Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHovno? A proč ne!? v.1,5
Autor
laputan
Vážení písmáci. Předkládám vám novou verzi své studie. Poučil jsem se z oprávněné kritiky, která se týkala pravopisu. Ovšém téma je stejné a navíc obohacené o nové poznatky. Ať je vám to k užitku a sumce v duši. Vydržte.Může být i húř P.S. Obrázky mi nešly vložit, ale pro zájemce můžu poslat potřebné materiály mailem.
Kapitola první: Prdy a prdění 4
Co je to prd a jaká je jeho podstata. 4
Kapitola Druhá:Prdel a její příslušenství 23
Kapitola třetí:Hovno!A proč ne?. 38
Kapitola čtvrtá: Ostatní druhy smradů. 50
Právě se Vám dostává do rukou studie, která nemá na světě obdoby. (Alespoň o tom nic nevím.-pozn.,aut.) Tato příručka se
pokouší vnést světlo do problematiky jevu sice běžného, nicméně o jevu, o kterém se mluví velmi málo. A to dokonce tak málo až skoro vůbec. Ano. Ti bystřejší již tuší.
Jedná se o Prdy, prdění, proces kakání, ale i jiné lidské činnosti a oblasti, které se při běžném životě vyskytují a vyluzují různé pachy, či jak my odborníci říkáme smrady.
Ano, už Vás slyším jak říkáte, že je to věc samozřejmá a není na tom nic světoborného, leč opak je pravdou. To poznáte při podrobnějším prostudování mého díla.
Když se v roce 1864 dostaly tzv. „ řitní vědy“, na index, to je po té co byly zakázány Francouzkou vědeckou společností a přestaly se vyučovat na předních i zadních světových univerzitách, nikdo nepředpokládal, že se věda ještě k tomuto problému vrátí.
A tak po boku ostatních vědců a znalců tohoto oboru, jsem se začal tomuto krásnému tématu věnovat i já.
Při psaní díla jsem se opíral především o vlastní výzkumy a zkušenosti, ale aby byla doložena věrohodnost studie, jsou zde používány i poznatky mých přátel, kteří se rovněž zabývají stejným oborem a v neposlední řadě jsem se opíral i o výsledky zahraničních badatelů. Což ostatně uvidíte.
Řitní věda se zabývá prdy, prděním, hovny a hovínky a ostatními věcmi s tímto souvisejícími.
Kniha přináší všechny dostupné informace a poznatky, které byly v tomto oboru objeveny.
No, myslím, že to by tak na úvod stačilo. Nezbývá než Vám popřát bohatý kulturně-vědecký zážitek.
Autor
Kapitola první: Prdy a prdění
Co je to prd a jaká je jeho podstata.
Žijeme už v jednadvacátém století a ač je to k nevíře, jsou mezi námi takoví lidé, kteří si uprdnou a v lepším případě to nechávají bez patřičného komentáře a v tom horším případě se za svůj projev zdravě fungujícího organismu, stydí. A to už vůbec nemluvím o lidech, kteří kolemprdící kritizují.
My už dnes víme, že na tom není vůbec nic pohoršujícího, neboť je prokázáno, že prdí všichni. Dokonce i tzv.lepší lidé prdí. Dokonce podle nejmenovaného zdroje víme, že prdí i dokonce Karel Gott a jiní vyznamenaní umělci. Ovšem nemyslete si, že tito lide prdí nějaké konvalinky.
Samotný základ prdu spočívá v tom, že dostaneme hlad a jdeme se najíst. A tu, výběrem stravy, můžeme ovlivnit prd. Zejména pak jeho složení, hustotu a dokonce ti zkušenější i jeho hlasitost. Ovšem je celá řada dalších ovlivňujících faktorů, jako např.tělesná teplota, duševní pohoda apod. Ale k tomu se dostaneme.V našem těle se po požití stravy dějí neuvěřitelné věci, které mají zásadní vliv pro tvorbu prdu. Na stravu námi požitou, působí různé žaludeční šťávy, které nám stravu rozdělí na vitamíny, živiny a hovno.
Vlastnímu úniku z řiti, předchází celá řada silnějších či slabších reakcí. V hovno přeměněná strava nám po určitou dobu v prdeli hnije a kvasí. Doba tohoto procesu je zákonitě pro každý druh stravy jiná. Pro ilustraci pár příkladů. Ovoce potřebuje ke zkvašení 2-3 hodiny, klobásky 5-7hodin, luštěniny ½- 1 hodinu, kmín, česnek, cibule 1-2 hodiny atd.
Hovno, které dlí v tlustém střevě, má svoji teplotu, která je úměrná teplotě tělesné. Vzhledem k tomu, že hovno má i svou vlhkost, dochází vlivem teploty k odpařování vlhkosti z hovna a protože tyto páry, díky kruhovému uzávěru na prdeli,nemají možnost úniku do ovzduší. Atak se vzniknuvši kysličník smradlavý (KS 2)hromadí kolem hovna a zvyšuje tlak v tlustém střevě až po mez, na kterou je nastaven kruhový uzávěr. Tlak ve střevu se pohybuje kolem 0,45 Kpa. V některých zahraničních publikacích se uvádí i 0,55 Kpa, ale podle mého měření hrozí při tomto tlaku tzv. Bortizální destrukce, známější pod názvem vyvalení boku. Je zajímavá studie švédského fyzika Olafa Sudhovena, který objevil fakt,že čím je vyšší tělesná teplota a tím i teplota v prdeli, tím je tvorba prdů rychlejší a opačně. Na celé věci je zajímavý i fakt, že pokud klesne teplota pod 25 stupňů C, nebo nad 42,6 stupňů C následuje prudký pokles teploty a prdel navždy ztratí svoji prdotvornou schopnost.
Dalším zajímavým faktem je to,že prd, tedy kysličník smradlavý, se stává pravým kysličníkem až po úniku z prdele, nebo lépe řečeno z řiti, neboť při vstupu do ovzduší se mísí s kyslíkem a tím se stává i dýchatelnějším. Ale i tady platí určité výjimky a to zejména při koupání ve vaně. Jistě jste zažili ten krásný okamžik,kdy jste si ulevili ve vaně. A jistě jste si všimli, že tento prd má větší intenzitu smradu. Je to způsobeno nejen tím,že se prd nerozředí v ovzduší, ale i tím,že z prdu , který vyplouvá na povrch, si voda odebere i to málo kyslíku, který prd obsahuje a nám je předložen čistý neředěný tzv.Prdový koncentrát, pro který zatím věda nezná vzorec.
Na závěr této kapitoly bych rád upozornil na jednu věc. Prdového koncentrátu si neberte do plic mnoho.Je to jen koncentrát a opravdu stačí jen trochu.Zatím se nepodařilo vyvinout schránku, civilní schránku , do které by se nespotřebovaný prd uložil pro chvíle volna a pohody a hlavně pro dlouhé zimní večery.
V předešlé kapitolce jsme si řekli o prdech. Jak vznikají a některé další zajímavosti.
A teď si popovídáme o tom jak dělíme prdy.
Nemusíme být zrovna odborníci, abychom si nevšimli, že není prd jako prd.
Prdy rozdělujeme podle několika kategorií.Obecně dělíme prdy na pramálo vonící, nevonící, smradlavé, méně smradlavé, čili poslabší a nesmradlavé. Ale u naposled jmenovaných pozor na následující řádky, které vysvětlují, že nesmradlavé jsou jen relativně.
Je zajímavá studie Dr. Othomanna Besperra, který ve své knize „Lidé a hovno“ píše, že tzv. voňavý prd neexistuje. A to opravdu ani u tzv. „lepších lidí“. Je zajímavé, zůstaneme-li ještě chvíli u této problematiky, studie kolektivu sovětských akademiků Dr. Animamy Csc., prof.Dr. Anitaty a doc. Anisyna došla k úplně stejnému závěru jako Angličan. Tito vědci byli tím, že přišli jako druzí velice zklamáni a do dalšího bádání se již nepustili. Podle jistých zdrojů dokonce opustili vědecký institut a odstěhovali se někde do Evropy, kde založili firmu nesoucí název s počátečních písmen jejich příjmení a údajně se věnují komisnímu prodeji ojetých vozidel. Ale to jen tak na okraj.
Dále se prdy dělí podle hlučnosti,podle zápachu a podle původu. Z těchto hlavních skupin vznikají další podskupiny, které se navzájem misí a doplňují. ( viz tab.1) Takže teď trochu podrobněji.
Velmi důležité pro tvorbu prdů je i požitá potrava.V každé potravě jsou prdotvorné složky a ty svým obsahem určují hmotnostní množství smradu, které je pak v prdu obsaženo. Jak které potraviny působí nám ukazuje tabulka.
Vážení a milí, možná to nevíte, ale dnes již existují přístroje, kterými můžeme změřit intenzitu smradu. Tento přístroj se jmenuje Pachoskop.
Ovšem dlužno říci, že název není odvozen od slova „pach“, protože odborně se říká smrad, ale podle španělského vědce Paja (čti“pacha“)Maria Ferdinanda Rodriqueze, který tento přístroj sestrojil v roce 1932 a celý přístroj funguje na principu kladky a lakmusového papírku.
Na základě jeho měření , byla Biologickým institutem v San Francisku schválena stupnice, která má rozsah od absolutní nuly(tato se v běžném životě nevyskytuje a vesmírné výzkumy ještě nejsou u konce) až po hodnotu 100 ° P.(Paja). Pro názornost uvedu několik příkladů. UTRHPRDELE se pohybují v hodnotách 11,2-15,8°P
ŘAMBACHY mívají kolem 15,8-27,5°P
UTLEJCHY se pohybují v rozmezí 27,5-59,3°P
PŠUNKY dosahují hodnot od 59,3-100°P, ovšem nejvyšších hodnot dosahují jen vyrovnaní jedinci, kteří jsou v absolutní pohodě, nedrží žádnou dietu a nejsou líní se pořádně najíst. Pro úplnost ještě uvádím, že měření se provádí ve vzdálenosti asi 2-2,5cm od kruhového uzávěru. Přesnější hodnoty nám ukazuje tabulka 2.
|
Název prdu |
Hodnota (°P-Paja) |
|
Pšunka trvanlivá (stálá) |
230-250 |
|
Pšunka méně trvanlivá |
200-220 |
|
Pšunka zákeřná |
250-300!!! |
|
Utlejch trvanlivý |
180-200 |
|
Utlejch méně trvanlivý |
150-180 |
|
Řambach méně trvanlivý |
100-120 |
|
Řambach prchavý |
70-90 |
|
Utrhprdel méně trvanlivý |
25-50 |
|
Utrhprdel pravý |
0-25 |
Vážení! Následující řádku budou velmi důležité pro pochopení toho, jak se při prdu zachovat a jak reagovat.
Je velmi důležité, aby každý mladý člověk, před vstupem do manželství věděl o prdech co možná nejvíc. Aby, když si před partnerem prdne, dokázal o prdu také pohovořit a ukázat se tak jako inteligent a vzdělanec.
Jak už víme rozeznáváme několik druhů prdů. Začněme tedy Pšunkou. Tento prd a všechny jeho podoby mají jedno společné. Pochází ze silně kvasistického jídla a o co větší úlevu přinese prdícímu o to menší nadšení vyvolá u okolí.
U prdu „ Pšunka méně trvanlivá – lat. Psunkis Slabidis – funguje tzv. prdová soudržnost a snadná polapitelnost. Můžeme proto tyto prdy polapit třeba do dlaně či hrnku a vypustit na znalce či na nepřítele. Tady pozor! Při dlouhodobější uschovávání prdu v dlani, může tento změnit konzistenci, ztrácí své přírodní aroma a může začít nelibě smrdět.
Něco jiného je Pšunka Stálá- Psunkis Statis. V Současné době používáme spíš název Pšunka Trvanlivá. Výše uvedený název je starý asi 410 let. Kdy se alchymistům císařského veličenstva podařilo namíchat nápoj z cibule, česneku, kmínu a kyselého zelí, který vypudil prd z prdele už za neuvěřitelných 645,23 zrnek přesýpacích hodin. Když šéfalchymista Kryštof Parchant s Povidlic a Bezraket ucítil ten smrad, poznal, že je u cíle bádání. Po chvíli inhalování vyšel z laboratoře a opojen úspěchem a prdem, spáchal sebevraždu skokem do septiku. Když zapisovatel vešel do laboratoře, ucítil smrad a do protokolu zapsal jméno Pšunka Stálá. Ovšem až na sklonku života přiznal hrabě Slunowrat z Pištína, který se podílel na přípravě nápoje, že rovněž vyzkoušel nápoj a tudíž prd, který zapisovatel cítil již nebyl Kryštofa, nýbrž hraběte. Ten se ovšem nepřiznal a uvedl tak zapisovatele v omyl.
No, já si myslím, že to by bylo co se týče rozdělení prdů v kostce vše.
Kdo by měl zájem o ještě podrobnější popis této problematiky, pak může prostudovat studii rakouského astronoma a matematika Helmuta Chvanchary, s názvem „Dělit můžeme každý prd“.Tato odborná publikace, kterou velmi zdařile ilustroval ak.malíř prof.Dr.Josef Pyplala, je k nahlédnutí v Univerzitní knihovně Univerzity Karlovy, anebo v Památníku národního písemnictví.
Tak jako v jiných oblastech,i zde věda zaznamenala určitý pokrok.
V minulém století si lidé prděli jen tak pro úlevu a pro radost, ovšem nikdo si tehdy neuvědomoval,přestože to byli dobří hospodáři a dovedli zužitkovat absolutně všechno, kolik energie a bohatství jim proplouvalo mezi prsty. Pravda i dnes se najdou škarohlídi, kteří se na celou věc dívají s despektem. Naštěstí se věda, která hlavně v poslední době, kdy se zabývá hledáním nových alternativních zdrojů energie, neobrátila k výsledkům prdoznalců zády. A tak si teď prozraďme jak jednotlivých druhů využít v praxi. Jako první probereme prd Pšunka stálá – lat. Psunkis statis. Tento prd dokáže být jak škodlivý tak užitečný. Škodlivý dokáže být v rukou, nebo chcete-li v prdeli, reakčních mocností, nebo různých teroristický skupin. Ti dokáží využívat prdu jak ke špionáži tak k útoku vlastnímu. Tady mám na mysli bojové otravné plyny, výbušniny, které využívají jeho základní vlastnost – hoření.
Něco jiného je využití prdu pro civilní účely.
A tak spatřil světlo světa bioplyn. Konzervativní část vědeckého světa tvrdí, že bioplyn nemá s prdem nic společného, ovšem opak je pravdou. Prvním takovým impulsem, který měl na vývoj bioplynu vliv, bylo zjištění, že prd hoří.
Nemyslete si však, že tento fakt byl objeven až v současnosti. Zapalováním prdu se zabývali již staří Římané, při svých oblíbených kratochvílích. Dnes již existují farmy, kde se soustřeďují zejména vězni, ale také dobrovolníci, kterým je podávána vysoce prdotvorná strava. Prd , který je poté vypuděn, prochází přes tzv. „Brimmelovu hadičku“ do tlakové nádoby o obsahu 40 l. Zpětnému úniku z láhve brání tzv. „Klaudova kuželka“. Tam je prd podchlazován na –80°C a takto je dodáván na trh. Ale přes veškerá dostupná fakta, která byla v tomto oboru objevena, by se dalo říci, že je vše v samotném začátku poznání.
