pevné opory a bez jasné budoucnosti, uprostřed všeobecného rozkladu staré společnosti, kdy přestávaly platit staré hodnoty a nové se teprve hledaly.Bylo možno podlehnout různým iluzím, které slibovaly řešit palčivé otázky doby i vlastního života. Gellner však iluzím podlehnout či se jim dokonce vzdát nemohl a ani nechtěl. Jeho rozum byl příliš pronikavý na to aby jim podlehl. Jeho přítel Stanislav Kostka Neuman ho ve svých Vzpomínkách kreslí jako člověka s neomezenými schopnostmi lidského rozumu a připomíná jeho časté a oblíbené rčení: „To dá rozum miláčku!“ Gelnerův zdravý rozum, který se nedal zlákat žádnou iluzí, ani romanticky přikrášlenou, se stal jeho zbraní v jeho odboji proti stávajícímu společenskému řádu. O své činnosti v anarchistickém hnutí píše František Gellner ve svém fejetonu z roku 1911: „ V devatenácti letech pociťuje člověk potřebu veškeré svoje poznatky sděliti se svými po poučení žíznícími bližními. V tom stáří zůstával jsem ve Vídni a přednášel jsem v anarchistických spolcích X. a XX. Okresu o „socializaci umění“ o „právu a movi“ a o jiných nečetných stádoborných tématech před davem, skládajícím se zpravidla z 15-30 posluchačů a policejního komisaře. Dlouho jsem nevěděl, že vzbuzuji pozornost slavných úřadů až jsem se při častém vyměňování bytů dostal do starého domu v V. okrese, kde třímal žezlo docela vyjmečný domovník. Kdysi v noci, když mi otevíral, pravil mi přátelsky: „Mladý pane, hlídá vás tajný. Stál dnes celé dopoledne před domem, aby viděl, kam chodíte, a byl taky u mne a chtěl prohlížeti vaše špinavé prádlo, které posíláte domů. Ale odbyl jsem ho, řekl jsem mu, že v tom pumy nejsou. To víte, já jsem taky pro svobodu.“ Potom teprve jsem si tajného také všimnul. Chodil za mnou věrně jako pes, i do nočních kaváren a kabaretů.“
Po studijně dvou neúspěšných rocích ve Vídni se František Gellner, v roce 1901, přesunuje do Příbrami, kde studuje báňskou akademii a opět žije bohémským životem studentské mládeže. V Příbrami se mu ale nelíbilo a tak hledá únik do Prahy. Stále častěji zajíždí do Prahy mezi anarchistickou společnost. Neuman o tom píše ve svých Vzpomínkách: „Z Příbramského vyhnanství zajížděl Gellner často a rád do Prahy. V té době sblížili jme se osobně. Studentská společnost báňských akademiků nebyla mu příliš příjemná. Byli to většinou prázdní synové bohatých rodičů, s nimiž bylo možno toliko z nouze pít a tropit noční výtržnosti. Gellner přimnul však podivuhodně k českému životu a v Praze byl jaksi mezi svými. Tak se stal vítaným a ochotným soudruhem našich debat a probdělých nocí. V tomto směru byl i znamenitý společník.“
Bohémský život společnosti, která se soustředila kolem Stanislava Kostky Neumana, jeho olšanské vily a časopisu Nový kult a k níž vedle František Gellnera patřili ještě Fráňa Šrámek, Marie Majerová, Leo Freimuth, A. Bouček a další, byl určován jednak temperamentem mladých intelektuálů, zvídavostí života a touhou „vybouřit se“, ale také snahou bojovat proti měšťácké a šosácké společnosti a proti pořádku, hlídaného policajty a cenzurou projevu a vyjádřit svůj odpor k morálce i celému společenskému řádu.
Někde mezi Vídní a Příbrami potkala Františka Gellnera vážná událost, která se hluboce odrazila v jeho osobnosti a dílech. Nakazil se totiž velmi vážnou, v té době hodně rozšířenou pohlavní chorobou-syfilidou. Zmiňuje se o tom například v básni Píseň zhýraného jinocha. Stal se básníkem smutné erotiky se zcela odhalenou sexualitou.
V roce 1901 vychází Františkovy Gelnerovy první básnická sbírka s názvem Po nás ať přijde potopa. Ostrá reakce oficiální kritiky, zejména Arne Nováka, však nemohla sílu Gellnerovy poezie umlčet. A tak o dva roky později (1903) mu vyšla další básnická sbírka s názvem Radosti života. Tyto dvě první sbírky jsou zpovědí o bohémském životě, velkém rozhazování mladých sil a bouřlivým temperamentem, ale také je o svědectví, že za provokativním gestem se ukrývá bolestně zraněné srdce, nesplněná, nebo zraněná touha po lásce, hořké poznání vlastních slabostí a ošklivosti světa.
František Gellner dokázal pojmenovat pravými jmény věci, které byly v té době tabu pro společnost i pro básnickou tvorbu. Tak otevřel poezii pouliční erotice, zhnuseným náladám prohýřených nocí a věcem všedním, spojeným s moderní civilizací. Sám se hlásí k zásluze, že jako první uvedl do naší poezie slova jako pivo, viržínka, areoplán, nebo zástavní lístky.
