Ostrov zakletého prince, část 4.

Podle ochablých paží a bolesti v nohách Patrik poznal, že se poněkud přecenil. Pomalu, ale jistě mu docházely síly.

K jachtě musí doplavat, i kdyby měl vypustit duši. Dokáže Andrei, že za něco stojí.

Patrik měl za sebou zhruba dvě třetiny cesty. Přitom zpozoroval, že se mu plave čím dál obtížněji. Poznal, že se zvedl vítr. Vlny tedˇbyly o hodně větší. Měl pocit, že už plave několik hodin, ale bylo to jen slabých dvacet minut.

Jachta kotvila nedaleko skalního výběžku. Byla obrovská.

Být tak moje, zatoužil v duchu Patrik, ale pak se spokojil se skromnějším přáním. Dostat se co nejdřív na palubu té nádhery.

Lodˇse jmenovala Štastná hvězda a Patrik doufal, že bude štastná pro něj i pro Kláru, která je snad na ní. Měl ji rád,

ale podle něj byla vzhledově nezajímavá. Hodná a chytrá, to jo, ale ne jeho typ. Líbily se mu tmavovlásky, exotické divošky. Podle Patrikova mínění byly mnohem inteligentnější, sečtělejší a věrnější, než blondýnky.

Proto nechápal, proč musí pořád přemýšlet o Andrei, která není tmavovlasá ai trochu. Co hůř. Ona je naprosto přírodní blondatá potvůrka, co tedˇstojí na pláži v těch svých otřesně sexy průhledných šatečkách, zelené barvy.

Brrr. Voda byla čím dál studenější. Počasí se horšilo a proud ho unášel k útesům, takže musel napnout všechny síli,

které mu zbyly, aby udržel správný směr.

Když konečně dorazil k jachtě, musel dlouho odpočívat, zavěšený na laně. Netušil, proč tam visí, ale byl za něj vděčný.

Také doufal, že ho udrží, až po něm bude šplhat nahoru na palubu.

"Halo, je tam někdo?" zavolal Patrik hodně nahlas.

Odpovědˇnedostal. Zavolal znovu, ještě hlasitěji. Pak zaslechl kroky a hned na to uviděl nad sebou člověka. Byl to muž. Dobře stavěný, opálený. Tmavé vlasy měl stažené do copu. Rozhodně ale nevypadal jako domorodec. Spíš Evropan,

který tu už dlouho žije. Možná Američan.

"Hej, co se děje?" zeptal se majitel jachty hlubokým hlasem. Mluvil anglicky, s nějakým zvláštním přízvukem.

Podezřívavě si prohlížel zmimou promodralého Patrika.

"Potřebujeme pomoct," odpověděl Patrik.

Chlapík mu nabídl ručník.

"Víte, ztratila se nám kamarádka, táboříme tamhle na té pláži a.............."

Patrik se zarazil, protože právě spatřil něco, co mu úplně vzalo dech. Měl tedˇvýhled i na druhou stranu skalního výběžku

a právě tam byla ta monstrozní věc, přilepená, či spíše vbudovaná do skaliska. Stavba, jakou Patrik v životě neviděl.

Náhle si připadal jako ve sci-fi filmu.

"To je......to je.....to je," koktal a docela zapomněl na to, co chtěl původně říct.

"To je můj dům. Říkal jsi něco o ztracené kamarádce?" otázal se muž.

V ruce držel láhev s nazlátlou tekutinou.

"Whisky?" nabídl Patrikovi.

"Jo, dám si," přikyvoval mladík nadšeně.

Značka, kterou konzumoval majitel jachty se mu zamlouvala. Aniž by spustil oči s podivného stavbařského výtvoru, vyprávěl, jak se ráno Klára vydala na projíždku a dosud se nevrátila. Otázal se hostitele, zda neviděl dívku se zrzavými vlasy v motorovém člunu.

"Aha......Děláme si starosti. Ona Claire je trochu zbrklá, chápete jak to myslím. Rozhoduje se z minuty na minutu

a ne vždycky správně."

"Jako všechny ženské," pousmál se shovívavě muž a natáhl ruku.

"Jsem Rick. Odkud jsi říkal, že jste?"

"Já a ještě čtyři holky jsme vyhráli letenky sem v soutěži a tak jsme tady. Jsme všichni z České republiky, ale to vám asi nic neříká."

"Jednou jsem tam byl, už před mnoha lety. V Praze."

"Doplaval jsi sem z pláže?" zeptal se Rick.

"Jo. Všichni se o Claire bojíme. Neviděli jsme jinou možnost, než hledat pomoc na téhle lodi. Nejdřív jsme si mysleli,

že je tady, ale teď to vypadá, že někde bloudí."