Ale není to jen věda,která slaví na poli prdu úspěchy.Jak napovídá tabulka, používají se prdy i pro špionáž. Tyto prdy se volí výhradně jen z řad dobře připravených a uleželých pšunek.Takový špionážní prd je vypuštěn do společnosti a plíží se mezi přítomnými tak dlouho dokud se všemi dostatečně neobeznámí a při tom slídí. Často bývá tento prd zaměňován z peškem, ovšem rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že autor prdu špionážního bývá velmi zřídka odhalen, kdežto autor peška při produkci nadšeně volá: “Pešek, pešek!“ Velmi vhodné využití peška je při vystrnadění nežádoucí návštěvy, nebo hodně radosti nám může přinést v prostředcích hromadné přepravy osob a to zejména v době dopravní špičky. Zde bych pro větší srandu doporučoval nevolat ono zmíněné : “Pešek, pešek,“ ale spolu s kolektivem se pohoršeně rozhlížet po tom , kdo, že se tak projevil. Velmi významnou roli může sehrát prd i různých jednání, schůzích apod., kdy potřebujeme své kolegy vytrhnout z dřímot a letargie, a to hlavně před důležitým hlasováním či tehdy, potřebujete-li oznámit konec zasedání, aby některý dřímající nemusel přečkat v zasedací místnosti noc, nemilosrdně uzamčen uklízečkou. Rovněž nelze nechat bez povšimnutí fakt, že si lze tímto prdem i zatopit. A to zejména tam, kde je to jinak nemožné. Třeba v autě, pod peřinou, ve stanu apod. A tak bych mohl pokračovat dál. V literatuře je popisován pokus anglických badatelů pánů Wiliama A. Tractorra a Francise Petera Tryscattche, kteří v době prvních pokusů s létajícími balóny, zkoušeli používat k plnění místo ohřátého vzduchu již teplý prd Pšunka. Výsledky byly překvapující. Je fakt , že při prvním pokusu balón vybouchl, protože jejich pomocník, tehdy ještě mladík Alfred Nobel, u něhož byla známa záliba v explozích, zkoušel hořák přiložit i pod balón naplněný Pšunkou. Podle dochovaných písemných materiálů byl výbuch slyšet do vzdálenosti deseti kilometrů. Výbuch při tom totálně zničil vesnici v hrabství Kent, Saint Camel a králikárnu v obci Yewitschko‘ v tomtéž hrabství. Mladý Nobel skončil sice nezraněn, zato však v polepšovně. Při zavírání vykřikoval větu: „ Ještě o mně uslyšíte!“ A bohužel měl pravdu. Jeho úchylka přinesla lidstvu mnoho utrpení. Ale vraťme se k oběma pánům. Druhý pokus vyletět byl ovšem velice úspěšný. Skoro by se dalo říci, že předčil veškerá očekávání. Balón, obsazený tehdy z bezpečnostních důvodů pouze opičákem Charlesem a žebrákem, jakýmsi Jimem Beanem, doslova vystřelil k obloze. Balón dosáhl výšky tří!!! Kilometrů a pak byl unášen větrem směrem na severozápad. Byl objeven až po měsíci u skotského Lockerbie, kde se zřítil do obytné části statku rolníka Josepha Mc Craconnosche. Rolník si nejdřív myslel, že se jedná o teroristický čin, ale když viděl osazenstvo balónu, poznal, jak se věci mají a společně opici snědli a žebráka zaměstnali jako pacholka.
I třetí pokus byl podobný. Oba vědci poznali, že směs použitá k letu, je příliš silná a balóny se stávají neřiditelné, neboť dosahovaly obrovských rychlostí. A tak byly pokusy zastaveny a veškeré písemnosti uloženy u rodiny F.P. Tryscattche. Když potom Francis Peter Tryscattch tragicky zahynul při pokusech ze splachovacím záchodem, odstěhovala se jeho manželka i s dětmi neznámo kam a do jejich domu se nastěhoval notorický alkoholik, jakýsi Jacobs Massturb. Ten písemnosti našel a na sklonku života jej prodal, za dva litry whisky německému špiónovi. Tyto písemnosti pomohly v Druhé světové válce skonstruovat zbraňV1, V2. A jak víme již ze školy, byly použity zkušenosti při výrobě obou zbraní, k výrobě leteckých motorů. Proč se tedy proudovým letadlům někdy říká tryskáč, snad nemusím připomínat.
Těch pokusů s prdy bylo velké množství, někdy se k nim vrátim v jiné knize. Byla spousta lidí, kteří hledalo možnosti využití prdu. Mnoho těchto badatelů mělo své nápady a využití. A nebyli to jen slavní vědci. A jistě každý z Vás má podobné zkušenosti či poznatky a je na každém z nás, abychom neusnuli na vavřínech a z každým poznatkem neustále seznamovali naše přátele a svítili jako jasná pochodeň všem etickým tmářům, při cestě za novými objevy. Pšunce zasvětil celý svůj život řecký prdofyzik Analidis Prdelidis. A ten už za Homéra tvrdil, že v prdu je ukryto mnoho energie, kterou jednou lidstvo využije jak k dobrému tak i zlému. A dnes všichni víme jakou pravdu tehdy Analidis Prdelidis vyslovil. A jak důležité je pro člověka si zdravě prdnout. Neboť,jak praví klasik,.“Žijeme proto, abychom prděli, prdíme proto, abychom žili.“A věřte, že toto je pravda pravdoucí. I staří Valaši říkávali, že jeden prd je lepší než deset doktorů. My dnes sice ve světle nových objevů víme, že jeden prd vydá asi jen za 8- 9,3doktora, ale v podstatě můžeme s tímto tvrzením souhlasit.
Dále si něco povíme o prdu zvaném „Utlejch“ – lat. Utlochis Morbium. Je to ten nejběžnější druh prdu, vyskytující se snad u každého z nás. Není třeba k němu žádného zvláštního tréninku či nadání. Bává slyšitelný pouhým uchem a to i u lidí s nevytříbeným hudebním sluchem. Je zajímavé, že i když bývá lidmi více respektován, není zdaleka tak nebezpečný jako Pšunka. I když přiznejme si, že jsou mezi námi jedinci, kteří i tyto fyzikální zákony dokáží převrátit, či postavit na hlavu. Tento prd zkoumal americký filozof D.J. Pschtross. Ten dokázal správně volenou stravou vyvinout prd dosahující hodnot pšunky A dal mu jméno Utlejch zákeřný –Utlochis Sackernis. Pokud se i vám podaří vyvinout takový to prd, můžete si jednak gratulovat, ale zároveň se mít na pozoru, neboť na tento druh prdu pamatuje již trestní zákoník a můžete být trestáni sazbou od 2 do 5 let za obecné ohrožení. Ještě bych se zmínil o jiném druhu smradu, který se vyskytuje v těsném okolí kruhového uzávěru a to je tzv. Prdelní smrad. Některé literatury mluví i o Kaštanovém smradu, ale to je totéž. Tento smrad se neměří Pachoskopem, ale jiným přístrojem, který se jmenuje krystalický smradograf. A hodnoty se udávají v Prdelních smradech. (PS).
Další takovou podskupinou Utlejchu je tzv. Pšunkotlejch. Ten vzniká u lidí, kteří si myslí, že prdnout si ve společnosti je něco neomluvitelného a tak prd zadržují. Vystavují se tak zvýšenému nebezpečí vzniku kardiovaskulárních chorob. Prd, je držen násilím v prdeli a získává schopnosti jak Pšunky(hoří), tak Utlejchu ( je slyšet). Při tom tlačí na životně důležité orgány.
Tady bych si dovolil apelovat na rodiče, aby již svou výchovou vedli děti k tomu, aby se nestyděli si prdnout na veřejnosti. Je to pro ně velice důležité. A opravdu stačí dítě při prdění na veřejnosti pochválit a být hrdý na to, jakého má potomka.
Dalším členem naší prdové rodiny je prd „Řambach“lat. Rambium. Jedním z jeho nejčastějších představitelů je Řambach méně trvanlivý. Neboli Rambium slabidium. Je to prd nejvíce působivý na okolí, ale proti Pšunkám je to, co se týče smradu, totálně neschopný prd. Projevuje se velkým tlakem ve střevech, pak to jen zavrčí a nic. I jeho průmyslové využití je velmi malé. Používá se jen v elektrotechnickém průmyslu jako škrčení do rádií a televizorů.
Řambach prchavý – Rambium Nicis je prd podobný předešlému i co se týče využití, ovšem tento prd již nelze skoro ucítit. Řambach prchavý může být zaměňován za zcela unikátní prd a tím je „Utrhprdel“ – Ricirvos. Tento jediný prd nemá žádné podskupiny. Ten buď je a nebo není. A jen velmi málo lidí se může tímto unikátním prdem chlubit. Poznáme ho naprosto bezpečně. A tím ho lze odlišit od prdu Řambach prchavý. Tato odlišnost tkví v tom, že pokud máme pocit, že po uprdnutí máme rozpáranou prdel i z trenýrkama, je to neklamné znamení, že se nám podařil tento velice vzácný prd. Tento prd se v průmyslu nepoužívá, ovšem lidé, kteří tento prd ovládají, objíždějí s tímto vystoupením přední světové divadelní scény, kde tento prd předvádějí a na toto vystoupení dokáží lidé stát fronty celé dny a dát za lístek i několik tisíc. Na závěr bych chtěl upozornit na věc, že stejně jako nelze sestrojit perpetum mobile, tak nelze vyloudit prd, který by zněl jako Utrhprdel a smrděl jako Pšunka zákeřná. Přesto byli a jsou na světě blouznivci, kteří si mysleli, že to dokáží. Jako například japonský konstruktér vysokohorských krmelců Seiko Vysralmaku. Ten vyčerpán neúspěšnými pokusy ukončil svůj život oběšením na kahanu. Tento jinak učenlivý vědec by byl jistě přínosem, což dokázal svými objevy v Tanganice a zejména pak v Habeši, ale když si nedal říct. Tak co potom s takovými lidmi. Pšunku na ně.
A tím, bych uzavřel kapitolu o prdech Věřím, že vám přinesla mnoho poučného a příště, ať už si prdnete sami, či někdo ve vašem okolí,budete se na celou věc dívat už jinýma očima a ve světle nových poznatků.