Už z prvních Gellnerových básní byly cítit prvky písňových žánrů psaných v hospodách. Motivy z kavárenského a hospodského života, porovnávání maloměšťácky spořádaného a bohémského života, stejně jako lidové výrazy a obraty, někdy i s nádechem vulgarity. Byly tam zpracovávány v jiném, vážném a umělecky náročnějším pohledu. Zesměšňoval vznešené autority i politickou demagogii. Ke komickému účinku slouží i rafinovaná a vtipná práce s rýmem. Gellner se snažil jít zásadně jinou cestou, než například tehdy oblíbený Březina se svou symbolickou tvorbou, chtěl jít cestou upřímnosti a zpovědi vlastní osobnosti. Rozvíjí to oč se snažil už Machar. Ve svých básních téměř vždy zobrazuje nějakou drsnou skutečnost za svého života, ale ve výrazových prostředcích a v barvivosti příběhu jde dál. S klidem používá slova jako zablácená ulice, které byly v té době pro umění (respektive pro uměleckou kritiku) nepřijatelné. Někteří kritici jej označují za bezohledného a necitelného, jiní toto obvinění vyvracejí a uznávají jeho tvorbu.
V Příbrami František Gellner opět nedokončil studia a tak odešel roku 1904 na vojnu do Litoměřic. Tam sklízel plody svých předchozích anarchistických aktivit. Na vojně přemýšlí o tom, že by se odstěhoval do Ameriky, či do země, kam se uchyloval ve svých dávných snech, do Afriky. V dopise J.S. Macharovi ze 4. Června 1903 píše: „ Na rok chci odjet do Afriky, a poněvadž nemám dosud odslouženou vojnu, budu mít aspoň hodnost dezertéra. Co budu v Africe dělat, ještě nevím. Bezpochyby se odeberu ke kanibalům a dám se sežrat. Je to beztak jediný dobrý skutek, který mohu lidstvu prokázati.“ Nakonec z tohoto snu zbyla pouze báseň.
Konečně je to možná věc,
Že něčím budu.
Do Afriky se vypravím
Dobývat zlatou rudu.
Za ženu vezmu si gorilu.
Myslím, že shodneme se.
Má srdce divoké jako já
A též je bez konfese.
Protože se zdál pro vojáky jako anarchista nebezpečný, byl raději po roce propuštěn z vojny domu. Své zkušenosti z vojny uložil v několika humorných fejetonech. Začal se více věnovat malířství a proto studuje krátkou dobu v Mnichově a od roku 1905 do roku 1911 žije v Paříži. S přestávkou v roce 1909, kdy se krátkou dobu zdržuje doma v Drážďanech. Při pobytu v Paříži se velmi obohatily a rozvinuly nejen jeho výtvarné vlohy, ale také i jeho lidská zkušenost. Poznával Paříž, veselé, chudé i lehkomyslné bohémy a měšťáky. Poznával anarchistické hnutí roztříštěné nesmyslně v různé skupiny, odhalující více než jinde své individualistické kořeny a svou neschopnost organizovat síly k útoku proti stávajícímu společenskému řádu. Poznával velikost rozporů mezi bohatstvím a bídou. Poznával moc peněz a bídu chudých, kteří se nacházejí v kapitalistickém světě.
Kdo peníze má, vše koupit si může,
Vína se napije, nají se masa,
Jsou na prodej písně, jsou na prodej růže,
Jsou na prodej polibky, láska i krásno
František Gellner sám poznal bídu tohoto města přepychu a rozkoší a nedal se obloudit jeho jedem. Naopak napsal verše, ve kterých s dojetím myslí na svůj domov, ve kterých touží uniknout ze shonu světa a mít si na znamení očisty ruce jako v básni Píseň jarního dne. Gellnerova touha po lásce, která po léta zůstávala utajena ve zklamání, teď opět začala hořet čistým a teplým plamínkem. Častěji začal Gellner malovat krajiny plné světla, tiché lásky a malého stesku. Například Procházka, Krajina, V ateliéru. Častěji se v jeho básních začíná objevovat teplý obrázek ze života a hřejivá vzpomínka na stále trvající mládí. Například Loutky, Babička Málková. Satiry na maloměšťáky a sošáctví dostávají složitější a rozloženější formu.
