Prázdniny

Byl poslední červnový den, dostali jsme vysvědčení a všichni plně očekávali přicházející prázdniny. Jen já jsem ještě nevěděl, co budu dělat. To jsem ještě netušil, co se stane.

                Když jsem šel ze školy, zastavil jsem se do knihovny pro něco ke čtení. Doufal jsem, že si jich půjčím hodně, abych se o prázdninách nenudil. Prohlížel jsem regály a hledal nějakou fantasy, když v tom jsem uviděl knihu Magie pro pokročilé II. díl. Měl jsem málo knih a tak jsem si půjčil i tuhle.

                Po cestě domů jsem přemýšlel, co to může být. Ale nevěděl jsem, jak ji mám zhodnotit. Musel jsem tedy počkat a přečíst si to.

                Večer jsem se ještě této problematice nevěnoval, neboť jsme museli se spolužáky oslavit, že jsme zase jednou prolezli do dalšího ročníku. Když jsem se pozdě večer vrátil domů, neměl jsem už na to sílu.

                Ráno jsem si na to samozřejmě nevzpomněl, protože jsem musel pomáhat na zahradě. Dostal jsem se k tomu až po několika týdnech.

                Když jsem ji konečně otevřel, nejdřív jsem si myslel, že je to asi vtip, protože to bylo něco jako učebnice kouzlení. Jen tak pro legraci jsem si to pročítal a smál se tomu. Ale pak jsem si řekl, že když byl někdo tak hloupý a sepsal tuto knihu, proč bych já nemohl být taky tak hloupý a vyzkoušet ji. Nakonec jsem to zavrhl jako špatný nápad a vrhl se na další knihu.

                V noci jsem nemohl usnout a myslel na kouzlení. Snažil jsem se svoje myšlenky zaměřit na něco úplně jiného, ale stejně jsem nemohl usnout. Vzal jsem tedy znovu knihu Magie a začal ji pročítat. Úplně náhodou jsem ji otevřel na stránce, kde bylo popsáno kouzlo Rychlost. Proč to nevyzkoušet? Dělal jsem přesně to, co tam psali. Byl jsem napnutý co bude, ale nic se nestalo. Proč taky. Vždyť je to hloupost. Položil jsem knihu zpátky na stůl a šel spát.

Až po chvíli mi došlo, že jsem všechny tyto činnosti zvládl během asi jedné vteřiny. Zkusil jsem se pohnout, ale moje rychlost byla normální. Nedalo mi to a znovu jsem vstal. Pokusil jsem se seslat to kouzlo ještě jednou. A opravdu, byl jsem teď o dost rychlejší.

                Hned ráno jsem začal studovat. Během několika dnů jsem se naučil skoro všechny kouzla. Přes Neviditelnost až po Ohnivou kouli. Zbývalo mi posledních pár stránek, na kterých bylo popsáno jedno z nejtěžších kouzel – Portál.

                Ze začátku se mi to vůbec nedařilo. Zkoušel jsem úplně všechno, ale nic. Po několika dnech jsem to vzdal.

                Protože jsem stejně neměl co dělat, pořád jsem myslel na to kouzlo. Jak to jen seslat? Co musím udělat? V duchu jsem si říkal, co se musí při sesílání dělat. Už jsem to znal zpaměti. Ale nedobral jsem se k žádné chybě. Všechno jsem dělal správně. Asi jsem na to neměl. Ale přece to nevzdám. Zkusil jsem to ještě jednou. Věděl jsem, že to nevyjde a moc jsem se nekoncentroval, abych to udělal správně. Udělal jsem tam jednu chybu. Vůbec jsem nevěděl, co se může stát. V učebnici psali, že pokud něco udělám špatně, může to mít katastrofální následky.

                Odneslo mě to někam nahoru a jen jsem bezmocně přihlížel, co se děje. Sice jsem neviděl výbuch Černobylu, ale proti tomuhle to musela být procházka růžovým sadem. Obrovská exploze. Moje znalosti zeměpisu nebyly zase tak špatné, abych nepoznal, že jsem tím zničil asi půl Evropy a ničivá vlna pokračovala stále dál.

                Neměl jsem čas nad tím přemýšlet, protože mě to táhlo pořád nahoru. Stále se to zrychlovalo a za chvíli jsem upadl do bezvědomí.

