Ostrov zakletého prince, část 9.

"Je to bašta. Ještě nikdy jsem nic takového nejedl. Jak jsi říkala, že se to jmenuje?"

"Guláš."

"Báječný skvělý, je tam ještě?"

"Jistě."

Klára se spokojeně usmívala. Kulinářské dílo se podařilo a Rickovi chutnalo moc. Nešetřil chválou. Vida. Obyčejné maďarské jídlo, tak běžné u Čechů a jaký má úspěch. Ale Ricardo Valdez je přece poloviční Mexičan. Ostrá jídla miluje, což se potvrdilo i teď. Dala do guláše slušnou dávku pepře i chilli, i když nechtě.

"Svůj původ nezapřeš," žertovala.

"Nestydím se za něj," pokrčil s úsměvem rameny.

"Teď bych si dal skleničku," prohlásil.

Nelíbilo se jí to, ale neřekla nic. Dokonce šla sama pro láhev a nalila mu. Doufala, že jedna sklenička mu bude stačit.

"Děkuju. Nedáš si se mnou?"

"Ne, díky. Nepiju whisky," omluvila se.

"Snad gin s tonicem," požádala ho.

I to bylo na palubě Šťastné hvězdy k dostání. Kláru napadlo, že má možná Rick mini bar i na motorovém člunu.

Rick mluvil o nějaké vzácné rostlině na tomto ostrově.

"Moc rád bych ji jednou našel, ale zatím se to podařilo jen jednomu přírodovědci před deseti lety."

"Snad budeš druhý. To já mám nejraději květiny, které jsou něčím zvláštní. Jednou jsem dokonce........chi, chi, pěstovala

v květináči konopí."

"Myslíš trávu?"

"Jo. Je to moc krásná rostlinka. Ale o výsledný produkt jsem zájem neměla."

"Abych pravdu řekla, můj život je tak nudný, že ani není možné být nespořádaná."

Klára se rozpovídala jako na běžícím pásu. O svém dětství i současnosti. Zdálo se jí, že Ricardo pozorně naslouchá. Dokonce se chvílemi smál jejím životním kotrmelcům. Ale nevěděla, jestli ji poslouchá jen ze slušnosti, nebo proto, že ho to skutečně zajímá.

"Promiň, ale jak tě tak poslouchám, zdá se mi, že nejsi moc šťastná."

Několik racků prolétlo právě nad Šťastnou hvězdou a moře mělo nádhernou barvu. Celá příroda se teď ukazovala z té nejlepší stránky.

"Patřím sem. Vždycky jsem to věděla.Tady můžu být taková jaká chci být a žít život, který se mi líbí. Doma mě nic nečeká, jen rodiče, ale ti mi nerozumí. Chtějí, abych studovala a jsou ochotni se kvůli tomu i uštvat, jen abych mohla být architektkou.

"Jestli je to tak, pak musím říct, že jsou tvoji krajané dost povrchní."

"Možná proto, že se u nás kladou příliž velké nároky na krásu a peníze," pokrčila rameny.

"Pravda je, že bez peněz se žije všude těžce i tady. A co se krásy týče, záleží na jednotlivci co považuje za hezké."

Klára se trpce pousmála:

"No ano. A lidi u nás, hlavně muži se nejvíc zajímají o vyvinuté blondýnky, či brunetky. Hubené až strach, se silikonovým poprsím, abych to upřesnila. Jak vidíš, nesplňuji ani jeden z požadavků, takže jsem prostě z kurzu."

Ricardo Valdez se zamračil.

"Nelíbí se mi, že o sobě mluvíš jako o nějakém podřadném zboží."

"Jsem za něj bohužel považována. Všichni mi dávají najevo, že do krásky mám daleko. Jako kdybych to sama nevěděla.

Věř mi,Ricku, nerada si to přiznávám, ale být v osmnácti ještě panna může znamenat jen to, že............"

"Že jsi vyjímečná bytost, která si váží sama sebe," domluvil Rick větu za ni.

