Latus, longus, infinitus

O tomto básníkovi a prozaikovi, zakladateli českého meziválečného megalomantismu, nutno začít tak, jak si to jeho zaměření žádá: pěkně zeširoka. Poprvé jsem se s jeho tvorbou setkal před necelými čtyřmi měsíci v příbramském antikvariátu. Poéma „Latus, longus, infinitus“ mi přišla zajímavá a celkem inspirativní. Pro ilustraci zde uvedu kratičkou ukázku: „… / avšak / …“. O hodinu později jsem však s lítostí seznal, že většina jeho veršů není zas až tak úplně jeho. Megalomantisté, jejichž jediným představitelem Kristián Krompach byl, se totiž vyznačovali častým napodobováním jiných autorů. A to nejen v tvorbě, ale i v osobním životě.

Krompachovým leitmotivem (zřejmě z přetrvávající rodové zášti) nebyl básník kraje jeho rodiště – Karel Hynek Mácha. Ten ve třicátých letech 19. století vyvolal rvačku s jeho dědem, posledním litoměřickým katem Ledvinkou. Katovu poněkud levobočivému vnuku Františku Böhmovi, jak znělo Krompachovo občanské jméno, učarovala Karolina Světlá. Ta čtyři roky před svou smrtí přijala pozvání dávného přítele, ředitele litoměřické měšťanské školy, Václava Haupta, k návštěvě města. Při té příležitosti uspořádalo ředitelství ústavu přednášku „O práci spisovatelské“, kde Světlá také pronesla několik slov. A právě zde se s ní Krompach, tehdy osmiletý žák druhého ročníku Böhm, setkal.

Zlí jazykové později tvrdili, že právě tato chvíle byla jeho jediným setkáním s opravdovou literaturou. Do té vstoupil ve 32 letech jako svobodný válečný invalida a majitel trafiky v Litoměřicích úvodem zmiňovanou poémou „Latus, longus, infinitus“. Bylo to na úsvitu existence první republiky v roce 1919. Pomohlo mu další náhodné setkání – s kamarádem a bývalým spolužákem z litoměřické měšťanky, který se po válce zakrátko vypracoval na edičního ředitele pražských Českomoravských podniků tiskařských a vydavatelských. Současně s vydáním knižního debutu přijal František Böhm pseudonym Kristián Krompach, po vzoru Světlé to bylo podle vesničky na česko-německém pomezí, kam, on ovšem pouze jednou, zavítal na letní byt. O pět let později, v roce 1924, přesídlil i s trafikou do Prahy.

Kristián Krompach byl velice plodným autorem – ostatně megalomantisté si tvorbu nijak neztěžovali. Již tehdy objevili možnosti, které dnes zhusta využíváme i my nejen v literatuře, ale daleko více v hudbě. Totiž rozsáhlých přepracování a doslova i remixů již dobře známých děl. Jejich a tedy (i) jeho tvorba však tehdy ještě narážela na souvislou bariéru neúspěchu. Poetická prvotina „Latus, longus, infinitus“ zapadla, stejně tak jeho nezdařená adaptace Boccacciova Dekameronu v šestnáctkové soustavě, nazvaná „Hexadecimeron“. Uznání se nedočkal ani s remakem románu Kříž u potoka Karoliny Světlé, který v duchu zásad megalomantismu přetvořil v šestisvazkový „Hřbitov u řeky“. Kritika se do Krompacha nemilosrdně obula i v případě jeho posledního nešťastného literárního počinu – očividně inspirován Babičkou Boženy Němcové zpracoval dvanáctisetstránkový román „Hodně babiček aneb Starobinec“.

Jeden z autorových současníků měl v polovině 30. let při kritickém hodnocení Krompachova díla na jeho adresu pronést lapidární větu: „Krompach je hovado.“ Tato slova bývají nejčastěji připisována Karlu Čapkovi. Krátce nato se zneuctěný autor odmlčel úplně. Oproti nepříliš originální tvorbě megalomantisty Krompacha (a jeho životu plnému záměrného až programového napodobování ostatních) mu osud nachystal na tu dobu ojedinělý odchod ze světa. Pětapadesátiletý, bezdětný František Böhm zemřel za heydrichiády, 6. června 1942, přirozenou smrtí.


BIBLIOGRAFIE:
Latus, longus, infinitus, Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, Praha, 1919
Hexadecimeron, tamtéž, 1922
Hřbitov u řeky, I. – VI. díl, též tamtéž, 1926 - 33
Hodně babiček aneb Starobinec, taktéž tamtéž, 1934