Kapitola Druhá:Prdel a její příslušenství
Takže teď již všichni víme, jak vyniká prd.Ale k tomu,aby vznikl, je potřeba velmi důležitého zařízení a tím je „Prdel“.
Než ale si povíme něco bližšího, zastavme se na chvíli u názvu. Jak víte existuje dnes celá řada názvů pro tento orgán v lidském těle a jsou to více či méně přesné názvy. Povězme si o některých. Tak nejdříve bych chtěl krátce pohovořit o názvech odborných.
Asi nejrozšířenější název je Prdel.Slovo „prdel“ vzniklo v revolučním roce 1848, kdy český anatom a silozpytec Václav Matěj Latrinský, označil ono lidské zařízení jako PRDové Epicentrum Lidí a dále již používal v této souvislosti jen zkratku „prdel“. Ano, už Vás bystřejší čtenáře slyším jak namítáte, že to není jen prdové epicentrum, ale i hovnové. Jenže uvědomme si na jakém stupni rozvoje byla tehdejší věda.
Dalším názvem, taky dost častým, je „ŘIŤ“. Zastánci tohoto názvu operují především rčením, že ani letadlo se nezprdelilo, ale zřítilo. Prosím. Dnešní moderní věda je tolerantní a proto připouští i tento název. Ovšem název „Zadek“, který se používá hlavně ve školkách a školách, ale už tolerovat nelze. Celá věc je o to vážnější, že školy jsou instituce sloužící hlavně k vzdělávání. Teď si představte situaci. Malé dítě nastoupí do školky nebo do školy a tam jsou mu neustále předkládány příkazy jako „Sedni si na zadek“, “ Dostaneš na zadek“ apod. Dítě je pochopitelně cílevědomě mateno, neboť tyto názvy slyší i u auta, autobusu, místnosti, skříně a celé řadě dalších věcí. A neznám případ kdyby zadek od auta kakal, nebo zadek od skříně si prdnul. Dítě pak po příchodu do reálného světa zjišťuje, že spoustu vědomostí, které ve škole nabylo- jak praví klasik- toliko pro hovado dobré jsou. A ještě jeden příklad toho jak je celá věc nebezpečná. V roce 1983 řekla tehdy ještě soudružka učitelka Křivánková, ve zvláštní škole, žáčkovi Dežo Demeterovi, ať si sedne na zadek. Jelikož neupřesnila o jaký zadek se jedná, Dežo se vydal hledat ten pravý zadek a od té doby o sobě nepodává žádné informace.
Hledaný je asi 175cm velký, sportovní postavy, tmavé pleti a vlasů.Vyhledává náhodné známosti, zejména u žen u kterých přespává.Veškeré informace o hledaném, můžete sdělit kterékoliv služebně Veřejné Bezpečnosti, nebo na linku 158. Nebo jiný případ, který se stal ve francouzském městě Pais de Maglais. Jistý rolník Jean Paul Bleu se vracel se svou ženou Annou Marii z trhu, kde úspěšně prodali vejce a ovci. Cestovali vozidlem Citroën CV 2 SPZ 4589PM95. Při cestě se porouchal ukazatel směru a tak při odbočování vlevo, byl nucen řidič dávat znamení o změně směru rukou a rozhodl se požádat svou spolujezdkyni o pomoc slovy: „Já vystrčím ruku a ty řiď!“ Protože Anne Marie byla vychovávána v zaostalé rodině, která ji nedopřála ani základního vzdělání, myslela si, že má vystrčit prdel, kterou znala jen pod pojmem řiť. Vystrčila ji tak dokonale, že se vozidlo stalo neovladatelným a posléze narazilo do stromu veřejného osvětlení. Rolník Bleu tak porušil ustanovení §47, písmeno a, odstavec 3 zákona z roku 1964 o provozu na pozemních komunikacích. Na vozidle vznikla škoda 5,000 amerických korun. Jaká byla škoda na sloupu již materiály neuvádějí. Ale, o tom, že název „řiť“ může být až nebezpečný, myslím nejsou žádné spory.
Dále potom existuje celá řada názvů místních, ale my se jimi podrobně zabývat nebudeme. Kdo by však chtěl, může si prostudovat publikaci Ottův naučný slovník. My budeme používat nadále název prdel. To by, si myslím, k názvu stačilo.
Teď si popíšeme jak taková prdel vypadá, z čeho se skládá a jak funguje.
Podívejme se na obr.2. Na obrázku vidíme průřez běžnou prdelí. Prdel se skládá z prdelního pláště, který má za úkol chránit vnitřní ústrojí prdele a dále slouží člověku k sezení. Strava, která již prošla žaludkem spočívá v Směšovací komoře, kde se mísí a pomocí Nitroprdelního čípku je hovno rozdělováno do pravé nebo levé poloviny prdele. Do Dozrávacího prostoru, nebo též do plynové komory, kde hovno musí čekat než přijde jeho čas a kde se z něj vypařuje vlhkost a tvoří se prd. Potom, při požití další stravy je staré hovno vytlačeno do tzv.poslední zatáčky novým hovnem. Jakmile se hovno octne v poslední zatáčce, nervové zakončení pošle signál do mozku, který dá signál do pohybového ústrojí a do rozumového centra a my odcházíme vykonat potřebu. Mezitím přepínač vyhodnotí, která půlka je plnější a s té potom hovno nasměruje do kruhového uzávěru a dál do záchodu, trávy, na cestu, do kalhot apod. Možná by neškodilo připomenout, jak bezpečně nalezneme kruhový uzávěr. Tak tedy položíme ukazováček na hrudní koš a pak s ním smýkáme středem těla až dolů a pak jako kdyby jste chtěli pokračovat po zádech nahoru. Ovšem u žen se zastavíte u třetí díry a u mužů je to díra druhá. Včetně pupku. A to je právě prdelní vstup a výstup zároveň.
Další zajímavostí, která se prdele bezprostředně týká, je bezesporu hypotéza, že „V prdeli je tma.“
Tuto odvážnou myšlenku vyslovil již zmíněny V.M.Latrinský na zasedání mezinárodního Svazu Protihabsburských Bojovníků, který se konal v roce 1853 v Kroměříži. Tam doslova nadzvedl ze židle celou řadu předních i zadních činitelů. Na všech předních univerzitách začali bádat proč.
Ovšem trvalo celých deset let, než přišel uherský antropolog a písničkář Béla Kulemázy s tvrzením, že cituji: „ Nejsou tam okna.“
Nebudu ani popisovat, jak Béla rozvířil stojaté vody již téměř zapomenutého problému. Zejména francouzští a britští badatelé, dlouho nemohli strávit fakt, že obě známé myšlenky vyslovily ústa rakousko-uherských vědců. Dnem i nocí se svítilo jak na Sorboně, tak i v Oxfordu a Cambrigi.
A nebylo to marné. Již koncem roku 1864, tedy sto let před narozením autorovým, slyšíme od anglického fyzika prof.Jamese Hoblefranka otázku:“Co kdyby tam ta okna byla?“A další rukavice byla hozena. Následovalo období pokusů, bádání, vzájemného osočování a dokonce i vyhrožování. Nikdo si nechtěl nechat vyrvat možnost zaskvět se na poli vědy. Odpověď však přišla jako blesk z čistého nebe. A přišla z místa, odkud ji nikdo nečekal. Bylo to v roce 1872, kdy mongolský chán Mutant Seremtet, ve své vládní jurtě prohlásil: „O co těm Evropanům jde? Kdyby tam ta okna byla, sračka by je rozmlátila.“ konec citátu. Na to bezprostředně zareagoval francouzský spisovatel a sběratel starého železa Jacques Paul de Przemrzeluix prohlášením: „Ve světle nových poznání teď víme, že v prdeli je tma.“
Tím se zdálo, že je vše uzavřeno a není již o čem bádat. Navíc se v Evropě odehrávala celá řada konfliktů a válek, takže se o celou věc přestala zajímat i vědecká veřejnost.
