Ostrov zakletého prince, část 12.

Letiště bylo přeplněné, jako všude na světě.

Svou dívku. Už celý týden si představuje její vlasy, oči i tvář. Samozřejmě i tělo, jak jinak. Stýskalo se mu

a především se mu nezamlouval fakt, že jeho snoubenka tráví prázdniny na tak vzdáleném místě bez něj a tudíž bez dozoru. Měl ji rád po ruce, když jí mohl kdykoli zavolat a vědět, že na něj čeká. To teď nebylo možné a on z toho byl celý pryč. Rozhodl se letět za ní.

Teď stál už pět minut v přelidněném vestibulu s batohem na zádech. Každou chvíli do něj někdo vrazil.

Vydal se tedy ven. Bylo právě poledne a slunce nemilosrdně pražilo. Okamžitě se začal potit.

Vtom ho někdo uchvátil za ruku.

"Seňore, taxi. Nejlepší taxi. Jít seňore."

Světlovlasý hoch se lekl. Vedle něj stál osmahlý chlapík s vyžranými zuby a barevné, nepříliž čisté košili. Tahal ho za rukáv jeho trička.

"Co chcete?"

"Taxi, seňore. Chtít taxi?"

Petr Bauer konečně pochopil, že mu ten nevzhledný chlap nabízí odvoz ve svém nablýskaném taxíku.

No proč ne. Nechá se odvézt na pláž a tam už se na svou milou doptá. Ještě netušil, jaké měl štěstí, že nastoupil právě

do tohoto taxíku.

"Nevezl jste před týdnem pět lidí, tak v mém věku?"

"A?"

Obrátil oči v sloup. Jasně, ten chlap mu nerozumí ani slovo.

"Žena. Blond," snažil se dál, když taxikář jen nechápavě vrtěl hlavou.

"Á. Si seňore. Čtyři slečna a jeden seňor. Jet na pláž."

"Tak mě tam odvezte," požádal Petr.

Bude u Andrei co by dup.

"Vy je ne najít?"otázal se taxikář, když zastavili na křižovatce.

"Nejsou tu," pokrčil chlapec rameny.

"Být tu ještě jeden pláž. Kus dál. Projít les a být tam. Pláž patřit jednomu Američan. Možná být tam," upozornil ho ochotně domorodec a žádostivě se na Petra zahleděl. Ten pochopil, vytáhl desetidolarovku a dal ji Mouřenínovi.Ten si ji zastrčil

se zářivým úsměvem do kapsy u košile a otočil auto. Za chvíli byli zpět na pláži a taxikář mu nabídl doprovod. Zřejmě patřil k těm lidem, kteří jsou pro peníze ochotni udělat cokoli a jít kamkoli.

Ale to Petr nemohl potřebovat. Však není idiot, cestu jistě najde. V hlavě mu zněla soukromá pláž nějakého Američana.

a bude mu říkat, jak moc jí chyběl.

Rychle se stmívalo a to bylo zlé. Ale už by měl být blízko. Petr přidal do kroku v obavě, aby nemusel v lese přenocovat. Naštěstí to nebylo třeba. Ušel ještě několik desítek metrů, když se mezi stromy objevila pláž. Krásná a velká. A zhruba uprostřed, blízko stromů stál obrovský polní stan.

_

Hádka pod tmavnoucí oblohou nabývala na intenzitě. Hlasy se vzájemně překřikovaly a prolínaly, jako skřeky nočních ptáků.

Ve skutečnosti se Andrea snažila přesvědčit Patrika a Lucku, aby se neprodleně vydali hledat Kláru, než bude pozdě.

"Teď v noci. Nejsi padlá na hlavu?" poklepala si Lucie na čelo."Jsou někde zalezlí, nejspíš v posteli a Rick zasvěcuje Kláru

do tajů milování."

"Myslíš taky někdy na něco jinýho, než na sex?" obořil se na hnědovlásku Patrik.

"Přestaň, to je soukromá věc," okřikla ji Andrea a trochu zrudla.

"Stejně nemáme člun. Vzala si ho Jana. Musíme počkat. Přinejmenším do rána."

"Ale ani o chvíli dýl. Mám o ni strach," souhlasila Andrea nakonec.

Seděla u ohniště dlouhou dobu mlčky, ale všichni přemýšleli o tomtéž. Že takhle si ty prázdniny rozhodně nepředstavovali. Každý z nich byl určitým způsobem zklamán.