Klára však měla na mysli něco jiného a také to řekla.

"Kéž by to tak bylo, ale pravda je taková, že o mě jako o ženu ještě vůbec nikdo neprojevil zájem."

Ricardo poněkud zrozpačitěl.

"Ale já si rozhodně nemyslím, že bys byla ošklivá a nepřitažlivá," řekl nakonec.

"Možná proto, že mě vidíš očima dospělého muže a ne kluka mého věku.

."Nejsem zase tak starý," ohradil se. "Je mi třicet dva."

Teď se to tedy dozvěděla. Třicet dva a jí je osmnáct. Čtrnáct let věkového rozdílu a baví se spolu jako rovný

že to ona se chová příliš dospěle a vážně. Byla ráda, že ji z pozice staršího nijak neshazuje.Odložil sklenici

"Je tu krásně," promluvil do jejích úvah.

Opíral se o zábradlí a díval se do vody. Dlouhé vlasy měl rozevláté a na tváři několikadenní strniště. Opravdu vypadal

jako nějaký středověký nímořník. Pak se vrátil zase zpátky ke stolku. Klára si všimla, že je na rozpacích. Jakoby něco chtěl říct a zároveň nechtěl. Seděl proti ní a díval se jí do očí. Vydržela ten pohled a ještě se na něj povzbudivě usmála. Ricardo Valdez si ještě dlouho prohlížel krajinu a zkoumal své prsty na ruce, než řekl:

"Claire, mrzí mě, jak jsem se k tobě choval. Byla jsi ke mně velice otevřená a upřimná a dokázala sis získat mou důvěru

i přátelství. Moc to pro mě znamená. Rád bych ti to nějak oplatil."

"Ale Ricku, zachránil jsi mi přece život. Udělal jsi pro mě to největší, co může člověk pro člověka udělat," skočila mu Klára do řeči.

Nebyla si úplně jistá, co jí tím Rick chce říct, ale chtěla zabránit nedorozumění, jako jsou peníze a pocit povinnosti.

"Claire, já chci jen říct, že díky tobě začínám měnit svůj pohled na život. Umím se zase smát a brát věci z té lepší stránky."

"Vidím, že tě něco trápí, Ricku a proto se ti snažím pomoci, jak to jde."

jenže nevím, jak začít a jestli to vůbec dokážu. Ale pokusím se," řekl Ricardo spěšně a odebral se po schůdkách do podpalubí. Musí si to nejdřív dobře rozmyslet, než se začne někomu svěřovat. Obzvláště, když to nemá ve zvyku. A zvláště ženě,

tak mladé. Už mu nevadilo, že se vetřela do jeho života. Měl naději, že v ní najde dobrou přítelkyni. Koneckonců vždycky

si přál mít sestřičku, o kterou by mohl pečovat a chránit ji. A také by mu mohla pomoci dívat se na svět trochu optimističtěji. Otázkou je, zda jí může věřit.

Moře bylo úplně klidné. Zapnul tedy autopilota a jachta se dala do pohybu. Měla plout kolem ostrova, zatímco budou on

i Claire obědvat. Uvařila skvělé jídlo, i když předtím tvrdila, že neumí vařit. Pak seděli, povídali si a kolem kroužili rackové a kormoráni.

Někdy kolem čtvrté odpoledne došel k závěru, že jí může věřit. Působila na něj tak, že pocítil téměř fyzickou potřebu vypovídat se ze své bolesti. Nebyla o nic menší, než tenkrát před deseti lety.

Je ještě skoro dítě. Neví, jaké pasti dokáže život nastražit a jakým zkouškám lidi vystavuje. Nechtěl ji vyděsit,

a měla pro to důvod. Její sny zůstaly nesplněny, až na jeden. Ten, že je teď tady. Naštěstí dosud nezažila žádný otřes.

