Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pan učitel Staňura

15. 07. 2004
1
0
1703
Autor
Sanjuro

Možná si řeknete, že ten, kdo uprostřed letních prázdnin dokáže vyplofit povídku o škole je sužován nějakou velmi vážnou úchylkou. Možná tomu tak je, ale skutečnost je taková, že když jsem při úklidu svého pokoje našel toto dílko na dně svého šuplíku, bylo mi jej líto nedokončit a nezveřejnit. Pravda, přínos pro světovou literaturu je nulový, ne-li záporný, ale je to přesně ten druh sentimentální kantorovské beletrie, který mám z mi neznámého důvodu rád.

Pan učitel Staňura

 

Pana učitele Staňuru jsem poznal krátce potom, co jsem nastoupil do druhého ročníku. Byl to menší postarší pán. Mírně obtloustlý, řekl bych. Vlasy měl už stříbřitě bílé, jeho obličej byl už zlehka povadlý a uprostřed jeho tváře trčel mohutný nos jako brambora. Chodíval zásadně v šedivém obleku z hrubého vlákna a v zašlé bílé košili. Na čtení používal brýle s tlustými kostěnými obroučkami a ještě tlustějšími skly. Pan učitel Staňura u nás měl celý druhý ročník vyučovat strojnictví.

Byl to rodilý Ostravák, to bylo poznat už z jeho řeči. Vůbec způsob jakým ve své mluvě využíval délky byl velmi zvláštní. Někdy to působilo dojmem, že „čárky“ nad písmeny někde polyká aby je pak přidal tam, kde nemají co dělat. Jeho „…namahááání…“ mi zřejmě zůstane v paměti jednou pro vždy. Často jsme se mu pro tu zvláštní řeč ve třídě smáli, ale ještě častěji jsme jej v duchu při hodině proklínali, protože náš zápis z jeho sáhodlouhých a nezáživných přednášek byl samá pomlka a mezera na doplnění slov, která si jen tak zamumlal pro sebe.

Strojnictví byl bezpochyby ten nejnudnější předmět na světě. Snad to věděl i náš kantor a tak se snažil svůj výklad alespoň maximálně zkrátit, výsledkem čehož bylo, že z hodin odcházel obvykle o deset minut dříve, než by měl. Hodina se obyčejně skládala z toho, že pan učitel Staňura něco nadiktoval a pak žák, který byl na to určen šel na tabuli nakreslit několik obrázků různých strojů a soustrojí. Vzpomínám si, že jsme dokonce museli ve třídě ustanovit speciální pořadník, určující kdo půjde kterou hodinu kreslit všechna ta pitomá schémata a tabulky. Někdy, obzvláště když se diktování pana učitele protáhlo o trochu déle, přecházely stavy, kdy člověk jen s námahou vláčí ruku s perem po papíře nevnímaje co píše v regulérní spánek. Ano, i to se párkrát při hodinách strojnictví stalo. Jednou, když jsem byl v obzvláště špatné náladě a pobyt pana učitele Staňury se nezvykle protáhl až téměř ke zvonění, jsem jej ze třídy vyprovodil velice nelichotivým způsobem. A to tak, že jsem si pro sebe utrousil větu „…tak už vypadni přece!“ . Nicméně jsem ji řekl o trochu více nahlas, než bylo potřeba. Pan učitel mi věnoval jeden zaražený a zároveň nenávistný pohled. Mě to však tehdy nechávalo ledově klidným. Věděl jsem totiž s naprostou jistotou, že bez mého studijního průkazu se není schopen dopátrat toho, který sígr mu to vlastně řekl.

Pan učitel Staňura se vůbec neobtěžoval učit se jména žáků ve třídách v nichž učil. To byla věc všeobecně známá. Stejně tak byl proslulý svojí „hluchotou“, která se projevovala obzvláště silně při zápisu o absentujících žácích. Zkomoleniny příjmení chybějících žáků, jenž z něj létaly jedna za druhou, způsobovaly ve třídách v nichž probíhalo strojnictví výbuchy hysterického avšak srdnatého smíchu.

Když k nám jednoho dne zavítal školní inspektor, zinscenoval pan učitel, který byl o inspekci náležitě informován, takřka dokonalou hodinu. Jak by také ne, když se s námi o hodinu dříve domlouval na tom, kdo bude zkoušen, přesvědčoval nás k tomu, abychom měli všichni v pořádku sešit a podobně. Byla to jedna z mála hodin, kdy nám pan učitel Staňura zaujatě vysvětloval, jak stroje a soustrojí fungují. Kladu důraz na slovo vysvětloval, ne to už nebylo omílání textu zcizeného z jakési učebnice, mumlání mdlým a bezbarvým hlasem. To bylo vysvětlování. Také to byla jedna z mála hodin, kdy obrázky na tabuli nemusel kreslit jeden z nás, ale kreslil si je sám pan učitel. A zcela vzácně odešel pan učitel Staňura z této hodiny až se zvoněním.

Blížil se konec školního roku a tím více bylo nasnadě, že si pro nás pan učitel Staňura chystá nějaké to překvapení. Vyzkoušet nás všechny nestihne, při jeho pracovním tempu to bylo takřka nemožné. Proto nám přichystal něco jiného. Musím však zdůraznit, že se zachoval v rámci možností fair písemku shrnující učivo za celé pololetí nám oznámil s náležitým předstihem. O to více času bylo na přípravu všemožných taháků. Já sám jsem si pořídil jeden přesně naplňující mé představy od kamaráda zhruba čtrnáct dní předem. Na onu písemku jsem se zlehka učil, ale opravdu jen zlehka. Nechtěl jsem nic podcenit a tak jsem podřídil svou přípravu tomu, abych v případě, že nebudu moci tahák použít dostal alespoň za čtyři. Jelikož jsem však ze strojnictví neměl mnoho známek, ostatně jako nikdo ze třídy, nebyla to pro mě zrovna příjemná vidina, jak kráčím se čtyřkou ze strojnictví na vysvědčení domů.