Anarchismus se pomalu začal s Gellnerovích děl vytrácet, ale i nadále byl jeho základnou, na níž rozvíjel kritiku současného společenského řádu. Tuto kritiku nejnápadněji vyslovil v článku z roku 1906- Společenský pořádek. V něm odhaluje rozpory kapitalistického řádu a kritizuje ho větami jako „obilí hnije v sýpkách spekulantů, zatímco tisíce lidí hladoví, nesmírná prostranství půdy leží ladem, která by mohla živit statisíce lidí, ale nedostává se pracovních sil, ačkoli statisíce lidí volá po práci, mladí lidé jsou oblékáni do vojenského kabátu, aby šli do války hájit pořádek, kterým sami trpí, všude vidíme násilí a bídu, kasárna, kriminály, bordely a policejní strážnice. Hospodárná svoboda neexistuje vůbec nikde a politických svobod je málo. A není pořádku bez svobody.“ František Gellner si odpovídá i na otázku, co je to svoboda. Odmítá svobodu jednotlivce, jako svobodu jen pro vykořisťovatele. Odmítá svobodnou soutěž: „ Pracujete-li lépe a více jak jiní, nezvětšujete tím trvale svůj blahobyt, ale jen požadavky zaměstnavatelů.“ Gellner však odmítá i anarchistickou svobodu v níž by si každý dělal co by chtěl, třeba i na úkor ostatních. Podle Gellnera svoboda tkví ve zrušení všech výsad majetkových i osobních. Chtěl změnit celý společenský řád: „ Půda bude svobodná, až bude zbavena daní a majitelů a ponechána těm, kteří ji vzdělávají, práce bude svobodná, až nebudete nuceni pracovat pro jiného a osobní svoboda nastane, až se zbudete všech pánů vládnoucích nad vámi výsadami rodu, jmění či úřadu.“ Gellnerův výklad svobody, kvůli kterému byl vlastně řazen k anarchismu, měl dost spolehlivý ekonomický i materiální základ. František Gellner si ostatně vždy pozorně všímal materiálních podmínek pracujících, například když psal o anarchistickém hnutí a o dělnících ve Francii. Ale pokud šlo o politické řešení otázky, jak dojít k novému a opravdovému společenskému pořádku, Gellner nešel dál za mlhavé představy anarchistů, a ani neviděl nutnost revoluce. Ale i k samotnému anarchistickému hnutí měl Gellner jisté pochybnosti a nedůvěru. Tyto pochybnosti vyplívaly jednak z jeho zásadní nedůvěry k teoretickým programům anarchistů a jednak z nepříliš dobrých zkušeností s politickou praxí anarchismu u nás doma i v cizině. Důkazem toho byla Gellnerova kritická slova: „ Anarchismus nevyvinul se téměř u nikoho z teoretických náhledů. Anarchismus vyplývá z temperamentu. Myslel jsem, že jsem anarchista, ale byl jsem jen skeptik a kritik.“ Gellner se již víckrát nedal okouzlit žádnou z anarchistických teorií a dostával se k němu již pouze jako k hnutí, které nejvíce odpovídalo jeho názorům a myšlenkám. O anarchistech mimo jiné napsal: „ Z anarchistů zásadnější věnují se později obchodování se sacharinem a vstupují do služeb cizinecké legie. Tento přirozený běh věcí ruší pouze policie a soudcové, kteří šikanováním i odsouzením navazují v mladých lidech vědomí o vlastní důležitosti, a kteří je tím, že jim zamezí přístup ke všem klidným zaměstnáním, vlastně nutí, aby se i nadále věnovali výlučně gitaci a žurnalismu.“
Gellnerovu pochybovačnému postoji k anarchistům dal za pravdu rozklad českého anarchistického hnutí v letech 1906-1907. Tehdy byl František Gellner ještě v Paříži a ověřoval si bludnost anarchistického hnutí. Hluboké demokratické cítění šlo s Gellnerem už od mládí a je dokumentováno v řadě básní i z jeho prvních děl. Stanislav Kostka Neuman napsal hluboký rozbor jeho společenského vztahu ve svých Vzpomínkách: „ Přestože skeptický racionalismus znemožnil mu velmi brzy víru v lepší život sociální, přestože nevnikl hlouběji v nauky slibující po dovršení jistého vývoje skutečnou spravedlnost sociální, neztratil František Gellner nikdy smyslu pro krvavé bezpráví sociální, jímž jsou postiženi chudí a nic než pracující. I na Moravě ještě psal, překládal a kreslil do příloh Lidových novin velmi často sociální náměty a nikoli z nějaké žurnalistické povinnosti: za svého citelného srdce, které sice nevěřilo v možnost ráje na zemi, ale přitom se nesmiřovalo s peklem na zemi a s těmi, kteří jsou jeho hlavními strůjci.“