Je milá, citlivá a obětavá, zatímco on, Ricardo Valdez, kterého si vybrala za přítele, je králem nesnášenlivosti

a nevraživosti. Mimo to i mistrem ironie a znechucení vším, včetně sebe. Odborníkem na to, jak se z ničeho neradovat

a nikoho nemít rád.

Ona je den, on ta nejčernější noc. Ona má nevinné zdravé srdce, zatímco on jen kus bezceného masa v levé polovině hrudníku, který nezastává jinou funkci než tu, že ho udržuje naživu. Mohou být tak rozdílní lidé přáteli? Nemůže jí nabídnout vůbec nic, kromě svého majetku. Díky penězům by si mohla tam na Moravě, daleko odsud dobře žít. Ale to už věděl,

že by šťastná stejně nebyla. Chce zůstat tady na ostrově. Mohl by jí to přání splnit. Může jí nabídnout nějakou částku, aby se tu mohla usadit.

Šťastná hvězda už obeplula polovinu ostrova, když se s konečnou platností rozhodl, že Claire svěří svůj životní příběh. Dívce kterou nezná a která nezná jeho.

_

Byla už vzhůru a tak slyšela všechny zvuky lesa. Od cikádího cvrkotu, až po křik opic. Ale už se přestala bát zvuků,

které neznala, stejně jako ostatní. Patrik se nebál nikdy. Vždy to tvrdil a ona mu věřila. Po setmění chodil často s baterkou do lesa na průzkum. Táborníci to prý tak dělají. Přesvědčují se, zda je tábořiště bezpečné. Bylo to dojemné gesto.

Patrik se jistě cítil být velkým ochráncem čtyř bezbranných dívek. Vlastně momentálně tří, protože Klára má teď jiného bodyguarda. Takže toto ráno seděla na pláži sama ještě před východem slunce. Jakoby převzala Klářin rituál.

Teď odpoledne už věděla, že má ve všem jasno. Chce vztah, chce lásku a chce se vdát, ale kromě toho chce muže,

"Volala jsi mě?"

Ohlédla se. Stál za ní. Nejspíš zase přemýšlela nahlas.

"Ne, ale dobře, že jsi tady. Ráda bych ti řekla, jak jsem se rozmyslela."

"A?" natáhl krk, aby lépe slyšel.

"Rozhodla jsem se, že to s tebou risknu," oznámila mu.

"Fakt? No to je bomba," vyhrkl Patrik a prudce Andreu objal. Pak ji popadl do náruče a nesl ji do vody.

"Nemám plavky," ječela, ale smála se.

"Doufám, že toho rozhodnutí nebudu nikdy litovat," řekla když vylezli z vody a dala mokrému Patrikovi mokrou pusu.

"Vezmeš si mě?" zeptal se zbrkle, unešen pro něj radostnou událostí.

na jejich území a hlučně je vytrhli z jejich odpolední siesty. Vysoký kluk a blondýnka. Lidi. Ti jim tu ještě chyběli. Koukejte zmizet vy dvounozí lumpové, křičeli ptáci jeden přes druhého na zamilovaný párek dole pod stromem.

"Nechtějí nás tu," ukázala dívka na opeřence.

"To znamená ano, nebo ne?" naléhal Patrik, když se nedočkal jednoznačné odpovědi na svou otázku.

Sám nevěděl. co ho to popadlo, ale opravdu byl přesvědčen, že chce s Andreou Peškovou strávit zbytek života. Je úžasná, milá a hodná, i když trochu výstřední. Ráda riskuje a to se mu líbilo. Dobrodružství měla přímo v krvi. To Hanka taková nebyla. Neustále se něčeho bála, všude viděla nástrahy a pasti. Přespřílišná opatrnost jeho bývalé dívky mu šla na nervy,

Ale když se chtěl bavit, musel s někým jiným. Hanka chtěla chodit jen do kina. Vyčítala mu, že ji nikam nebere a raději tráví čas s kamarády. Nakonec se rozešli.