"To je možné. Já bych typoval, že si zdřímla a mezi tím ji proud odnesl daleko od břehu."

Rick vzhlédl k obzoru.

"Blíží se bouřka. Měli bychom tvou kamarádku začít hledat. Je tu velké nebezpečí, že by se mohla utopit."

"Znám zdejší proudy. Pokusím se zjistit co nejpřesněji, kde může být, ale i tak by to mohlo dlouho trvat."

Patrik pokrčil rameny:

"Jen když ji najdem živou a zdravou. A díky, že nám pomáháte."

"Nemáš zač. Každý někdy může potřebovat pomoc. I já."

a povahu měl podle Patrika spíše uzavřenou. Možná, že žije docela sám.

Nebe se zatáhlo a liják se spustil během okamžiku. Následovaly hromy a blesky. Vítr zesílil tak, že se Patrik měl co držet.

"Jdi do podpalubí, nebo tě to smete," křikl na něho Rick.

"Zůstanu s tebou a pomůžu ti hledat," odmítl mladík.

"Zmiz, povídám. Nechci lovit z vody ještě tebe," opakoval majitel lodě důrazně.

Venku se ženili všichni čerti a Patrik toho už začínal mít po krk. Přihlásila se stará známá mořská nemoc, o které Patrik vždy tvrdil, že jí netrpí. Ale jak zjistil, bouřka na moři je zatraceně nepříjemná věc. A jak se teprve musí cítit chuděra Klára.

Asi po deseti minutách se dveře do kajuty rozlétly a sprška vody zalila schodiště.

"Našel jsem ji," oznamoval Rick, "ale potřebuji tvou pomoc."

Oba muži vylezli na palubu. Pár metrů od nich se houpal překocený motorový člun a vedle něj, v záchranném kruhu viselo bezvládné dívčí tělo. Vlny s ním smýkaly sem a tam a přelévaly se jedna přes druhou.

"Pane bože, je naživu?" zděsil se Patrik.

Udělalo se mu znovu zle od žaludku. Ale to už Rick skočil do vody, vyvlékl Kláru z kruhu a plaval s ní zpět k jachtě.

Nebylo to daleko, ale za tohoto počasí hrdinský čin zvládnout tuto vzdálenost uplavat. Navíc s nákladem.

Patrik pomohl Rickovi vytáhnou Kláru na palubu.

"Dýchá. Vypadá to, že je jen hodně vyčerpaná, snad dehydrovaná," usoudil Rick, když ji uložili v kajutě.

Patrik mu ještě jednou poděkoval a požádal ho, zda by je nemohl dopravit do tábora. Tam se děvčata o Kláru postarají.

"Bude potřebovat jistou péči, možná i doktora. Vzal bych ji raději k sobě do domu. Alespoň na noc. Zítra si pro ni můžete přijet."

Patrik souhlasil.Ochota toho muže na něj velmi zapůsobila. I když ho znal jen chvíli, věděl že u něj bude Klára v bezpečí. Přikývl tedy na souhlas a nechal se odvézt až na pláž do tábora. I s člunem, který Rick převrátil do původní polohy

a přivázal k jachtě. Počasí se mezitím uklidnilo a když odpluly mraky, objevilo se i slunce. Krvavě rudé, neboť právě zapadalo.

Dívky vyběhly ze stanu na břeh. Přilákal je zvuk motoru.

"No konečně. Už jsme se bály, žes to nezvládl," objala Andrea Patrika zcela bez okolků.

Ten představil Ricka děvčatům a objasnil situaci.

"Můžete se pro vaši kamarádku zítra zastavit. Třeba okolo poledne. Zvu vás všechny na oběd, docela obstojně vařím,"

řekl Rick nakonec.

"Pane bože, ten je k sežrání," vypískla Lucka, když jachta s Rickem a Klárou odplula.

"Dyť je to starej chlap," smála se Andrea.

"Ty tomu nerozumíš," urazila se Lucie naoko.

"Ženské, půjdete do kolen, až uvidíte jak bydlí," ujišťoval je Patrik.

"Jen aby," podotkla Jana.

První prázdninový den byl opravdu bohatý na zážitky. Vypadá to, že se s Klárou rozhodně nudit nebudou. A kdo ví, možná se ještě přihodí i něco, s čím vůbec nikdo nepočítá...........

_

Probudila se z těžkého snu a třásla se zimou. Vždyť právě před chvílí se pod ní probořil led a ona spadla do mrazivé vody. Tak ledové, že se jí málem zastavilo srdce. Teď ale byla někde jinde. A na nohou nemá brusle, ani teplý kabát. Je zabalená

Chvíli trvalo, než si Klára uvědomila, že vůbec nebyla bruslit, ale že je ve skutečnosti na prázdninách v tropech,

ještě s několika mladými lidmi.

"Andreo?" zavolala nesměle.

Tohle přece není jejich stan. Vypadá to jako miniaturní pokojík. Místnost, která se houpá? A ten zvuk. To jsou přece motory. Je na nějaké lodi v podpalubí. Okamžitě se jí vybavil celý den. Vyjela si ve člunu, prozkoumat tajemnou jachtu

a pak přišla bouřka. Že by......no ano. Jistě je na Štastné hvězdě. Na té lodi, na které chtěla být. Takže je vlastně všechno

v pořádku. Až na to, že stále neví, komu patří.

Cítila se mizerně a trápila ji žízeň. Zjistila, že se téměř nemůže pohnout. Ani se o to nepokoušela. Jen naslouchala. Hučení motoru po chvíli ustalo a loď se zastavila. Klára uslyšela kroky a nemohla se rozhodnout, zda má předstírat spánek, nebo ne.

Ale když se dveře začaly otevírat, rozhodla se pro první možnost a zavřela oči.

Někdo vstoupil do místnosti. Ten někdo šel až k ní a zastavil se. Cítila, že ji pozoruje. Pak vzal její ruku, chvíli ji podržel

a po chvilce zase pustil. Měřil jí tep.

Kdyby se tak mohla podívat. Je to muž, nebo žena? Hodný člověk, nebo vyvrhel? Starý, či mladý? Kroky se zase vzdalovaly. Už už chtěla Klára otevřít oči a svého zachránce si prohlédnout, když tu se znenadání otočil a šel zpět k ní. Příšerně se lekla, když ji člověk uchopil do náruče a někam odnášel. Takže je to muž. Cítila velmi slabou vůni kolínské.

Její tvář se dotýkala jeho nahého hrudníku. Muž neměl košili, ani tričko. Malinko pootevřela oči a uviděla zarostlou hruď. Dál se nedívala. Chtělo se jí totiž hrozně spát. Bylo jí jedno, kam ji ten muž nese a co s ní chce udělat, jen když bude moci ještě chvíli spát.

Když se ale za několik hodin probudila, cítila se stejně zmatená, jako předtím. Možná ještě víc.

na které Klára ležela byla luxusní. Velká, z masivního dřeva, ozdobně vyřezávaná. Povlaky byly saténové. Modré, jako letní nebe. Prostě pohádka. Nejbáječnější ložnice, jakou kdy Klára viděla. Ale čí je?

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Do pokoje vstoupil muž . Nevěděla, zda je to tentýž, co ji sem přinesl. V ruce držel podnos s jídlem, který postavil na malý stolek poblíž postele.

jí vysvětlil, jak se sem dostala. Mezitím měla možnost si ho dobře prohlédnout. Urostlý, svalnatý, do hněda opálený, jižní typ.

Vlasy měl černé, s modravým leskem, svázané vzadu. Tmavě hnědé oči a výraznou tvář i ústa.

Tentokrát měl na sobě modrou košili, zapnutou ledabyle tak, že odhalovala skoro celý hrudník. K tomu plátěné světlé kalhoty.

Klára musela uznat, že vypadá dobře, i když už zřejmě není žádný zelenáč. Hádala mu něco přes třicet. Když se k ní přiblížil, poznala kolínskou, kterou cítila už předtím.

Muž dokončil vyprávění a poněkud nevrle jí doporučil, aby se příště pro jistotu na takový výlet nevydávala, zvláště když nemá žádné zkušenosti s mořem. Pak jí nabídl pomerančovou šťávu. Vypila ji do dna a pořád mlčela. Byla v přítomnosti toho cizího chlapíka tak nervozní, že se nevzmohla na slovo. Představovala si, jak asi právě vypadá. Jistě zrovna tak mizerně, jak se cítí. Špinavá a neupravená, i když koupelí v moři strávila víc času, než je zdrávo. Pokusila se alespoň

o úsměv. Ten muž jí přece zachránil život.

"Moc vám děkuju. Nevím, co mě to napadlo, spát na moři," omlouvala se.

Její zachránce neodpovídal, jen jí nalil další sklenici džusu.

"Musíš hodně pít," poučil ji jenom.

"Jmenuju se Claire," představila se Klára způsobně.

"Já jsem Rick."

"Moc mě těší. Ale teď bych už měla jít. Mohl byste mi prosím zavolat taxíka?" požádala Klára, když měli zdvořilosti

za sebou.

"To půjde těžko, ostatně tví přátelé si pro tebe přijedou. Pozval jsem je na oběd. Jestli chceš, můžeš použít koupelnu. Jsou to tamhlety dveře," ukázal napravo od okna.

"Připravil jsem ti nějaké suché šaty, tak doufám, že ti padnou."

"To je od vaší ženy moc hezké, že mi je půjčí. Ráda bych jí také poděkovala," ozvala se Klára.

"Žiju sám," zabručel a vyšel z místnosti.

Když stanula v přepychové koupelně, řekla si že její zachránce musí být snad milionář.

Dopřála si horkou koupel s pěnou a bylinkovou esencí. V obrovské vaně, jakou neměla ani Alexis Colbyová v Dynastii.

Šaty byly lehounké jako dech, vínové barvy. Ne příliž odvážné, ale slušely jí. Pokud se to vůbec dalo tak říct. Byla totiž příliž bledá. Její pleť měla odstín slonové kosti. Přesně takový, jaký měla většina přírodních zrzek. Koupel jí znamenitě pomohla. Cítila se mnohem lépe.

Vrátila se do ložnice. Lákalo ji veliké okno a čerstvý vzduch za ním, když k němu ale přistoupila, strnula. Neviděla nic

než moře a skalní útesy, o které se rozbíjel příboj. Jakoby se celá tahle místnost vznášela přímo nad mořem, jako vzducholoď.

Ale nikde v okolí žádný není, to si Klára ověřila už předem. Byla zmatená čím dál víc. Částečně také proto, že když otevřela dveře, o kterých se domnívala, že vedou do chodby, zjistila, že je za nimi výtah. Hezký a prostorný výtah. Celý strop

a jedna stěna byly vyložené mušlemi. Prázdné lastury tvořily nádherný efekt. Obě boční stěny byly zrcadlové.

Klára vstoupila do zdviže a začala studovat tlačítka. Zjistila, že se nachází v nejvyšším čtvrtém patře. Rick se dosud neobjevil, tak se rozhodla, že se po něm podívá a zeptá se ho, jestli by mu třeba nemohla pomoci s tím obědem.

Sjela výtahem o patro níž a když vystoupila, žasla ještě víc. Na první pohled poznala, že je v obývacím pokoji, zhruba stejně velkém, jako ložnice. Místnost byla zařízena velmi hezky, avšak nikterak okázale. Bylo jasné, že zde převládá dobrý vkus

a praktičnost. Všechno mělo své místo. Sedací souprava ze zlatavého plyše, perský koberec a veliký krb s předložkou.

Klára si všimla, že z místnosti vedou ještě jedny dveře. Za nimi byla pracovna. Najednou se zastyděla. Potuluje se tu jako nějaký zloděj, nebo šmírák. Nemá přece právo šmejdit po domě, kde je jen hostem. Ale Ricka tu nenašla. Víc pokojů

v tomhle patře nebylo a tak se Klára vrátila do výtahu.

Druhé patro bylo rozmanitější. Skládalo se ze tří místností. Prostorné kuchyně, spíže a jídelny. Zde se ale nezdržela, jen tichým hvízdnutím vyjádřila údiv nad vkusným zařízením.

Kde ten Rick jen může být, znervozněla, když svého hostitele a zachránce nenašla ani zde.

Možná šel někam ven. Zbývalo jí k prohlídce ještě přízemí, možná sklep, ale tam by Klára nešla. Nesnášela sklepy všech druhů a velikostí. Navíc ji zarážel fakt, že ať se podívala z okna v kterémkoliv patře, viděla vždy jen moře s útesy a nic víc. Jen čím níž postupovala, tím blíž byla mořská hladina. Kláře se zdálo neuvěřitelné, aby Rickův dům stál přímo na kraji útesu.

Přízemí bylo osvětlené. Vlastně to byla chodba, stáčející se doprava i doleva a nebyla zde vůbec žádná okna. Jen jakési malé, kulaté průzory těsně pod stropem.

Vypravila se vlevo. Po několika krocích narazila na schodiště, vedoucí někam dolů. Nebylo dlouhé. Klára po něm sestoupila a objevila další kuriozitu. Obrovské okno, z velmi silného skla. Zírala do něj hezkou chvíli, než si uvědomila, na co se to vlastně dívá. Bylo to veliké akvárium a ona se teď nacházela níž, než je mořká hladina. A pak uviděla ještě něco. Z dálky

k ní něco připlouvalo. Byl to delfín. Přiblížil se až ke sklu a vesele se na Kláru smál.

_