Ano, ten den jsem byl nervózní a to dost. Ještě o přestávce před strojnictvím jsem si poctivě opakoval a zkoušel jak použít můj tahák a zběžně listoval v sešitu ve snaze pochytit na poslední chvíli z onoho proklatého předmětu co nejvíce. Ono se sice říká, že podobné věci by se neměly dělat záleží nám-li na dobrém výsledku písemky, ale já jsem na svoji krátkodobou paměť náležitě hrdý, neboť mi již několikrát velmi dobře posloužila.

Nebyl jsem zdaleka sám, vlastně úplně všichni okolo mne spoléhali při té písemce na nějakého toho pomocníka. Jeden z mých kamarádů si dokonce přilepil tahák na židli a zkoušel, jestli když roztáhne nohy přečte vše, co je potřeba. Jiní klasicky schovávali své „studijní materiály“ do pouzder, nebo pod písemkové listy. Abychom jej trochu rozptýlili nechali jsme na katedře několik druhů novin a časopisů. Z okolních tříd jsme se doslechli, že si pan učitel při písemce docela rád i počte.

Zazvonilo a do třídy vešel pan učitel Staňura. Dnešní zápis do třídnice se obešel bez našeho smíchu. Postavil se před tabuli, nadiktoval zadání, a zase si sedl na svoji židli. Celá třída čekala co se bude dít. A přesně podle očekávání se nedělo nic. Pan učitel Staňura si zběžně prohlédl jemu námi nabízené čtivo, pak vytáhl z pod desky stolu svoji aktovku a rozložil si na něj své koupené noviny. Celá třída včetně mě se dala do opisování.

Blížil se konec hodiny. Podíval jsem se na hodinky a pak na učitele. Seděl za katedrou a četl si noviny. Jaká sladká nevědomost pomyslel jsem si a dál jsem sledoval toho postaršího muže, jehož oči ukryté za brýlemi těkaly v rytmu novinového článku.

Složil noviny a rozhlédl se po třídě. U mne se jeho pohled zastavil. Chvíli jsme se dívali sobě do očí. A mě v tu chvíli napadlo, že on to ví. Rozhlížel se po třídě a velkoryse přehlížel všechny ty běžné i absurdní případy opisování, kdy mí spolužáci tupě zírali do svých pouzder, na desky svých lavic či do svých klínů a opisovali ze svých taháků vše to, co po nich kantor chtěl. Popravdě jsem nevěděl, jestli to byl z jeho strany opravdu jenom soucit, nebo naše malé podvody pro svou naivitu skutečně neviděl. Nakonec, proč je tak těžké si připustit, že pro něj je jen důležité odučit si to učivo, které podle různých osnov odučit musí, aby si přilepšil v penzi. Učivo, které ho možná nebaví stejně jako nás. Možná byl v mládí taky líný se něco naučit a podvedl svého učitele stejným způsobem jako my teďka podváděli jeho. A kruh se tímto uzavřel.

Zazvonilo a všichni s úsměvem na rtech odevzdávali své práce. Přišel jsem ke katedře až poslední a položil před něj písemku, na níž byl z mé hlavy pouze podpis a datum. Podíval se na mě. Neřekl ani slovo, jen sklepl papíry, vložil je do složky a kvapně odešel ze třídy. Za týden nám naše písemky zase rozdá a my na nich nalezneme jeho červenou propiskou připsáno „1“ nebo „2“.

Školní rok skončil a zase začal, ale naši třídu už pan Staňura neučí. Občas ho vídávám, na chodbě, nebo když jdu na oběd. Někdy ho pozdravím, ale ono je to v podstatě jedno, on na pozdravy zásadně neodpovídá. Jen prostě sedí za stolem, srká polívku a hledí do talíře, jako bychom my kolem vlastně ani neexistovali. Před každou písemkou, se kterou nemám nejčistější úmysly si ať chci nebo ne vzpomenu na něho. Tehdy ta písemky byla naším vítězstvím. Ale už autoři antických tragédií věděli, že nejcennějším vítězstvím je vítězství morální. A morálním vítězem byl on. Co více dokládá, že studentský život je plný absurdit?


Zbyhoň
17. 07. 2004
Dát tip
Nevím, zda smích, pokud jde od srdce, je srdnatý, spíš srdečný. Jinak takovej průměr…docela dobrý by bylo, kdyby sis něco vymyslel, třeba, že se ti nakonec pomstil za tu poznámku při písemce…

Blackadder
15. 07. 2004
Dát tip
Hodně mi to připomíná školní slohovku, místy je to takové popisné, bez života.... Průměr. Ale morálním vítězem nebyl on. On byl jen prachobyčejnej lempl.

ondrech
15. 07. 2004
Dát tip
dobře se to čte. no nic. bylo ot dobré.*** určitě tip

MKbaby
15. 07. 2004
Dát tip
No, nečtu moc dlouhé věci, nemám na to trpělivost, ale tohle jsem dočetl. Naprosto souhlasím s Blackadderem. Prosím váženého autora, aby se laskavě doučil interpunkci. Správně rozmístěné čárky text velmi zpřehlední, tady jsem občas nevěděl, která bije. A "...záleží nám-li..."? To snad ne!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru