16:00
Zákazkoukání
Trochu paranoidní
Poslouchám vrčení
A von prej lízanec
setkání
Syrová hrůza a taky trochu touhy
Jsem dva vjednom já a já
A dýchám halucinogenní vzduch
Utlumující smysly
23:25 kdovíproč
Neprohlédla stíny glazurovaných
hlav neúprosně syčících
na roztřepená gesta rozesmátých
cyniků
zkrápěnou
Spříznění snespřízněnou
Duší osamělou
Touhou prosebnou
Tvář mou
známý zvuk tě nevzbudí
Kéž bys mohl
Aspoň na vteřinu
Vzpomenout si na tu chvíli
Snad´s měl vočích slunce
bezejmenná
1.
Na stole ležela zpola ohryzaná, stará a odřená tužka.
O kousek dál seděla Raf v houpacím křesle, tvářila se nevraživě a kouřila cigaretu.
Nezvyklý večerní klid naplňoval místnost až ke stropu tak, že skoro ani nemohla dýchat a přes podivnou mlhu neviděla ani vlastní odraz vzrcadle.
dům I
Vyšla sedmnáct schodů do druhého patra, na chvíli se zastavila a zaposlouchala se do slabého klepání ozývajícího se zjedné ze čtyř místností bytu.
Rány byly pravidelné, jako vždycky.
Opatrně stiskla kliku vedlejších dveří.
Vesele pozdravila, odpovědí jí však bylo jen nevrlé zabručení: „Ticho, poslouchám.
kapsle
Ležela jsem vposteli a hlavou se mi honily vzpomínky na Franka. Těžko bych tady někoho podobného mohla poznat. Náš příběh byl sice jako vystřižený zčervené knihovny, ale kdo by vlastně nechtěl něco takového prožít.
Před rokem, když jsem sMagdou odjela do Richmondu studovat ekologii, jsem si konečně, poprvé ve svém životě přestala připadat jako malé neschopné dítě.
po špičkách
Stará tužka zabodnutá do kůže
Nepozornou rukou
Třesoucí se do rytmu tepu
Upadla na zem
mé já
Ústa mrtvých provazů
Omotaných dokola
Oběšenci
Obézními zmetky
stejně pitomá
Utopená vláhvi od vína
Tichá
Tak mrtvá jako nikdy
Unavená pokusy o souvislou řeč
školní
Ve škole nás neučili číst vzornicích
Známe vzdálenosti mezi hvězdami
Ale nevíme, která je ta naše
A kdy přestane zářit
Život
Vpokoji bylo ticho.
Tma.
Snažila se, aby její dech nebyl slyšet.
Snažila se nehýbat.
Víno
Pili jsme víno
Smáli se
Snad jsi mě na chvíli měl rád
Podals mi duši
pidlovokej
Píšu ti do očí
Abych si vnich mohla číst
Zoufalé řádky
Vjednom oku já
Snílek
Byla jsem snílek, co po večerech sníval,
Vzpomínal, jak jsi mně líbal…
Nekecej že to chápeš
A nech si svý slova zabalený dohadru
Sbohem
Utop se vkaluži krve
Když slzy jsou ti málo
Lituj se a vyčítej
Až tě najdu ležet na kolejích
Doufám
Vpřepychové samotě
Vranách smutku i štěstí
Tančil´s se mnou
Teď tančíš sní
Tvá
Na srdci cejch, vypálen tvojí lží
Nemůže dýchat a rány krvácí
Zjev smrti jí hledí do očí
A slané plameny, tam uvnitř, na duši.
naprach
Kdybys držel hubu
A nechal mě se dívat
Na tvý ruce
Máš hezký ruce
Poprvé
Nechal jsi mi na památku
zkrvavenou bílou látku
co čekal jsi na oplátku.
Do tmy za černým rozbřeskem V.
Stala se jeho součástí.
Neměla dost síly, aby se vzepřela a po nějaké době byla snad i ráda, že už o svém osudu nerozhoduje, že jí nedal jinou možnost.