                Když jsem probral, strašně mě bolela hlava. Měl jsem pocit, jako by mi měla každou chvíli explodovat. Až se to trochu uklidnilo, pokusil jsem se vstát. Povedlo se mi to až napotřetí. Rozhlédl jsem se kolem a vůbec jsem neměl ponětí, kde jsem se ocitl. Jen matně jsem si vzpomínal, co se stalo.

                Začalo se stmívat a byla zima. Kousek ode mě jsem na obloze uviděl kouř. Vydal jsem se tedy tím směrem a doufal, že tam budou mít oheň. Potřeboval jsem se ohřát. Po chvíli jsem došel blíž a uviděl oheň a kolem něj několik postav. Neviděl jsem je pořádně a ani neslyšel a bál jsem se přijít až k nim. Nakonec jsem sebral odvahu, vylezl z úkrytu a vydal se k ohni.

Když jsem se přiblížil, otočili se ke mně. Někteří se postavili a namířili na mě luky. Byli vyšší postavy, velice charismatičtí a měli špičaté uši. Cítil jsem k nim respekt. Hned mi bylo jasné, že jsou to elfové. Něco na mě zakřičeli nějakou divnou řečí, které jsem nerozuměl. Když ale napnuli tětivy u luků, pochopil jsem, že se mám zastavit.

Začali na mě mluvit. Přemýšlel jsem. Jsou to elfové. Asi mluví elfštinou, ne? Dřív jsem se sice trochu věnoval tomuto jazyku, ale moc jsem toho neuměl. Pokusil jsem se jim tedy nějakým způsobem vysvětlit, že nejsem ozbrojený, že je mi zima a že mám hlad a žízeň. Doufal jsem, že to pochopí. Protože schovali luky a pokynuli mi, abych se posadil, usoudil jsem, že mi asi rozuměli. Dokonce mi nabídli nějaké jídlo a vodu. Sice to nebylo nic moc, ale byl jsem rád alespoň za to.

Mezitím co jsem se občerstvoval, oni si povídali. Moc jsem jim nerozuměl, ale svou pozornost jsem věnoval jisté osobě, která seděla naproti mně. Byla to nádherná elfka, která se moc nezapojovala do rozhovorů a občas se na mě usmála. Úsměv jsem jí samozřejmě vždy vrátil.

Během několika hodin jsem jim rozuměl celkem slušně.

Když zrovna všichni mlčeli, zeptal jsem se jich kde jsem. Dívali se na mě jako bych spadnul z nebe. Možná nebyli zase tak daleko od pravdy.  Když jsem se zeptal podruhé, ona usmívající se elfka mi odpověděla. Už ani nevím, co mi přesně řekla, ale pochopil jsem z toho, že jsem asi někde úplně jinde. V jiném astrálním světě.

Uplynula nějaká doba. Možná pár dní, možná pár týdnů. Nejsem si jistý. Koneckonců mi to tehdy bylo jedno. Seznámil jsem se s tou skupinkou elfů, ale nejvíce času jsem věnoval jen jedné z nich. Zjistil jsem, že jsou to uprchlíci, kteří se skrývají před nepřízní osudu. Na svůj minulý domov jsem úplně zapomněl.

Až jednou na něj přišla řeč. Seděli jsme u ohně a povídali si, když v tom se Lalaith[1] – ona usmívající se elfka, se kterou jsem mezitím navázal bližší vztah – zeptala odkud vlastně jsem. Začal jsem tedy vzpomínat na svou minulost a přitom jsem jim vyprávěl.

Nikdo kromě Ní mi nevěřil. Byla tedy jediná, na kterou jsem se mohl spoléhat, že mi pomůže se vrátit.

Nebyl jsem si ale jistý, jestli se chci dostat zpět, vzhledem k tomu, že jsem ani nevěděl, jak náš svět dopadl po mém neúspěšném kouzlu. Ale ona se mě snažila přesvědčit, že se všechno dá vyřešit. Vůbec jsem nechápal co tím myslí, ale věřil jsem jí.

Nakonec jsem se rozhodl. Vrátím se domů. Ale nejdřív jsem se musel postarat o ně. Oni mi taky pomohli, i když měli dost vlastních problémů. Ale musel jsem se o jejich problému dozvědět víc.