Charakteristickými znaky Františka Gellnera bylo ukazování pravé tváře společnosti a člověka, ukázání pravdy všech teorií, včetně anarchistické. Úsilí a ukázání skutečné pravdy nezakalené žádnou iluzí ani předsudkem charakterizuje Gellnera i jako umělce. Svůj názor na umění jako jistý druh poznání vyslovil teoreticky ve článku O vědecké hodnotě umělecké tvorby, kde na podporu svého tvrzení, že jsou umělecká díla, která mají dalekosáhlý význam a dokonce čistě vědeckou hodnotu, uvádí Flaubertovu Paní Bovaryovu a její nepopiratelnou hodnotu pro poznání doby. Dále pak vydzdvihuje díla Turgeněva a Tolslstojeva. Když Gellner hovoří o Garbogových románech, nebo o Mussetovi a Heinovi, píše, že vůbec nejcennější psychologické poznatky naší doby jsou uloženy ve slavných dílech písemnictví. Za průkopníky anatomie označuje van Eycka a Michelongela. Renoirovým objevem barevných stínů a obrazy Claude Moneta se podle Gellnera zdokonalily naše smyslové schopnosti a naše vidění a vnímání barev. František Gellner v tom vidí blízkost umělce a vědce. Vše bylo předurčeno k tomu, aby šla Gellnerova umělecká práce cestou k realismu. Aby byla poznání jeho cesty za pravdou. Aby se dílo nestalo samoúčelným. Aby jeho dílo bylo pravdivé i ve vztahu k realitě a hlavně k jeho pocitům a přesvědčení. Svou pravdivostí a svou upřímností stojí Gellnerovo malířské počiny a poezie ve své době na prvním místě. František Gellner byl proti útěku od skutečnosti, nebo přirozenosti a dokazoval to nejen svou tvorbou, ale i svými teoretickými a kritickými projevy. O Jiřím Karáskovi a Miloši Martenovi, kteří byli tehdy uváděni jako výkvět českého písemnictví, napsal: Jiřímu Karáskovi nemíníme nijak jeho zásluhy upírat. Jisto je pouze, že jeho kritiky nejsou čtením pro lid, také ne pro národní dělníky. Karásek je konzervativní člověk, velmi vzdálený lidovému cítění a mluvě, píše ódy na zasazené pretendenty, papeže a Pannu Marii. Marten je znám jako kritik, z toho, co napsal skutečně beletristického, pamatuji se na jedinou věc. Nemýlím-li se, jmenuje se to Kniha rozkoše a smrti. Nechci na tomto místě dělat literárního posuzovatele, ale představuji si živě, jak se bude tvářit dělník, zaopatří-li si knihu hlavním orgánem národně socialistické strany mu doporučenou. Řeči, která je podivnější a šroubovanější než ona, kterou nalezl hrdina Čechových románů, Matěj Brouček, při svém výletu u Čechů na Měsíc, stěží porozumí. A vnikne-li snad přece v taje temných slov a vět, dočte se mátožného líčení krvesmilných lásek, ovšem bez nebezpečí pro svou duši. Neboť porozumí-li, pozná jistě v spisovateli člověka srdce nezkušeného.“
Otázka pravdivosti a lidovosti tvoří hlavní kritéria Františka Gellnera. V malířství odmítá přílišné výstřelky a z českých básníků nejvíce doporučuje Karla Havlíčka Borovského, Jana Nerudu a Machara. V dopisu z Paříže ze dne 7. Března 1907 se dotýká knihy francouzského katolického spisovatele Barbeye d´Aurevillyho, která byla doporučena českým anarchistickým tiskem: „ V prvém čísle Komuny byla následující kritika knihy Ženatý kněz, kterou jsem náhodou četl: Kniha umělecká par excellence. Nedá se jí vytýkati pranic. A když něco, tož přílišná jemnost v popisu, atd. Představte si, že některý kamarád má zrovna zbytečné 3 Kč 40 h a chce si za to koupit dobrou knihu. Spoléhaje na svůj časopis, koupí si po přečtení skvělé kritiky Ženatého kněze. A čte: Kněz jeden katolický odpadl od víry, začal studovat chemii a oženil se. Žena jeho, když se po svatbě dověděla, že je to bývalý kněz, zemřela žalem. Dcera, kterou svému muži zůstavila, byla chorobného zdraví a měla známku kříže na svém čele, aby svému otci stále připomínala jeho odpadlictví. Koneckonců se onen ženatý kněz utopí v rybníku se svou dcerou a jejím milencem, jak to jedna stará bába prorokovala, která byla se spojením s duchy. Náš přítel tedy knihu přečte a kromě tohoto krásného obsahu najde tam ještě řadu krásných podrobností, která nasvědčují ubohému duševnímu stavu zbožného spisovatele a jeho obecenstva. A náš přítel řekne: Příště se budu při výběru své četby řídit spolehlivějšími lidmi, než jsou „naši“ v Praze. Žádný měšťácký časopis by mi takovou blbost nedoporučil.“
Umění bylo pro Františka Gellnera výrazem poznání, výrazem a smyslem života. Marie Majerová o Františku Gellnerovi napsala: „Zpíval jako hučí voda, když se dere kupředu, zpíval jako pták, když miluje, zpíval funkčně, jako znějí telegrafní dráty, přenášející ze země do země, z pokolení na pokolení poselství zážitků, smutků a radostí. Psal básně, protože je psát musel, protože to byl jeho život a nebyla to jeho literatura.“
Gellnerova básnická tvorby je bezprostředně spjata s jeho životem. Zvláště obsah v prvních dvou sbírkách vyznívá pravdivě a upřímně jako jeho myšlenkový a citový život a vlastně celý jeho způsob života. Ten nebyl právě vždy rozumný. František Gellner o tom ve svém dopise, z Paříže ze dne 17. Ledna 1907, napsal: „ Jisto je, že v mých básničkách nacházím dnes velmi málo rozumných věcí a hodně hloupých předsudků. Neměl jsem mnoho času na přemýšlení. Pil jsem, válel jsem se po škarpách a nemocnicích a byl jsem znechucen životem. Ovšem, nebylo to to nejhorší, co jsem mohl dělat. Bylo by bývalo ještě horším, kdybych byl šel vyšlapanou cestou a stal se náhončím uhlobaronů, nebo dobrotivým představeným někde na šachtě. Nezeptal jsem se nikdy poctivě sama sebe, proč vlastně jsem nespokojen. Kdybych byl tak učinil, byl bych si zajisté při trochu přemýšlení musil odpovědět: Poněvadž nerozumně žiji.“