Na malou chvíli nechala své bezvládné tělo vláčet špínou jeho světa.
Na malou chvíli opustila vlastní já…
Spi
Zkamenělé sny na polštáři
V ruce držíš fialovou krysu
A máváš mi s ní
Na co čekáš.
Nedívej se
Spolykala jsem ostří
tichých vyznání
Poslouchala krev
řekla: „Mlč. “
Promiň
Spálil´s mi duši
ledovým dotykem.
Já vočích lásku,
tvou láskou je chtíč…
Do tmy za černým rozbřeskem IV.
Vrátila se domů.
Do svého života.
Sama.
Ale už nedokázala žít jako předtím.
Do tmy za černým rozbřeskem III.
Když ho konečně dohonila, nebyl sám.
Společnost mu dělala mladá dívka.
Mrtvá…
Znala ji.
Do tmy za černým rozbřeskem II.
Probudil ji polibkem, který chutnal po krvi.
Usmála se na něj a protáhla se.
Vjiném světě…
Konečně svá, uvědomila si najednou.
Do tmy za černým rozbřeskem I.
Seděla na zastávce a žiletkou znovu a znovu přejížděla po sotva zahojeném zápěstí. Kolem bylo ticho, rušené jen padajícími lístky. Třásla se zimou a civěla do tmy, která ji objímala ze všech stran.
Stačilo by přitlačit…
Nebála se smrti, naopak, přála si ji.
Prázdná
Prázdno
Já už jsem prázdná, víš.
Ticho
Ty ani můj pláč neslysíš
Poslední
Zahalená v naději
stála jsem před tebou
sníh jsou zmrzlé slzy mé
Však strhls ji ze mne
Uvězněná
Uvězněná
v duši svých přání
Spoutaná
provazy tvých úsměvů
Spící
Závojem slunce zahalená,
zamykám víčka.
Odleskem chvil oslněná,
závodím se sny
Probuzená
Probuzená
Se zašněrovanými víčky
Rozespalá
S vlasy stékajícími po tváři
Noc
Do přeřvané hlasitosti ticha,
z něhož mi hlava třeštěla nezájmem,
zazněl hrom, přehlušující záblesk,
co ničil oslepující záři půlnoční tmy.
Dívka z obrazu
Skupina vešla do místnosti, která připomínala pracovnu a všichni pozorně upřeli oči na mladou, nervózní průvodkyni. Dívka si odhrnula vlasy zobličeje, odkašlala si a tichým, ale srozumitelným hlasem se pustila do výkladu. Svým přístupem si vyžádala hrobové ticho, nikdo se neodvážil ani pohnout, aby nevyrušil sebe nebo ostatní.
Nechápala jsem nic zjejich snahy a snažila se, aby mi podlaha při každém kroku pod chodidly vrzala co nejméně.
Dnes naposled
Dnes naposled vyslovím jeho jméno,
Dnes naposled vybavím si jeho tvář,
Dnes naposled zahledím se do jeho modrých očí,
Dnes naposled slzy má víčka vnoci smočí,
Usnout a už se nikdy neprobudit
Usnouta už se nikdy neprobudit.
Říkáš si: Jak by tohle proboha mohl někdo chtít.
Sama nevím, proč se na to ptám,
Když dobrou noc každý večer sama si dám.
Ariadna
"Posaďte se, chci vám představit novou spolužačku. " oznámila nám naše třídní a zároveň učitelka biologie. Třídou zašumělo. Není divu, měli jsme slíbenou písemku a teď zní podle všeho nic nebude.
Stíny
„Co ty tady děláš. “ ozvalo se za mnou a neznělo to zrovna nadšeně. Otočila jsem se a uviděla Rebeku. Jak jinak…
„Patrně to samé, co ty,“ ušklíbla jsem se.
Konec je blízko
Bolí mě hlava, nemůžu spát.
Tuším, co se mi může stát.
Smrt už však přišla tolikrát…
… mám právo se jí vůbec bát.