Andrea mu vyhovovala po všech stránkách, i když ji znal jen pár dní. Samozřejmě počítal s tím, že její případné necnosti

a nedostatky vyplují na povrch až po delší době. Ale co. Nějaké ty mouchy mají přece všichni. Navíc budou mít spoutu času se do svadby řádně poznat. Samozřejmě za předpokladu, že přijme jeho nabídku. Zatím to vypadalo, že se odpovědi snaží vyhnout, proto začala mluvit o ptácích na stromě.

"To znamená že ano, jenže ne hned. Nechala bych to tak půl roku uležet. Když nám to bude klapat, proč se nevzít," navrhla.

"Jo. Představuju si to úplně stejně," poplácal ji po růžové tváři a pak ji dlouze políbil.

"Ten bastard ji požádal o ruku," oznámila v táboře o něco menší dívce.

"Vzdej to," radila jí Lucie

"Ještě jsem nikdy nic nevzdala," protestovala Jana bouřlivě.

"Všechno je jednou poprvé," pravila Lucka moudře a začala si prohlížet puchýř na patě.

Přemýšlela spíš nad tím, jak se jí mohl udělat, když většinu pobytu zde polehává na pláži. Janiny problémy jí připadaly poněkud malicherné a hlavně neřešitelné.

"Divím se, že mi to říkáš právě ty, když máš sama pifku na Kláru kvůli Rickovi," potřásala Jana hlavou.

"To mám, ale proto, že mi ta potvůrka schválně leze do zelí."

"Nevěřím tomu, že by ho chtěla klofnout. Na to je moc naivní. A panna k tomu."

"To je fakt. Nejspíš bych měla změnit taktiku a pokusit se o Ricka znovu. Vypadá to, že je ten typ, co má rád upejpavky

a stydlivky. Tak mu takovou předvedu, že bude koukat. Hned jak se vrátí."

Rozhovor obou dívek se chýlil ke konci, neboť Patrik s Andreou se právě vraceli. Jen Klára měla jaksi zpoždění.

K nemalé zlosti Lucie Svobodové.

_

od pobřeží.

Cesta nebyla moc pohodlná, ale za to zábavná. Rick si v ničem nezadal s učitelem přírodních věd. Znal každý strom, rostlinu i zvíře. Bavil a poučoval ji celou cestu. Měl skvělé plány na zbytek dne i na zítřek a ona se jich chtěla zůčastnit.

I když riskovala, že si o ní přátelé pomyslí něco hodně špatného a dost možná, že ji budou postrádat. Na druhou stranu jim do toho kde a s kým tráví čas nic není. Je přece dospělá.

Zvážila to a ujistila Ricka, že se nic nestane, když se vrátí až zítra.

"Budu se chovat jako džentlmen," ujistil jí na oplátku zase on.

Nebylo to třeba. Věřila mu.

K večeru dorazili na místo. Chatrč nevypadala zvenku vábně a zevnitř ještě hůř. Byl zde chatrný stůl, tři rozviklané židle, petrolejka a houpací sítě.

"Vyber si kterou chceš," řekl jí Rick když zkontroloval vybavení místnosti.

"A k čemu?" divila se Klára.

"Přece na spaní. Doporučuju ti tamhletu v koutě. Je míň roztrhaná."

Klára se nezmohla na odpověď. Ale co, není přece v žádném grandhotelu, ale v pralese. A noc ztrávená v houpací síti může být zajímavá.Teď je čekal táborák a večeře. Rick už začal shánět dříví a ona otvírala konzervu s polévkou.

Pak ji nalila do kotlíku a Ricardo jej dovedně zavěsil nad ohniště.

"Je tu nádherně," řekla Klára, když vyšly první hvězdy.

Šum moře sem nedoléhal a les utichl, jakoby v něm všechno živé najednou usnulo. Bylo slyšet jen praskání ohně a jejich hlasy. Najedli se a teď koukali do plamenů.

Rick jí vyprávěl legendu o lidech, kteří tu dříve žili. Byl to prý velmi podivný kmen, se záhadnými zvyky a rituály.