A tak se stalo, že až po skončení První světové války se celá řada světových i evropských vědců vrátila k problematice prdele. Dokonce i v Moskvě se našly osobnosti, které i přes tvrdé represe, které následovaly po vítězství bolševiků, se věnovaly této překrásné a zajímavé vědě.A byli právě ruští odborníci, přesněji řečeno člen Moskevského věděckého institutu, akademik Nikolaj Potapovič Bachorovskij, který objevil v prdeli, jak tvrdí,: „Je tam malé okénečko.“
A celý maratón hledání a bádání začal znovu. A byl to skutečně maratón neboť trvalo celých dlouhých dvacet sedm let, než přišli japonští vědci se svým objevem. Stalo se to v roce 1947 na sjezdu japonských chovatelů ovcí, který se konal v ÚKDJCHO, (ústřední kulturní dům japonských chovatelů ovcí,-pozn.aut.) Na tom to sjezdu prohlásil mladý japonský vědec, básník a předseda družstva Komuto Serunato, cituji:“Ano, je tam malé okénečko, ale tím přece leze hovénečko.“ Konec citátu. Dokonce byl tento mladý nadějný vědec nominován za tento objev na Nobelovu cenu, ovšem díky tomu, že Japonsko bylo na poražené straně právě skončivšího světového konfliktu, byla Nobelova cena udělena někomu jinému. Ano. Je smutné, že politika má co dělat i ve vědeckých kruzích. A tak posledním výrokem, který se touto problematikou zabýval je výrok italského biologa Franceska Mortadelliho.Tento vědec shrnul dosud známé poznatky všech badatelů a tvrdí, že v prdeli je tma.
Samozřejmě, že lidstvo neusnulo na vavřínech, ale dále se pokoušeli objevit nové a nové teze týkající se prdele a tmy, ale dosud marně. Ale my vědci se nevzdáváme a věříme, že se najde někdo, kdo opět objeví myšlenku námi nepoznanou, nad kterou se budeme opět zamýšlet a která bude tak převratná, jako objevení antihmoty či splachovacího záchodu.
Abychom zajistili bezporuchový chod prdele, je třeba věnovat maximální péči její údržbě a hygieně.
Na znečistění prdele, resp.okolí kruhového uzávěru, má velký vliv druh hovna, který kadíme a samozřejmě způsob, jakým kadíme.
Stejně jako každé odvětví lidské činnosti potřebuje své, tak i celý proces kadění by měl mít svůj řád a postup. Při správné životosprávě a dobře fungujícímu mozkovému centru, bývá zpravidla dost času na to, abychom včas vyhledali a došli na místo kde se v klidu vykakáme.To je nesmírně důležité, neboť jak praví klasik: „Dobré kakání je lepší než špatná soulož.“ Proto bychom měli mít na zřeteli, kdy jsme naposled kadili a zdali by nemohlo kadění přijít v zápětí. A to zejména ráno před odchodem na autobus, nebo večer do kina, divadla apod. Ti šťastní, kteří mají kadění zvládnuté tak, že kadí ráno a potom už celý den nic, ti mají vyhráno. Jejich organismus už ví, že se po probuzení odchází na záchod a celý se tomu přizpůsobí. Pozor na dobré načasování. Není dobré mít načasované kadění např.,na šest třicet a probuzení na sedm.V takovém případě nastává takzvaná jiná situace. Takový člověk po probuzení mívá zpravidla jiný program, než si naplánoval než šel spát. Ale my se budeme řídit tím., že vše funguje jak má a my po probuzení odcházíme na záchod. Ještě než vstoupíme na záchod, je vhodné si vzít s sebou různé pomůcky, které nám chvíle strávené na záchodě můžou zpříjemnit. Jsou to třeba noviny, které nám poslouží dvakrát, nebo dobrá kniha či veselý časopis, který může sloužit i jako projímadlo. Často slýcháváme při čtení různých periodik větu: „Já se z toho poseru.“ Dokonce je znám případ jisté Dr. Mc O’Neilové, která se velice bála tmy. Tento problém, ale dokázala skvěle využít při zácpě. Vždycky si na záchodě zhasla a pak se posrala strachy. Vidíte, co vše se může hodit. Pro kuřáky tu mám jedno upozornění. Neberte si ke kadění cigaretu.Vietnamský fyzik Li-Žou Chin koncem roku 1985 dokázal, že nejde dělat najednou dvě rozdílné věci. To je tahat a tlačit.Taky je dobré asi půl hodiny před kakáním vypít asi deci roztopeného sádla.To potom máte na záchodě poloviční práci. Odpadá tlačení a stačí jen brzdit.
Jak tedy si počínat na záchodě. Samozřejmě nejdříve sundat kalhoty.(I spodní) . Potom se pohodlně usadíme na mísu a to tak, že zůstáváme v mírném předklonu, lokte jsou pohodlně opřeny o stehna. Až jsme takto připraveni, postupně povolujeme prdelní svěrač a jemně přecházíme na fázi tlačení. Stane se, že při prvním zatlačení ještě nedojde k výronu hovna z prdele. Není to důvod k panice. V klidu vydechneme, nadechneme se a zatlačíme víc. Druhý pokus už bývá obvykle úspěšný. Počkáme až vše co jsme na jedno zatlačení vytlačili dopadne do mísy a vyčkáme až se všechny svaly uklidní.To je velmi důležité, neboť po zklidnění cítíme zdali ještě něco následuje či je to vše. Zpravidla po prvním hovně vždy následuje další. Když už cítíme, že kadění je u konce, měli bychom ještě setrvat v kadící poloze asi 5-7 minut, abychom si byli jistí, že jsme se dosrali. Nedosrané nás může zaskočit kadění v tu nejméně vhodnou dobu a to může být velmi nepříjemné.
Po ukončení kakání následuje očista. Tady bych rád upozornil, že k utření prdele postačí plně toaletní papír. Odborně PANAPR.(papír na prdel).
Dále nám k tomuto účelu nám poslouží třeba i noviny. Je mi známá složitá finanční situace, která nedovoluje mnohým z nás používat panapr koupený v obchodě. Komu to však situace dovolí, neměl by tímto výrobkem plýtvat. Je tudíž špatné použitý papír házet do mísy. Daleko vhodnější je poslat panapr do čistírny. Uvidíte kolik se dá ušetřit. Už v dřívějších dobách byli lidé tak chudí, že neměli na noviny a ani na panapr a tak byli nuceni kupovat statky na venkově, aby si mohli prdele utírat o trávu. Také bych nedoporučoval rádoby estétům si po každém kakání umývat prdel. Jinak proto, že kakání vytváří kolem kruhového uzávěru určitý ochranný film, který chrání prdel před různými bakteriemi. A druhý důvod je ten, že večer, když jdeme spát, podíváme se do trenýrek a hnědý pásek, který tam uvidíme v nás vyvolá krásnou nostalgickou vzpomínku na ranní kakání.
Samozřejmě nemůžu nevzpomnět na kaštany. Kaštany vznikají kolem prdele a to díky její správné údržbě. Jsou lidé, kteří běží s každým kaštánkem do koupelny, ale to je zcela zbytečné. Daleko lepší požitek je počkat až jich máme víc a potom je loupat najednou, v klidu a nejlépe v kruhu rodinném a třeba při televizi. Dokonce byly v Africe objeveny kmeny, kde si obírali kaštany kolektivně jeden druhému a tak překrásně demonstrovali svou jednotu a ochotu si vzájemně pomáhat. To je jistě ušlechtilé. A i my lidé, kteří se cítíme být na vyšším stupni rozvoje, bychom si měli brát příklad z těchto primitivních kmenů. Ano. Pomáhat si je jednou z nejhezčích lidských vlastností. Ale i tady musím upozornit na nebezpečí, které může nastat při přemnožení kaštanů. Tyto by mohly zcela zablokovat kruhový uzávěr zamezit tak výronu hovna z prdele. Pak je nezbytná operace, která je velmi nepříjemná, provádí se za plného vědomí a vyžaduje se celých mužů a žen. Jak se takové situaci vyvarovat je velice dobře popsané v publikaci Dr. Jaroslava Zácpy- „ Jak se chovat na WC“. Je tam úplně všechno a je to popsané.
Stává se občas, že nás potřeba kadění přepadne s cela nečekaně a na místě, kde je to nejmíň vhodné. V takovém případě je nejdůležitější zachovat klid a rozvahu. Dnes už víme, že kadit se dá naprosto všude. A tady bych rád apeloval na různé stydlíny, aby se neostýchali se vykadit třeba přímo na ulici. Pokud si hovno po sobě uklidíte, není důvod se cítit nějak provinile a poznámek kolemjdoucích si prostě nevšímejte.Vždyť neděláte nic nezákonného, ale provádíte tu nejběžnější a nejpřirozenější lidskou činnost. Jsou sice mezi námi jedinci, kteří jako pořádní hospodáři donesou hovno až domů a potřebu tudíž vykonají v domácím prostředí, ale takových lidí je ještě stále málo.
I při kadění v přírodě platí výběr vhodného místa, kde by jste měli vhodnou polohu a stabilitu, aby po vykonání potřeby nedošlo k vašemu převrhnutí do jistě ještě teplého produktu vašeho zažívacího traktu. Také se v žádném případě nenechte rušit kolemjdoucími např.houbaři či hajným, bezdomovci apod.
