Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Noc je ještě mrtvá a svíčka dohořívá. Stčílíme do stropů, posloucháme cizí hlasy, udupeme podlahu, udupeme sebe. Jsi pod mým tričkem, cítím tvůj dech na svém holém břichu. Potíš se. Směješ se. Směju se. Nikdo se nedívá.
Stisk.
Dávám pozor. Dáváš pozor. Trávíš mi tělo. Venku je zima. Studená tma. Samotná kočka. Rozbitá houpačka. Zasypaná studna. Obloha plná hvězd. Jsme jedno tělo, ale dvě duše. Jsme dvě duše, jen jedno tělo.
Stisk.
Mím strach. Řvu a zacpávám si uši, chráním svoje holé tělo před úlomky děsu. Souložíme se svými sny. Zdi se drobí, zvrátím hlavu, v puse cítím tvoje prsty. Nevidím tě.
Sebestisk.
Je to jako onanie. Jen to není tak uspokojivé. Svým způsobem jsem se tě nikdy nedotkl, nikdo to nepoznal. Já a já máme společný svět, jen naše sny se liší. Praská tkáň.
Sebestřílení.
Ještě naposled mě kopni, ať vím, že to nebyl sen. Teď před sebou budeme utíkat a pronásledovat se. Jednou to začalo, nikdy to neskončí. Děvka.
Sebetrávení.
To okno bylo vždycky moc vysoko. Závrať a zas ten pach odpornosti. Rozlejval se všude kolem jako pach čpavku. A nešel vyzvracet.
Všude jsem viděl moře - nekonečnou fatamorganu. Plnou žlutýho písku, sněhobílejch květů, kostí. Vlnila se mi před očima.
Vypouštěli jsme spolu dým do první noci. Bylo brzo ráno, ještě tma. Vypoštěli jsme dým a odcházeli s pocitem, že by to mohla bejt jen pitomá lež. Nebo sen. Jo sen.
Bolí to.
Zvedá se mi žaludek nad každou probdělou nocí, nad každým otráveným dnem, nad každou mrtvou duší. Co křičí o pomoc. Zkusím jí bodnout, třeba jí bude líp. Moje kůže už bude asi modrá, to kopání se nedá zastvait.
Bolí to a smrdí.
Topím se v kaluži.
Umírám ve stoce.
S mrtvými ptáky.
Abych se narodil.
Zkusím se bodnout - třeba mi bude líp.
A nebo na to všechno zapomenout?
Která z těch věcí bude míň bolet?
Smrt nebo život?
Smrt nebo odpuštění?
Smrt?
Zkusím umřít, v prach se rozpadnout, sebezapálit. Prostě se nevidět. Snít. Brečet. Čekat.
Zkoušet.
Lepší život, modrý z nebe, kousek z tebe...
Vrátil ses zpátky.
Jsi mrcha.
Nechci bejt sprostej.
Seru na tebe.
Toužím zakřičet, toužím se ukřičet, toužím...
Můžu?
Stisk.
Tenhle byl snad poslední. Je to jako droga. Závislost. Nechyběl ani ten kopanec. Do nás se kope nejlíp, jsme snadná kořist, přetvářka, hra - kdo nás dostane?
Sebestisk.
A sebelítost.
Tý nám zbejvá vždycky dost.
Plazím se k mrtvejm duším a doufám, že se nikdy nebudu muset dívat skrz růžový brejle. Vypadal bych jako teplej a to já přece nejsem.
Smích.
A ani to nepopírám.
Až najdeš tyhle řádky, chovej se jak chceš.
Jdi kam chceš.
Víc už nemůžu říct.
Jen doufat, že jsem pochopil, nazval pravým jménem, zkusil se otrávit, nechal se ukopat, sebestřílet, sebepálit...
Nechci bejt sprostej.
Seru na to...
Písmák