Při společné procházce s Lalaith jsem se jí na to zeptal. Nechtěla o tom moc mluvit, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že jim pomůžu. Zjistil jsem tedy co jsem potřeboval vědět.

Této zemi vládl jistý král. Ten ale vládl velmi špatně a nikdo s jeho vládou nebyl spokojen. Když se proti němu někdo postavil, byl popraven. Oni to zkusili také. Podařilo se jim nějak utéct a teď se skrývají.

Úkol byl tedy jasný. Zbavit zemi špatného krále. Ale jak to udělat? Přemýšlel jsem. No jasně. Magie. Vyzkoušel jsem, jestli to tady bude fungovat. Zkusil jsem nějaké obyčejné kouzlo – Neviditelnost. A fungovalo to. Zkusil jsem ještě pár kouzel a všechny se mi povedly.

Přiblížili jsme se ke královskému paláci. Hotová pevnost. Dostat se dovnitř asi bude pěkný problém.

Přehodil jsem přes sebe tmavý plášť a vydal se směrem k branám. Strážní otevřeli brány a zeptali se co tady chci. Víc toho nestihli, protože je zasáhly šípy. Musel jsem uznat obdiv nad elfí přesnou střelbou. Neztrácel jsem čas a vběhl dovnitř. Za mnou se jako přílivová vlna valili elfové s luky a meči. Vrhli se na nás ostatní strážní, ale ani se nepřiblížili a padli k zemi. Z těla jim trčely elfské šípy. Zbytek strážných, kteří se vyskytovali v naší blízkosti, se vzdal. Naše přepadové komando si obléklo jejich šaty, aby nepadlo v podezření. Já jsem zůstal schován v plášti. Pokračovali jsem dál a po cestě se zbavovali dalších ochránců. Všechny jsme svázali a odklidili, aby je nikdo nenašel. Po výslechu jednoho z nich jsme se dozvěděli, kde je král. Problém nastal až když jsme přišli k jeho komnatě.

Velké pokovované dveře zdobila podobizna vlčí hlavy, v jejíž tlamě se nacházelo klepadlo. Co nás ale upoutalo, byla dvojice soch. Každá z jedné strany dveří. Byly úplně stejné, jen převrácené tak, že se obě dívaly směrem ke dveřím. Vyobrazovaly postavy zahalené v plášti, jenž byl dlouhý až na zem. Přes jeho kapuci nebylo možné vidět postavám do obličeje. Na zádech měly meče. I když to byly jen sochy, necítil jsem se nejlíp. Něco mi tu nesedělo. Ale co?

Opatrně jsem přistoupil ke dveřím a čekal co se stane. Nic se nestalo. Ohlédl jsem se ke svým spolubojovníkům. Lalaith na mne kývla. Sebral jsem odvahu a pořádně se nadechl, jako by to mělo být naposledy. Uchopil jsem klepadlo a dvakrát jím udeřil do dveří. Chvíli jsem čekal, ale nic nestalo. Podíval jsem se na Lalaith. Usmívala se. Najednou se jí ve tváři objevil strach. Co to?

Neměl jsem čas nad tím přemýšlet, protože mě něco kamenného udeřilo velkou silou do zad. Odletěl jsem a narazil na protější zeď.

Když jsem se probral, viděl jsem ony sochy. Ale hýbaly se. Byly neuvěřitelné rychlé. Naši se ani nedostali k tomu, aby mohli zaútočit a když se jim náhodou podařilo zasáhnout, jejich zbraně stejně nemohli sochám ublížit. Musel jsem něco vymyslet. Ale co? Nic mě nenapadalo.

Mezitím co jsem já přemýšlel, oni bojovali. Kdybych to měl zhodnotit, řekl bych jen, že elfové neměli vůbec žádnou šanci. Než jsem něco udělal, sochy z našeho komanda udělaly skupinku čtyř osamocených bojovníků. Ale kde byla Lalaith? Snad ji nezabily? Uviděl jsem ji ležet na zemi a nehýbala se. V tom jsem ztratil kontrolu nad svým tělem.