Ještě bych chtěl krátce pohovořit o technice utírání prdele.
Tak tedy, prdel utíráme zásadně tou rukou, kterou píšeme. Množství použitého panapru vyjadřuje vzorec D = (vp – dč) + 5.To znamená D-délka panapru se rovná výška postavy mínus výška čela plus 5 cm na založení. Tento vzorec objevil v roce 1953 anglický matematik českého původu Sir Malcolm Poupátko. Tento vzorec však platí pouze pro panapr. Pro noviny, trenýrky, kapesníky vzorec není. Tam vycházíme z momentální situace musíme improvizovat pode našich možností.
Máme tedy odmotaný papír. Takto odmotaný papír rozdělíme na dvě stejné poloviny, které slouží pro hrubé a jemné čistění. Potom uchopíme polovinu č.1.Jemně se nahneme do předu. Papír nepřekládáme, nýbrž ho po celé délce smýkáme po kruhovém uzávěru. Druhá ruka může eventuelně ze předu pomáhat udržovat směr. Po hrubém vyčištění následuje jemné čištění, které probíhá naprosto stejným způsobem, ale v obráceném směru. Takto vytřená prdel by měla již být dostatečně čistá. Potom ještě holým prstem zkusíme, zda byl zachován onen ochranný film, o kterém jsme již hovořili a tím můžeme považovat proces kadění za ukončený. Nezapomeňte se ještě před spláchnutím pokochat pohledem na svůj produkt a při splachování prosím dodržujte pietu, jako když rakev opouští obřadní síň, neboť i vás právě opustilo nenávratně část vašeho já.
Ještě malá rada, jak si vytřít prdel pokud máte málo papíru, např.list z deníčku, pasu, stranické legitimace apod.
Takže list papíru přeložíme na polovinu a potom ještě na polovinu. U takto složené čtvrtky utrhneme rožek, který musíme dobře schovat. Potom složený papír opět rozložíme a uvidíme, že se nám uprostřed objevila díra. Tou prostrčíme ukazovák a ukazovákem seškrábneme zbytky hovna z prdele. Potom papír, který je kolem ukazováčku druhou rukou uchopíme a shrneme jím z ukazováčku hovno, které ulpělo na prstu. Na závěr celé operace vezmeme utržený rožek, který jsme si uschovali a rožkama si vybereme zbytky hovna pod nehty. No já myslím, že je nám spoustu věcí jasných. Kdo by však chtěl vědět víc, může se dostavit na konzultace vždy úterý a čtvrtek od deseti do patnácti hodin na veřejném WC při ČSD Val.Meziříčí.
Kapitola třetí:Hovno!A proč ne?
Úvodem této kapitolky bych Vás rád poprosil,abyste zahodili veškeré morální zábrany, které by Vás mohly svazovat,což by mělo velký vliv na pochopení celé problematiky.
Nejdříve si musíme rozdělit hovna na tzv. Měkké hovna , Tvrdé hovna a Klasické hovna.
Jak již název napovídá, mezi Měkké hovna můžeme zařadit každé hovno, které má velmi malou molekulární hustotu. Aby jste pochopili, neboť zdaleka ne každý z nás je dobrý chemik, o jaké hustotě mluvíme , můžeme přirovnat měkká hovna např.k maltě, těstu a jiným, konsistenčně podobným materiálům.Velmi dobrým poznávacím znamením je fakt, že toto hovno vypadá u prdele jako nit a na zemi potom jako plachta.Taktéž můžeme toto kategorii hovna poznat podle toho, že je malá pravděpodobnost, udržet hovno v kalhotech, neboť má zjevnou tendenci vytékat ven. Laikové používají pro tento druh hovna název „Sračka“. Naší slovenští kolegové laikové zase „Hnačka“. I když se obě slova rýmují, mají zcela odlišný způsob vzniku. Český název vznikl pravděpodobně v osmnáctém století, kdy za Bachova absolutismu, neboli též v době temna, převládala v naších krajích Němčina. Němčina postupně vytláčela Český jazyk z veřejného života. Jak jistě znáte z historie, úřední jazyk byla pouze němčina. Přes veškerou snahu o germanizaci českého národa se našli lidé, kteří vydávali české knihy, slovníky a všemožně se snažili uchovat Český jazyk budoucím generacím. Sepisovali tak nejen již známé slova,ale i překladem slov německých obohacovali slovní zásobu češtiny. Tak vznikla spousta slov. Některé se pravda neuchytily, ale celá řada z nich se používá dodnes. Konkrétně slovo“ sračka“,vzniklo přeložením německého“ scheise“. Samozřejmě je celá řada dalších slov, ale ty již nejsou předmětem našeho bádání. To přenechejme jazykozpytcům a lingvistům.
Je zajímavé jakou historii měl slovenský vyraz „hnačka“. Ten se vyvinul mnohem později. Odborné prameny dokonce tvrdí, že se začal používat až po vyhlášení samostatného státu Čechů a Slováků v roce 1918.Tehdy se ve slovníku spisovné češtiny objevil výraz „Řídký případ z hustým běháním.“
Tento vyraz byl oblíben zejména v intelektuálských kruzích Ovšem v tehdejší zaostalém Slovensku, kde byli lidé podstatně prostší, si nepotrpěli na nějaké dlouhé vykecávání, neboť zdroj jejich obživy byl zejména v zemědělství, kde pracovali od časného rána do tmy a často byli natolik vyčerpáni, že nebyli schopni uceleného dlouhého projevu. A tak se vžil do jejich slovníku zkrácený spisovný výraz „Hnačka“, protože je to vždy prohnalo.
I u nás se postupně přestal používat původní dlouhý výraz a prakticky ze stejného důvodu byl během krize v třicátých letech přijat název „Průjem“, který se používá dodnes. Ale jen v lékařské terminologii. My odborníci používáme již zmiňovaný výraz „Měkká hovna“,(dále již jen MH).
Jak vůbec takové MH vzniká.
Nejideálnější ingrediencí je mastné. A to zejména je-li mastný oběd zapíjen např, limonádou apod. V takovém případě nedojde v žaludku k mísení potravy, požitý nápoj jen potravu obteče a vytváří tzv.mokrou cestu. Sami z vlastní zkušenosti víte, že pokud je cesta mokrá, stává se daleko klouzavější. Naprosto stejně se chová hovno po mokrém střevě. Fyzikální zákony platí i v prdeli. I když se nápoj nakonec dostává do močového měchýře, stihne ještě napáchat dostatek škod. Hovno po mokrých vnitřních stranách střeva je tlačeno větší rychlostí. Tím dojde k porušení soudržnosti hovna a tím i k jeho řídnutí. Takto řídké hovno pak naráží na kruhový uzávěr s větší razancí a díky rychlostní pojistce, která slouží u kruhového uzávěru k spěšnému povelu do nervového centra a mozku, pak my pociťujeme akutní potřebu kadění.Vzhledem k tomu, že kruhový uzávěr není hermeticky těsný, slouží k zmírnění nárazu i poslední zatáčka, ale ta není u každého stejná. Proto je rozdílné i množství MH, které pronikne skrz uzavřený kruhový uzávěr do spodního prádla. Ovšem rumunský badatel Antonescu Posraldescu zjistil, že k úniku MH dochází vždy a ještě k tomu třikrát-Poprvé je to při nárazu MH na uzávěr, podruhé při prdnutí, neboť proudící prd strhává z hovna, které není kompatibilní, drobné částečky a ty se tak dostávají z prdele ven a ten třetí případ nastává po ukončení kadění, kdy je kruhový uzávěr již zavřený, ale netěsnostmi se dostanou ven ještě zbytky MH, které jsme nestihli vytlačit. Toto zbytkové MH, se taky někdy nazývá „Andělíčci“.
Stejně velký vliv pro tvorbu MH, má i většina mléčných produktů. To pak vůbec nezáleží na požité stravě. A to z toho důvodu, že mléko má větší hustotu, než jiné nápoje a citlivé senzory v naší prdeli je už řadí k potravě a jako takové, neodchází ven přes močový měchýř , ale přes prdel a přestože již byla učiněna řada pokusů, nikomu se nepodařilo u dělat z již požitého mléka, (kakaa apod.) pevné skupenství. Dílčích úspěchů bylo dosaženo při pokusech z mlékem mimo prdel, (sýry,máslo tvaroh apod.) Ovšem v prdeli se to nepodařilo ještě nikomu. Zde naprosto jasně vidíme, že je ještě zapotřebí spousta vědecké práce a že je stále co objevovat.