Jedním z největších problémů Gellnerova života se stala láska. Vzdorovala všem druhům lásky, které jsou známé. Můžeme tu mluvit o anarchistické teorii „volné lásky.“ František Gellner ji ale později, již svým střízlivým rozumem odsoudil a zamítl tuto jeho bývalou teorii lásky: „Ani požitku, ani krásy, ani svobody nepřibude volnou láskou. Manželům církevně oddaným nebude zajisté vaditi kněžské požehnání, aby se neradovali ze své lásky. Svazek jejich bude ovšem téměř nerozlučný, neboť budou musit zápasit s mnohými obtížemi, budou-li se chtít odpoutati os sebe. Ale muž, žijící ve volném manželství, nemůžeme taky svou ženu vyhoditi, když se jí nabažil, zvláště tehdy, bylo by to úplně nemožno, zplodil-li s ní děti.“
Roku 1911 se František Gellner opět vrací do Čech a zakotvuje, pomocí Stanislava Kostky Neumanna v redakci brněnských Lidových novin, pod pseudonymem Norbert Čížek. Lidové noviny se zprvu sice obávaly jeho minulosti, ale nakonec se stal jejich redaktorem a připravoval poslední stránku nedělní přílohy Večery. Avšak na politické karikatury, se kterými do redakce přišel, tu nebyl nikdo zvyklý a tak po uveřejnění karikatury jednání parlamentu začal mít opět problémy. V Této době psal hodně veršované satiry a fejetony a stal se jednatelem Občanského klubu Lidové strany pokrokové.
Jeho povídky, ale také vycházely v Ladových Karikaturách (pod pseudonymem ST. Pára). V nich František Gellner adresně napadá politické strany, vtipně odhaluje volební hry a útočí proti vojnám a válkám. Na to také několikrát zle doplatil. Nejčastěji je trnem v oku Františka Gellnera církev, kněží, politický život, politický směr a demokratičtí vůdcové. Tato politická poezie není už vedena ani teorií, ani praxí anarchismu, ale prostým demokratickým smyslem a poctivým Gellnerovým občanským svědomím. Je to ovšem poezie psaná pro noviny a určená nejširšímu lidovému publiku. Její jádro tvoří obvykle příběh nebo situace. Její stavba je již pevná a přehledná. Hlavním prostředkem jak zaujmout čtenáře je vtip, vynalézavé rýmy a často i s autorovými kresbami vsunutými přímo do textu. Gellnerova grafická tvorba začíná mít plynulost a promyšlený rozvrh černobílých ploch.
Od roku 1912 začal Františkovy Gellnerovy vycházet, v nedělní příloze lidových novin veršovaný román Don Juan. Byl pokusem o zpracování staré jeho tradiční otázky a to o moderní problematiku lásky a o typ „zbytečného člověka.“ Hrdina lehkomyslně prožije několik lásek, které všechny, jako i v Gellnerově celém životě, skončí marností, někdy komickém, někdy v tragickém podání. Postava sama však zůstala nevýrazná, podobně jako nevýrazný zůstal i smysl celého tohoto díla. K opravdové skutečnosti se daleko více František Gellner přiblížil ve svých povídkách. Jejím předmětem se stávaly pro Gellnera typické postavy a osudy lidí. Gelnerovy povídky typizují životní styl maloměšťáka a dobového prostředí. První sbírka jeho povídek vyšla v roce 1914 pod názvem Cesta do hor a jiné povídky. Roku 1912 vychází i jeho román Potulný národ a divadelní hra Přístav manželství, která měla divadelní premiéru až několik let po Gellnerově smrti, ale nezaznamenala žádný větší úspěch.
Jazyk Gellnerovy poezie je na první pohled nenápadný a nebarevný. Jako by chtěl bez příkras a bez závojů označovat věci jejich pravými a mnohdy i drsnými jmény. A dokonce i těmi, které se v takzvané slušné společnosti dříve vynechávaly a vyškrtávaly. Gellner se pokoušel úspěšně navazovat na Havlíčkův a Nerudův verš, což se mu také dařilo. Neměl rád volný verš, charakteristický pro tehdejší nové básnické směry, zvláště pro symbolismus, a zneužíval ho. Ve svém fejetonu O živých a mrtvých doporučoval čtenářům tři české básníky a to Havlíčka, Nerudu a Machara. Domníval se totiž, že jsou třemi nejchytřejšími lidmi českého písemnictví. Ze zahraničních vydzdvihoval Verlaina, Musseta a Heina. Nejvíce se stotožňoval s Heinem. Přeložil řadu jeho básní, mezi které patří i slavná báseň Tkalci.
Poslední zastávka života Františka Gellnera se uskutečnila chvíli na to, co se nenávratně zapsal do historie české literatury a celého českého písemnictví a to v roce 1914.
Přišla válka. Gellner byl již unaven životem a nemocí, která ho již dlouho doprovázela životem. Nedal na naléhání svých přátel, aby zašel k doktorovi a zařídil si oproštění od vojenské služby. Naopak sám šel a narukoval v místě svého rodiště v Mladé Boleslavě přímo do válečného pole. Po „přátelském rozhovoru“ s jedním důstojníkem byl převelen na Haličskou frontu, kde právě zuřil boj na plné obrátky.
Přišla poslední scéna života Františka Gellnera. Byl poslán na průzkumnou akci, ale jeho jednotka se ocitla pod krutou nepřátelskou palbou. Při rychlém ústupu rakouských vojsk někde mezi Zamoščí a Tomaszovem v Haliči nemocný a na smrt vyčerpaný uléhá do příkopu u silnice a čeká. Jak a kdy zemřel nikdo neví, jeho tělo se nikdy nenašlo. Od 13. Září 1914 je u svého pluku uváděn jako nezvěstný. S jeho smrtí se ale nechtěli smířit jeho přátelé, kteří po celou dobu války a ještě nějaký čas po ní věřili na návrat mladého básníka, který svými výsměšnými verši odmítal válečné zbrojení a vraždění. Tak nabylo platnosti jeho přání vyslovené v Radostech života.
Nejlépe bylo by vzdálit se
A nikdy se nevrátit,
Svým bližním a nejbližším ztratit se
A sám sobě se ztratit.
Ještě několik let, čekali jeho přátelé v hospodách u piva na to, až se otevřou dveře krčmy a on tam bude stát neoholen, s jemným nadrzlým úsměvem na rtech a půjde k jejich stolu a bude s nimi diskutovat o všem možném.
Po smrti vychází ještě v roce 1919 jedna jeho básnická sbírka, kterou již za svého života nestačil vydat. Nese název Nové verše.
Rozbor děl
V prvních dvou sbírkách Po nás ať přijde potopa a Radosti ze života vychází František Gellner z bezprostředních osobních zážitků. Často jsou básně předkládány tak, aby vznikl dojem, že běží o syrový záznam; jako by se životní zkušenost přenesením do básně skoro neproměnila. Tématika básní z počátku století je do značné míry dána také okruhem zkušeností neúspěšného studenta, bohéma a pijáka, kterým tehdy skutečně byl. V básních se objevují scény z hospod, kaváren, kabaretů a nočních ulic, nebo záznamy o sexuálních hrádkách s dohrou na klinice pohlavních chorob. Několikrát ale také zažehlo Gellnerovo srdce čistou láskou, i když vyznání tohoto citu zaznělo až pozdních smutných verších. Smutně zní i jeho vzpomínka na jeho první tři lásky. Všechny skončily bohužel zklamáním. Nejčastěji vzpomínal na svoji první lásku, která zůstala ukryta hluboko v jeho srdci a ukázala se jako pouze nesplněná touha. Jako vzpomínka na něco, co nikdy nebylo a nikdy se nestalo.
Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá
V mé duši smutek s chladným podzimem.
Nevím přec, proč bych litovat měl léta,
Jež nezažehlo ohně v srdci mém.
A cítím, kterak zvolna v duši moji
Nového cosi teskně vstoupilo
Jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,
Vzpomínka na něco, co nebylo:
Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,
Na teplo krbu, jež mne nehřálo,
Na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem,
Co se však nikdy skutkem nestalo.
Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,
Na věrných rukou vřelé soužití,
Na duše klid, který mne objímal
A po kterém jsem přestal toužiti
Tyto verše jsou označovány jako jedny z nejkrásnějších v české poezii. Verše ukázaly smutek nevyužitého, ale bohatého milostného citu. Něhou se Gellner rozeznívá i v básni Švadlenka, kde ukazuje neviditelnou společenskou hradbu, která dělí srdce lidí od sebe, smutkem nad mladou krásou herečky z kočovné divadelní společnosti. Když Gellner zjistil, že mu láska nepřeje, zanevřel nad milostným životem a domnívá se že se celý život obrací proti němu. Skládá báseň s názvem Všichni mi lhali. Která se stala jeho snad nejznámější básní. Byla to také první báseň, kterou jsem od Františka Gellnera slyšel a domnívám se že patří k jeho nějlepším básním, k jeho skvostům.
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
Blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
Za zády se mi vysmáli.
Žurnály, básníci, učenci lhaly
Po léta za nos mě vodíce,
Muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy ty lhaly mi nejvíce.
Srdce mé stále po lásce prahne,
Nikomu však již nevěřím
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
Ustoupím bojácně ke dveřím.
Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
Žití je však tak záhadné!
Klidný jsem mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.
Touha má bloudí těkavě světem,
A já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom budu-li dětem
Cestou k domovu na posměch!
Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim ze stromů listí rve.