"Zní to jako z knihy o Robinsonovi Crusoeovi."

Usmál se.

"To je zajímavý jev," připustila Klára.

Rick prohrábl ohniště a přiložil dvě silné větve. Skomírající plameny vyšlehly novou silou a zahřály Kláru, které už začínalo být zima.

"Nikdo neví, zda si to ti chlapíci vymysleli, nebo zešíleli z dlouhé samoty na ostrově. Ale jednoho dne po té, co se všechny tyto záhady ve více, či méně pravidelných intervalech opakovaly, se rozhodli dojít až na nejvyšší kopec a zjistit, co se tam děje. V deníku bylo tohle dobrodružství dost obsáhle popsáno.

a co bylo zvláštní, všechny stromy a keře, které ji ohraničovaly vypadaly jako sežehnuté. Opatrně se k tomu místu blížili. Zjistili, že fialová záře pochází z mlhy, obklopující celou planinu. Nebylo v ní nic vidět, jen slyšeli zase ty podivné zvuky

a zpěv. Tentokrát z bezprostřední blízkosti mnohem hlasitěji. Neodvážili se do té mlhy vstoupit, zvláště když pak viděli,

jak mlha řídne. Rozeznávali v ní pojednou jakési mlžné postavy. Tanečníky. Muži nevěřili svým očím, ale pak se ukázalo,

že jde o optický klam. Byly to skutečné postavy tančící v mlze, ale tak nezřetelné, že téměř splývaly s okolím.

Nedalo se rozeznat, zda to byli muži, či ženy. Všichni vypadali naprosto stejně. Trosečníci zabraní do pozorování si ani nevšimli, že se tajemná mlha přiblížila až k nim, ale ve chvíli, kdy je zahalila, upadli do hlubokého spánku.

Procitli až po několika dnech na kraji lesa, kousek od mýtiny, kde se to vše odehrálo. Vyděšeni z dlouhého spánku prchali pryč z onoho místa, aby se tam už nikdy nevrátili. Dlouhé bezvědomí a strach ze smrti jim byly dostatečnou výstrahou,

aby už ta místa nikdy nenavštívili. Jeden z dobrodruhů prý přišel o prsty na ruce, druhý o ucho. Nebylo pochyb, že si na nich chtěla pochutnat zvířata, ale z nějakého důvodu je nechala naživu."

"To je neuvěřitelný příběh. Myslím, že oba opravdu přišli o rozum a nebo si nějaký vtipálek ten deník napsal a lidi mu sedli na lep," usoudila Klára, když Ricardo dovyprávěl.

od ohniště. Klára se tam podívala. Žádná záře, ani zpěv.

"Jsou to jen báchorky," mávla rukou a zabalila se víc do svetru.

V očích měl zvláštní lesk.

Snad těm povídačkám nevěří, pomyslela si Klára.

I přes svou romantickou povahu byla realistka a legendy ji nikdy nebraly, i když se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu. Téhle historce ovšem odmítala uvěřit. Je příliž fantastická a přikrášlená, než aby mohla být pravdivá. Klára byla realistka, alespoň co se týkalo tajemna.

Možná, že si Rick ten příběh vymyslel, aby ji pobavil. Pokud ano, povedlo se mu to. I on vypadal pobaveně. Ale jen krátkou chvíli. Pak opět zvážněl.

"Pohádka skončila, ale já jsem ti slíbil ještě jeden příběh, tentokrát naprosto pravdivý," řekl jí.

"Ano," povzbudivě se na něj usmála.

"Chci ti teď vyprávět o sobě. Ještě jsem to nikomu nepovídal, takže to bude těžké. Ale věřím, že nezneužiješ mojí důvěry tak, jako já nezneužiji tvojí. Rád bych tě jen požádal, abys mě nepřerušovala a vyslechla mě až do konce."

"Slibuju ti to," zvedla Klára pravou ruku a přisunula se trochu blíž k muži, který se chtěl stát jejím přítelem.

_