V neposlední řadě má velký vliv na MH i tvrdý alkohol. Zejména pak slivovice, která působí doslova jako ředidlo. Slivovice nám již z Klasického hovna dokáže přes noc udělat ukázkové Měkké hovno. Na stejném principu fungují i různá projímadla, která mají za úkol navodit atmosféru úlevy a pohody.
Posledním důležitým rozlišovacím znakem je barva. MH mívá nejčastěji barvu světle hnědou, s přechodem do žluta. Někdy se může stát, že žlutá přechází až do zelené. U hemoroidiků můžeme objevit v hovně i červenou.
Naproti tomu Klasické hovno (dále jen KH) mívá barvu krásně hnědou se světle hnědým mramorováním, nebo jen hnědou. Nejlepší podmínky pro vznik takového hovna zajistíme správnou životosprávou a dobrou duševní a fyzickou pohodou. To znamená, že složení stravy plně vyhovuje standardům, na které je prdel konstruována. Duševní pohoda pak zajišťuje přesné fungování různých nervových sond, čidel a snímačů, které v naši prdeli výraznou měrou přispívají k tvorbě hovna a prdů.To znamená , že naše pohoda se tímto přenáší do prdele a tak přispívá k její bezvadné funkci.
Dokonce i lékařská věda se řídí výsledky našeho bádání. Ne nadarmo odebírají lékaři vzorky hoven. (stolice), aby podle nich zjišťovali zdravotní stav pacienta.
Než však budu pokračovat dál, nemůžu se nezmínit o lékaři používaném výrazu stolice. Tento výraz je tak špatný jak to jen jde. A to z několika důvodů. V krátkosti je vzpomenu.
Je až z podivem, že tak vzdělaní lidé, jakými jistě lékaři jsou, používají stejný výraz pro dvě naprosto rozdílné věci. Tak za prvé tak nazývají hovno. Pokud by se drželi jen toho, dala by se celá věc smést ze stolu, ale stačí když tak nazvou hovno u malých dětí, kde to už není stolice, ale stolička. Zde již jistě sami cítíte jaký je to nesmysl. Vlivem konkurenčního boje mezi lékaři a stomatology vznikla kuriózní situace. Stomatologové jak víme nazývají stoličkou naše zadní zuby. A nemůžu si pomoci, ten rozdíl mezi věcmi, které mají stejný název je obrovský. Už z toho důvodu, že se nacházejí na opačných koncích lidského těla a jen jedna věc se dá snést v ústech. A nechci domyslet skutečnost, která by nastala při záměně obou stolic, nebo stoliček.
Podle mých výzkumů vznikly tyto názvy již z chybného pojmenování prdele. Zmiňoval jsem již v minulé kapitole, že název „zadek“ je matoucí. Zde vidíme další důkaz mého tvrzení. Jak jsem již psal každá věc má předek, boky a zadek. Stejně tak i naše ústa. Protože, jak tvrdí lékaři a z lidského „zadku“leze stolice, tak to co vylézá v zadku úst je, protože je menší ,stolička. Ano, sedmdesát procent lékařů pravděpodobně ví o čem hovoří, ale zbylých třicet procent (ministři, náměstci, ředitelé nemocnic a jiní neúspěšní lékaři) a ostatní veřejnost je neustále mateno. Tady bych dokonce tvrdil, že se jedná o vědecké tmáře, kteří své myšlení odmítají podřídit novým poznatkům a jsou zaslepeni jen svými vlastními vědomostmi. Stolice nevoní ani jinak velice tolerantnímu Vatikánu. Také už odtud přišla celá řada protestních nót. Nejostřejší, ale přišla v roce1982 a byla adresována tehdejší Komunistické straně Československa a kde mimo jiné stálo:
„Pokud nepřestanete říkat hovnu stolice, budeme my říkat kadění, že jdeme na stranu.“ A protože tehdejší KSČ nereagovala, rozšířil se i tento název, nebo chcete-li úsloví. Ovšem i to je špatné. Je to zkrátka z extrému do extrému. Je opravdu na čase, aby my , moudří tohoto světa dali hlavy dohromady a vše uvedli na pravou míru.
U Klasického hovna nedochází k problémům při vyměšování, nebo chcete-li kadění. Obvykle nejpozději na druhé zatlačení opouští naši prdel bez jakýchkoliv vedlejších účinků a při běžném životě nám nezpůsobuje žádné vážnější komplikace. Dokonce je možné ho i přes signály, které nám velí jít kakat, udržet po nějaký čas v prdeli a popřípadě ho, jako správný hospodář, přinést až do domácího septiku. To u Měkkého hovna prakticky nelze docílit. Dokonce některé východní náboženství ho přirovnává k smrti. Neboť jakmile jedno či druhé přijde musíme jít.
Oproti tomu na druhém konci pomyslného pólu se nachází Tvrdé hovno, (dále jen TH). Tato kategorie
se může směle zařadit do mezi problematická hovna.
Vědci dodnes vedou spory o tom, co je lepší, jestli průjem nebo zácpa. Ano přátelé je to skutečně dilema. Dr.František Exkrement, člen Akademie věd se domnívá, že je lepší mít zácpu než průjem. S tím lze do jisté míry souhlasit, neboť TH nám samovolně nespadne do kalhot a tím nás nevystaví prekérní situaci. Ale můj názor je ten, že pokud se nacházíme poblíž záchodu, je lepší MH, poněvadž dojde k rychlé úlevě a my můžeme pokračovat dál ve své práci. Kdežto TH nám může přivodit řadu komplikací. A to počínaje absencí na pracovišti a ujetým vlakem či autobusem konče. Ale je to jistě věc subjektivního názoru. A těžko lze tvrdit, že ten či onen názor je dobrý a správný. Tady opravdu záleží na momentálních možnostech a podmínkách. Důležitou vlastností dobrého vědce a badatele je i schopnost vyslechnout své kolegy, popřípadě se i poučit z výsledků ostatních kolegů a ne jako to dělá již zmíněný Akademik Exkrement, který uznává jen své teorie výzkumy. Mezi námi, pan Akademik není nijak moc uznávaný a dokonce mu bylo naznačeno, aby z Akademie odešel a dal se na politiku, neboť má pro to skvělé předpoklady. Např.v roce 1995 na vědeckém symposiu v Berlíně byl jeho projev ohodnocen Doc.Dr.Alexejem Sergejevičem Septikinem Csc. takto: „Kolega Exkrement je jistě dobrý řečník, ale vcelku se dá říci,že mluví o hovnu.“ Konec citátu.
Ale vraťme se k naší problematice.TH mívá barvu od hnědé přes tmavě hnědou až po černou. Tvrdé hovno má velice zajímavý tvar. Velice často nám připomíná oblíbenou pochoutku „Italská směs“, protože je tvarem i barvou k nerozeznání. Něco jiného je pak jeho vůně a chuť. Zde už vidíme rozdíl naprosto jasně. Velký vliv na tvorbu TH má tělesná teplota. Pokud je moc vysoká, asi kolem 39°C, dochází k prudkému vysušování vláhy z hovna, to se potom stává moc suché, rozpadá se menší kousky a ty vlivem velkého tření mezi hovnem a vnitřními stěnami střeva mají jen velmi malou snahu o opuštění prdele. Tím prakticky vzniká zácpa. Lidský jedinec musí pak vyvinout velkou snahu a tlak k vypuzení hovna ven z prdele. Často se stává, že se TH hromadí těsně před kruhovým uzávěrem, ovšem ten se často nedokáže otevřít natolik, aby přes něj mohlo hovno přejít bez problémů. A tak na kruhový uzávěr působí síla jak plošně tak i do strany. Často bývá tlak natolik veliký, že bolest, která nastává se dá přirovnat k porodním bolestem. Tady je podoba s porodem veliká a pomáhá proto pomáhat si pravidelným prodýcháváním těchto bolestí.
