V OBLEŽENÍ-6

Hustý déšť padal z oblohy a smáčel nespočet ležících těl na hradbách i před nimi. Asim strnule hleděl na těla bojovníků, co souvisle do dálky pokrývala zem i horní části hradeb. Přes hluk deště slyšel sténaní umírajících, které jakoby mu znělo odněkud z velké dálky. Napršená voda se mezi mrtvými muži barvila do červena a z odtoků tekly souvislé rudé prameny. Cítil, že jej opustila veškerá síla, načež se mu podlomila kolena a on opřen o meč zůstal klečet.
„Asime! Ty si ten masakr přežil!“ zvolal na něho Imar, který se přes těla dostal až na začátek hradeb, kde mezi dvěma děly byl on v pokleku.
„Měl jsem štěstí. A i všichni v královském městě,“ řekl nepřítomně Asim, přičemž upřeně hleděl před sebe.
„Tolik mrtvejch jsem nikdy neviděl,“ vyhrkl ze sebe Imar.
„A bylo by jich víc, kdyby nezasáhly bohové.“
„Byl jsem zrovna v královský knihovně. Tak jsem to neviděl. Bylo to prej úžasný, jak jsem slyšel. Král nařídil, že zítřejší den bude zasvěcen bohům.“
„Bez přízně bohů bychom už dávno nežili. A myslím, že jí budeme ještě potřebovat.“
„Navarové to asi jen tak nevzdaj, co.“
„Myslím, že ne. Několik dní bude klid. Voni pohřbí svoje mrtvý. My zase svý. Pak se my i voni budeme ucházet vo přízeň svých bohů. A až vyschne země, tak všechno začne nanovo,“ mínil stále zamyšlený Asim.
„V tom případě nás čeká výprava do hor. Podařilo se mi v jedné knize najít podrobné vyprávění vo tom, jak v dávné minulosti přišlo naším předkům na pomoc kamenný vojsko i s drakem,“ řekl Imar.
„Jestli je ta legenda pravdivá, tak to bude pro královský město jediná možná záchrana,“ konstatoval Asim.
   Ve velkém sále ozářeném mnoha svíci chodil král Ikir a přitom si pravými prsty nervózně poklepával na rukověť zasunutého meče.
„Až příště Navarové znovu zaútočí, tak budu taky na hradbách. Moji královští předchůdci stáli v čele svých vojsk, když šla do bitev,“ pronesl rozhodně a pokračoval: „Příští bitva bude rozhodující. Ta rozhodne o dalším osudu našeho království.“
„Je tu možnost králi, že dřív než Navarové opět zaútočí, tak budou zničeni,“ pronesl Imar.
„Ano. O tý legendě jsem taky slyšel. Nemůžeme se však na ní úplně spoléhat. Ale taky jí nemůžeme zatracovat. Jedině kdo může zjistit co je na ní pravdy jste vy dva,“ řekl král a zadíval se na Asima a Imara.
„Byl bych radši na hradbách, ale pokud existuje možnost zachránit královský město i tímhle způsobem tak půjdu,“ mínil Asim.
„Cením si toho, že chcete podstoupit, tak nejistou výpravu.“
„V takový situaci v jaké jsme se musí zkusit všechno,“ konstatoval Asim.
„Jakýkoliv bojovník z mých gard je vám k dispozici,“ řekl král.
„Děkuji králi. Bude mi stačit, tak třicet mužů.“
„Pokud bychom se už neviděli, tak vám děkuji za vše co jste vykonal.“
„Je mi ctí bojovat za vás králi i náš národ,“ pronesl Asim a přitom se uklonil.
Pak se místností rozlehly kroky. Imar a Asim za chvíli se zadumanými výrazy v obličejích vstoupili do dlouhé chodby.
„Když jsem tenkrát poprvé bojoval s Navary v tom průsmyku, tak mě vůbec nenapadlo, co všechno ještě zažiju,“ řekl Asim.
„Asi si se narodil pod šťastnou hvězdou. Myslím, že toho ještě hodně zažiješ,“ mínil Imar.
„Jsem vopravdu zvědav, co nás čeká v těch horách. A jestli ta výprava do nich vůbec k něčemu bude.“
„Něco mi říká, že tam nejdeme zbytečně.“
POKRAČOVÁNÍ NĚKDY PŘÍŠTĚ