Moje ruce začaly ve vzduchu kreslit obrazce a ústa křičela nějaká slova. Vůbec jsem nevěděl co dělám, ale účinek to mělo. Jedna ze soch se změnila v kamenný prášek, který vytvořil na podlaze pěknou hromádku. Druhá socha to zřejmě vůbec neregistrovala, neboť bojovala pořád stejně. Jako by se nic nestalo. Také mé tělo se chovalo, jako že je vše v pořádku. Další symboly, další slova a druhá socha se zastavila. Vůbec se nehýbala.

 Kontrolu nad svým tělem jsem ale ještě nezískal. To pomalu přešlo k soše a ta se pod dotykem mých rukou rozletěla na velké množství malých úlomků. Ty se rozletěly na všechny strany, ale nám se naštěstí vyhýbaly.

Získal jsem nad sebou zpět kontrolu, ale teď jsem již věděl, co mám přesně dělat. Jako bych během jedné chvíle pochopil celou podstatu magie.

Přesunul jsem se k ještě žijící Lalaith. Přiložil jsem k ní ruce a vyslovil zaklínací formuli. Její rány se začaly zacelovat a ona pomalu přicházela k vědomí. Když se probrala úplně, políbil jsem ji a řekl, že mám ještě nějakou práci a aby počkala tady. 

Šel jsem k pořád zavřeným dveřím. Jakmile jsem se k nim přiblížil, samy se otevřely. Vešel jsem dovnitř. Na konci velké místnosti se nacházelo velmi vysoké a zdobené křeslo. Zbytku vybavení jsem nevěnoval pozornost, protože na křesle seděl král. Zastavil jsem se na malém, ale pěkném koberci a pozoroval smějícího se krále. Ten když mě uviděl, přestal se smát a naopak se v jeho tváři objevilo zděšení. Asi se mu moc nelíbilo, že z jeho věrných kamenných ochránců, jsou teď jen kousky.

Chvíli si mě prohlížel a začal se znovu smát. Poté na svém křesle nalezl malé tlačítko a zmáčknul ho. Koberec na kterém jsem stál se zasouval velice rychle do podlahy. Král se nepřestával smát. Jakmile uviděl, že pořád stojím a pode mnou je hluboká jáma, na jejímž dně se určitě nacházela nějaká nepříjemnost, vyčetl sem z jeho tváře nepopsatelný výraz.

Sedící muž aktivoval zbytek tlačítek, které na svém křesle měl.

Pomalu a s přehledem jsem se blížil k němu. Schválně jsem stoupl na kachličku, která aktivovala past. Ze zdi vyjela obrovská čepel a mířila přímo na mne. V půlce cesty se ale zastavila. Pokračoval jsem dál a všechny pasti jsem buď obcházel, nebo je zneškodňoval podobným způsobem jako tuhle.

Došel jsem až ke krčícímu se muži v křesle. V ruce se mi zhmotnila abdikační listina. Podal jsem ji králi. Ten mi ji vytrhl z ruky, zmačkal a zahodil. Vytvořil jsem další. Dal jsem mu ji a pohrozil mu. Pokud ji nepodepíše, donutím ho pod vlivem kouzla Ovládni mrtvého podepsat listinu, na které bude ještě napsáno, že dobrovolně ukončuje svůj život. Král o tom chvíli přemýšlel a nakonec podepsal. Sebral jsem mu listinu a teleportoval ho do sféry, která je obydlena démony a jinými stvořeními, kteří se chovají ještě hůř než on.

Přešel jsem k Lalaith, pohladil jsem ji po vlasech a řekl, že se vrátím, ale že ještě musím zachránit svůj svět.

Rukou jsem udělal gesto, vyslovil jedno slovo a zmizel jsem jí.

Byl poslední červen, rozdávalo se vysvědčení a všichni plně očekávali přicházející prázdniny. Ale já jsem musel ještě zachránit svět před budoucí zkázou. Zašel jsem do knihovny, vzal onu prokletou knihu a nechal jsem ji zmizet. Když tím bylo nebezpečí zažehnáno, mohl jsem se vrátit za Lalaith.

Po cestě pryč jsem ještě zahlédl sebe. Ale ne v zrcadle, ale jako šťastného člověka, který dostal vysvědčení a neměl ani ponětí, že se mu mohlo podařit zničit celý tento svět.