Jak poznáme, že se v okolí nachází hovno. Každé vysrané hovno obvykle provází záření, které není vidět, ale je docela dobře cítit. Tomuto záření se odborně říká Hovnovánek. Neboli též latinsky- Hovnifucis. Tento hovnovánek je úměrný velikosti a stáří hovna. Stáří hovna bývá různé. Podle indického vědce prof.Dr. Ing., Mgr. Aloise Sandokana má vliv na stáří hovna v trávě především roční období. Např. létě bývá hovno zkonzumováno nenasytnými mouchami již během tří týdnů, zatímco v zimě vydrží hovno i několik měsíců. Je to dáno především faktem, že v zimě nelétají mouchy. A tady jsme u kořene problému. Proč v zimě nelétají mouchy. Pro odpověd musíme až několik desetiletí zpět. Do doby, kdy ještě v zimě býval sníh. Ten pečlivě ukryl všechna hovna před těmi chudinkami a ty pak velice těžko přežívaly zimu. Pokud přežily, byly vyhladovělé a mnohé z nich trpěly Anorexií. Na jaře pak nepomohlo ani umístění přímo na hnojišti. Už nebyly schopny se najíst a velice často umíraly. Proti tomu vystupovali mnozí přední odborníci. Jako nejznámější z nich byli rakouský milicionář Hans Trambus a islandský profesor mikroteologie George Staway. Tito vědci r letech 1890-98 prosazovali v úzké spolupráci ve svých zemích to, aby lidé stavěli u svých obydlí miniaturní záchůdky, do kterých by každý den dávali něco hoven. Tím by vznikly jakési krmítka pro mouchy. Je zajímavá reakce lidí na tyto ušlechtilé podněty. Islanďané byli tímto nadšeni a dodnes takováto krmítka staví a jméno G. Stawaye je v zemi velmi velebeno. Dokonce můžeme v na území Islandu najít i muzeum tohoto vědce, kde je mimo jiné vystaven i jeho záchod s původním hovnem profesorovým, kde po dlouhá léta nacházel úlevu a inspiraci.Hovno bývá každoročně znovu balzamováno, aby se tak tento odkaz dochoval i budoucím generacím. Dokonce islandská vláda hodlá vypustit meziplanetární družici s poselstvím jiným civilizací a tam by mělo podle ověřeného zdroje vycestovat i kousíček tohoto vzácného hovna.
Ovšem Hans Trambus tolik štěstí neměl. Habsburkové nechtěli naslouchat jeho učení a byl veřejně utopen ve vlastní žumpě. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Existuje pověra, že Hansovi nejvěrnější posluchači tělo vylovili a po tichém obřadu zakopali do hnoje někde v oblasti jižních Tyrol. Ovšem přesné umístění se nikdy nepodařilo objevit.
V souvislosti s hovnem se nám naskýtá otázka, kterou si klade lidstvo od samého počátku své existence. Tou otázkou je zdali nemůže při zvlášť tuhému sraní dojít k natržení prdele. Odpověď přinesla sama příroda. Neboť, jak popisuje článek prof. Hanáka z Kroměříže, hovno se nikdy nevytvoří větší než dovolí roztažnost kruhového uzávěru.
A na závěr této kapitoly ještě upozornění, které zaznělo na sjezdu Svazu Českých Humusáků, kde jeho předseda MUDr. Václav Kaštan upozornil, že je nepřípustné utírat si prdel do spodního prádla více než desetkrát. Protože by mohly velice vážně poškodit okolí kruhového uzávěru, o které musíme pečovat jak o oko v hlavě.
A na úplný závěr bych se ještě zmínil o tzv. Kulovém s přehazovačkou. Jedná se v podstatě o vymyšlený termín. Tady by byl na místě příměr s oním pohádkovým drakem, či Hloupým Honzou. I Kulové s přehazovačkou je produkt bájí, pověstí a pohádek, které si lidé kdysi vyprávěli za dlouhých zimních večerů a kterými posilovali ducha sebevědomí, zejména v dobách Bachova absolutismu.
A to je milí přátelé v kostce vše, co se týká hoven jako takových.
Kapitola čtvrtá: Ostatní druhy smradů.
No a milí přátelé dostali jsme se k závěrečné kapitole, této mé poučné knihy. Je to takové krátké zamyšlení nad ostatními smrady, kterými lidský jedinec ve větší či menší míře oplývá. Není totiž smrad jako smrad. Každý má jinou podstatu či původ. Z toho vyplývá, že i intenzita bývá velmi často rozdílná.
Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Tedy i my začneme odshora. Jako první by to byl smrad z dutiny ústní, který se mnohdy velice trefně nazývá „ Táhnoucí kanál.“ Tento smrad bývá nejintenzivnější po ránu a to ještě bývá umocněn rozkládajícími se zbytky večeře, které se dovedně skryly v dírách zubů, popřípadě po zubech. Nejhorší bývá většinou po topinkách, či lépe řečeno po česneku, dále po cibuli či tvarůžkách. Velmi nepříjemný může být smrad po požití alkoholu, který byl námi v noci zvracen do záchodu, či kbelíku. Tyto zbytky, které již jednou v puse byly a to když putovaly směrem dovnitř, se při cestě zpět velice rády usazují na místech již zmíněných. Když pak dotyčný, který pochopitelně sám sebe necítí, ráno promluví na své bližní, tak ti mají pocit, že vane tajfun z mamutí prdele. Ovšem pomoc bývá jednoduchá. Stačí vypít 2-3deci fefrmintky s kloktáním a váš dech je jako s klimatických lázní.
Dalším smradem, postupujeme-li směrem dolů, je smrad spodního prádla. Tady bych použil jedno okřídlené přísloví. „ Ať třepeš jak třepeš, poslední kapka je vždy do trenýrek,“ neboť příroda neobdařila naše vylučovací orgány schopností „posmrknout.“ Tento smrad bývá pak čpavkovitého charakteru u mužů a u žen se k tomuto smradu může přidat ještě libá vůně přírody, konkrétně rybníka při výlovu na podzim. A to hlavně v období periody. Tady bych ženám doporučil používat vynález profesora Josepha Hnusse. Tento nadějný vynálezce, vymyslel například hovnový spray, nebo veřejné prdírny, sestrojil celoroční vložku. Vložka je z nejjemnějšího bodláčí a má tvar kruhu o průměru od 1metru pro dospívající dívky, do 3-4 metru pro velmi usedlé starší dámy. Vložka se nosí přes rameno, přičemž prochází mezi nohama. Po prosáknutí se jen vložkou pootočí na suché místo a mokré místo se po zaschnutí na zádech jen zlomí a oklepe a vložka je připravena k opětovnému použití. Je to velice prosté a každý se s tím naučí zacházet. Vložka s názvem Seirays se těší velké oblibě zejména v bývalém SSSR. Ale věřím, že i u nás najde mnoho příznivců. Uspoří jak finance, tak i čas.
Posledním smradem, kterým se budeme zabývat je, jak jistě tušíte, tzv. nožní smrad. Tento smrad je velice znám a oblíben. Je krásné, když v létě nosíte zvřenou obuv, kterou sundáte zhruba po pěti dnech a pozorujete vaše okolí jak s děsem prchá ven. Nebo pokud je takovýchto poutníků víc a do toho ještě někdo přidá pšunku či dvě, tak vznikne směs, ze které se i prase s radostí podáví. O tomto procesu velice květnatě píše anglický lyrik a básník Mr. Georges Newton-Zajitschek ve své knize
„ Když prdím, bohatnu!“. Tam všechny tyto krásné pocity popisuje s vášní a citem pro krásno a poezii, který je mu tak vlastní.
Vážení a milí. Na samotný závěr bych rád uvedl, že tato příručka Vás seznamuje z podstatnou částí mých zkušeností a vědomostí. Mělo by to postačit k pochopení základů celé problematiky, k pochopení toho, že je spousta věcí kolem nás, které považujeme za samozřejmost, ale o kterých dohromady nic nevíme.
Vědci na celém světě se starají o věci jistě užitečné, ale o takových běžných věcech, o jakých jsme si tu povídali, mlčí.
Ale řekněte sami. Nedozvěděli jste se spoustu nového, nepoznaného? Ano, teď si jistě říkáte, vždyť to jsou samozřejmé věci. Ale samozřejmé jsou až teď, až jsem je objevil a popsal.
Taky dobře vím, že i když budou čtenáři, kteří budou vděční za tuto tématiku, najde se spousta lidí, kteří i přes tuto osvětu, celou věc nepochopili a budou mně proto odsuzovat. Nevadí. Nebudu sám, který byl pro své učení nepochopen.Vždyť vzpomeňme Mistrů, kteří pro svou věc trpěli. Jan Hus, Galileo Galilei, Giordano Bruno, JuliusFučík, prostě co jméno to pojem. Tito pravdu hlásali a na pravdě zemřeli.
Ale já žiju! A budu svítit dál jako vědecký světlonoš. Jak pro ty, kteří mi rozumí, tak pro všechny etické tmáře. Cesta je ještě dlouhá a trnitá, ale pevně věřím, že na ni nebudu sám. Že budou další a další stejně smýšlející lidé a tím i svět krásnější. A já svatosvatě přísahám, že Vás budu nadále seznamovat s mými výzkumy v některé v dalších knihách.
Loučím se s Vámi pozdravem: „Kdo nepracuje ať nejí, kdo nejí ať nesere.“