Z řady Gellnerových básní a veršů je cítit prudká sexualita, která byla právě Gellnerem poprvé tak silně otevřena a publikována v naší poezii. Gellnerův osobitý přínos do české poezie spočíval v pravdivém vyslovení nálad tělesného a smyslového opojení a následujícího vystřízlivění z krásného snu. Jeho báseň Perspektiva napovídá hodně o střízlivém, neromantickém poměru k životu:
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
Na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
První dvě básnické sbírky Po nás ať přijde potopa a Radosti života, jsou především svědectvím o básníkovi a jeho životních zkušenostech. Ale jsou také svědectvím o celé soudobé společnosti a době, v které se František Gellner nacházel. Z obou sbírek zní pocit lítosti, ze které se básník chce marně vymanit. Ale v závěrečném epilogu sbírky Po nás ať přijde potopa znovu pocítíme, jak silný je Gellnerův smysl života, jak se u něho vždy a znovu i „přes mrtvoly snů“ rodí nová touha.
Třetí z Gellnerových básnických sbírek, která ale vyšla až pět let po jeho smrti, je sbírka nesoucí název Nové verše. Sbírka vzniká v letech 1910 a je dokončena v roce 1914, po mnohaleté tvůrčí pauze, vyplněné z největší části pobytem v cizině a i tedy v roce básníkovy smrti. Tyto básně by byly nadobro ztraceny, nebýt Gellnerova ctitele a přítele Stanislava Kostky Neumanna, který sbírku vydal. Ale některé básně, jako například Francesco Farniente, do sbírky nezařadil. Proč, to se dnes již asi nikdo nedozví. Na rozdíl od sbírek Po nás ať přijde potopa a Radosti života, nejsou už Nové verše pojaty a překládány jako výplod srdce bouřlivě reagujícího a trvale zraňovaného básníka. Zvraty v myšlení a hodnocení jsou zde daleko méně nápadné a jsou nahrazeny klidnější a promyšlenější formou. V básních jsou předváděny motivy z Gellnerových pařížských a mnichovských pobytů, vzpomínky z dětství a témata z básníkova staromládeneckého života v Brně. Ale i ze sbírky Nové verše je cítit touha básníkova po lásce a hlavně po jeho bývalé lásce:
Tři léta minula pochybné krásy.
Co však bych o sobě říci ti moh´?
Nic nejsem a ničím už nebudu asi;
Jsem stále tvůj starý, veselý hoch.
Je pozdě, má milá, den chýlí se k sklonu,
Srdce nám bije pomalu.
Což, pamatuješ se na kresbu onu
V ilustrovaném žurnálu?
Buď dobrá v svém žití a šťastna v svém snění
A zapomeň na všechno, dítě mé.
Viď, nebe není a peklo není;
A na zemi stěží se sejdeme.
Z básní čiší i velmi romantický nádech, kterým začal Gellner již hýřit i na povrchu, ne jako u předešlých sbírek, kde romantiku velice často skrýval a snad se za ní i styděl.
Dech tvůj vůni ovocné měl šťávy
Jižních moruší,
Vlas tvůj rozzařoval kol tvé hlavy
Lučin ovzduší.
Plály opálem tvé šeré zraky
Večer při světle,
A tvé rety jako rudé máky
Žhnuly rozkvetlé.
Ale stále je cítit a vidět zklamání
Z těch nebylaś, na něž zapomíná
Člověk pro jiné.
Dnes vím: Na tomto světě žádná jiná.
A ty taky ne.
Ke 111. Výročí narození Františka Gellnera, tedy v roce 1992, vychází dvě knihy s názvy Drobky z Františka Gellnera a Drobky z Františka gellnera II. Zaobírat se nyní budu první jmenovanou a to knihou Drobky z Františka Gellnera. Kniha je rozdělena na pět částí. Každá část zobrazuje určité období z tvorby Františka Gellnera. V první se nachází nejlepší básně s jeho první sbírky Po nás ať přijde potopa, v druhé jsou nejlepší básně s Radostí života a ve třetí z Nových veršů. Ve čtvrté části jsou zveřejněny básně s názvem Básnická pozůstalost. Jedná se o básně, které nebyly zařazeny na předchozí tři básnické sbírky a nebyly nikdy publikovány. ( Jarní noc, Ponížení, Píseň zhýraného jinocha, Besedy, Vzpomínka, atd.) V páté nejrozsáhlejší části je část s názvem Povídky a satiry. Obsahuje povídky a satiry, které byly uveřejněny jak v některých jeho knihách a publikacích, tak i v různých novinách a časopisech. Jako například : Obchod s mrtvolami, Přemysl Otakar a nevinná panna, nebo Syn majetných rodičů.
Povídka s rodozpytem
Byla jednou jedna mocná říše. V této říši vládl panovník za pomoci dvou sněmoven. Jako každý stát měl i tento mnoho zákonů na udržení pořádku, mezi které patřil i zákon na ochranu veličenstva a jeho rodiny. Jednoho dne, po velikém státním bankrotu, začali úředníci vykonávat pečlivěji svoji práci, hlavně co se týče zákonů na ochranu panovníka a jeho rodiny. I stalo se , že známý profesor Balaberigh vydal statistiku mezd za poslední půlstoletí. Byly tam uvedeny také mzdy na panstvích zesnulého prince Shandermanna, které obnášely 43,5 haléře na den. Toto tvrzení se ale nelíbilo sněmovně a tak profesora zavřela na 8 měsíců do vězení. Brzy na to jeden historik tvrdil, že jeden král neplatil vojákům žold a věřitelům dluhy. Autor dostal šest měsíců. Další tvrdil, je jedna královna kdysi, když byla malá, čistila si nos prstem. Autor dostal 9 měsíců nucených prací. Další tvrdil, že se jeden kníže živil loupeží. Odseděl si 15 měsíců. Všichni ti kteří na toto přišli, byly bohatě odměněni, nebo povýšeni. Jeden chudý státní zástupce si chtěl také něco utrhnout, atak žaloval autora dětské knihy za to, že v jednom článku tvrdil, že opice připomíná člověka, ale že vzbuzuje odpor. Jelikož člověk je také z opice, je urážlivé tvrdit, že je opice odpuzující. Učitel byl odsouzen na 16 měsíců a státní návladní byl povolán na právnickou fakultu. Avšak různé organizace protestovaly proti jmenování neznaboha a postavily se na stranu uvězněného. Proti nim se postavili volnomyšlenkáři a ochrana zvířat. Začaly nepokoje a výtržnosti. Král aby uhájil autoritu, musel změnit režim a k vládě povolal přátele zvířat a volné myslitele. První čin byl, že byly udělány úpravy v zákonech, kterými obdržely opice privilegované místo v říši. A tak se vlastně nestalo vůbec nic nového, pouze se na vládních prknech vystřídali jiní lidé a privilegium dostali na místo panovníka opice. Gellner tím chtěl říci, že je jedno, kdo bude vládnout, protože výsledek bude vždy stejný.
Sluha
Po Praze se toulal človíček, který se jmenoval John. Vypadal velmi neupraveně. Byl neoholen a špinavý. Jeho oblek byl otrhaný a ušmudlaný. Často se potloukal podél břehu Vltavy a zdravil kolem jedoucí pány a paničky smeknutím svého kulatého klobouku. Až jednou při každodenní procházce ho oslovil jeden mladík a chtěl po něm, aby odnesl jedné paničce vzkaz a chtěl, aby přišel večer do jedné hospody, že se tam za tuto služku vyrovnají. Večer přišel do hospody a pán mu zaplatil pivo a večeři. John si sedl do nejzapadlejšího kouta. Pán a jeho kumpáni si usmysleli, že by jim John mohl nosit pivo. John s tím souhlasil a za pivo a večeři i přes neustálé ponižování ze strany kumpánů, byl jim stále nápomocen. Na konec John doprovodil mladého pána až domu a domluvil se sním na další den. Tak se stal John jejich sluhou a za pivo a večeři je každý den i večer obsluhoval a pomáhal i sklepmistrovi. Někdy také doprovázel panstvo na výlety po pražském okolí. Za čas se stal nejen jejich sluhou, ale také jejich dobrým přítelem, bez kterého se ani nepohnuli. Jednoho dne však mladý pán rukoval na vojnu. Kumpánům se již nechtělo platit za Johna, ale nechali se nadále od něj obsluhovat a nic za něj neplatily. Až jednou to krčmářka nevydržela a před celou hospodou řekla Johnovi, že již takového žebráka vydržovat nebude a že kdo chce pít a jíst musí také platit. Ponížený John v klihu odešel a znova, jako před časem, začal se procházet po pražských ulicích. Inu nechť žijí praví přátelé.
Ano, František Gellner ztracený syn prokletých básní a maleb. Básník oslovující stále nové a nové generace. Básník, který dokázal žít v chudobě a ve stokách anebo naopak v měšťáckém stylu života. Ten který protlačil do zablácených řad naší šedivé poezie něco nového, až revolučního. Gellnerův vliv je cítit z celého dvacátého století.
Jeho geniální a upřímné, pravdivé verše, byly mnohdy použity i jako předlohy k textům dnešních muzikantů a rockových skupin. Vzpomeňme kupříkladu na skvělé zpracování básně Všichni mi lhali od skupiny Visací zámek, nebo od té samé skupiny zpracování básní Perspektiva, či Buď matka boží pomocná. Nebo od slavnější skupiny Katapult zpracováním básní Všichni mi lhali a Miluju severní nebe. Ano, jeho vliv je i v dnešním světě velmi silný. V jeho vývinu můžeme shledat totální proměny jeho osobnosti. Od anarchistického buřiče, přes hospodského povaleče, až po redaktora novin. Po celou dobu svého žití, se však nikdy nesnížil k žití kariéristy, či obhájce dobrých a slušných mravů. Škoda jen, že byl jeho život tak brzo ukončen, uprostřed mládí a mezi soucitem a bolestí z nevysněných lásek, nemoci a uprostřed boje-války, kterou tak k smrti nenáviděl.
Použitá literatura:
Čeští spisovatelé 19. a 20. Století
Literatura 3
Dějiny české literatury IV
Elektronický časopis Kelt
Časopis Květy
Punk Zine Blábol
Spisy
Drobky z Františka Gellnera
Přehledné dějiny literatury II
Slovník literárních směrů a skupin
Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit
Se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
Co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
Vám zpívám píseň na rozloučenou.
Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže, A po nás -- ! což – ať přijde potopa!
Písmák