Lucie Svobodová si v duchu stěžovala na nedostatek zábavy a stereotyp. Byla zvyklá na bouřlivý život a placatění na pláži

jí prostě nesedělo.

Andrea měla výčitky svědomí z toho, že sem vůbec jezdila. Kdyby zůstala doma s Petrem, nepoznala by Patrika

a nezamilovala by se do něj. Právě se na ni díval. Netušila, že právě přemýšlí o tom, jestli neudělal chybu. Možná neměl Andreu nutit, aby se rozhodla mezi svým přítelem a jím. Vždyť na to nemá žádné právo. Jen jí vnesl do života zmatek

a chaos. Na druhou stranu ji nechtěl ztratit.

Tyhle prázdniny se pěkně zamotaly. A do toho nezvěstná Klára a chlap, tajemný jako hrad v Karpatech je s ní. Skoro jako v detektivce.

Lucie s Andreou se tváří, jako kdyby spolkly žábu a Patrik věděl, že on sám se netváří o nic lépe. Nevěděl co říct, jak holky povzbudit. Dokázal jen sedět a sledovat, jak zapadá slunce. Zvedl se silný vítr. Proto nemohl vidět, ani slyšet, že se na pláži objevil další člověk. Měl šortky, žluté tričko a světlé vlasy, ostříhané podle nejnovější módy. V ruce držel batoh a zdálo se, že někoho hledá.

"Čau lásko, tak jsem tady."

_

Ach bože. Nikdy se dolů nedostane. Tudy tedy ne.

Klára si zoufala. Nutně se musela dostat k Rickovi a pomoci mu. Jenže jak? Napadlo ji něco naprosto šíleného.

Dlouho se nerozmýšlela a vytáhla z něj důkladný nůž. S ním pak přeřezala popruhy a Rick sklouzl do vody.

Odtáhnout bevládné tělo na břeh byla také pěkná dřina, ale zvládla to.

Teprve teď si mohla Ricka pořádně prohlédnout a vyhodnotit závažnost jeho zranění. Poznala že není mrtvý,

už když ho táhla z vody. Tep měl sice slabý, ale docela zřetelný.

Z jeho zranění se jí udělalo nevolno. Na první pohled viděla, že má ošklivě rozbitou hlavu a zlomenou nohu. Zjistila také, že ztratil spoustu krve. Klára krev nesnášela. Musela se odvrátit a zhluboka dýchat. Pomáhalo to. Teď nesmí omdlít.

Odhodlaně poklekla k Rickovi a přiložila ucho na jeho hrudník. Dýchal. Naštěstí. Na zlomenou nohu se neumírá

a na rozbitou hlavu také ne. Ale mohl by mít vnitřní zranění. Doufala, že ne.

Rychle skočila do vody a plavala pro batoh s výstrojí. Byl nasáklý vodou a řádně těžký. To bylo zlé. Potřebovala suché obvazy a především lahvičku s dezinfekcí. Modlila se, aby nebyla rozbitá. Naštěstí nebyla. Ale z obvazů kapala voda. Bude trvat pěknou chvíli, než se usuší. Sem do kaňonu nesvítilo slunce.

Klára se rozhodla, že zatím vyčistí Rickovy rány. Když je vymyla vodou, nevypadaly už tak strašně, ale rána na hlavě dost krvácela. Zlomenina byla také ošklivá, naštěstí ne otevřená, i když moc nescházelo. Zlomená kost se pod kůží zřetelně rýsovala. Navíc to vypadalo, že má Rick vykloubené koleno. Chudák.

Obvazy konečně oschly a Klára mohla ovázat ránu na hlavě. S nohou se neodvážila nic dělat. Pak už jen čekala,

až se Ricardo probere z bezvědomí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec přece jen otevřel oči.

"Ježíši, praskne mi hlava," zamumlal těžce.

"Ricku?"

"Jsem ještě naživu?" zeptal se zcela nesmyslně.

Klára byla ráda, že ani v takové chvíli neztratil smysl pro humor.

"Moc příjemný zjištění, ale mohl jsem dopadnout ještě hůř."

Klára žasla. Odkdy je Rick takový optimista? Sama si dělala už hezkou chvíli starosti, jak se odsud dostanou.

Doufala, že Ricardo bude mít v záloze nějaký dobrý nápad, jako třeba vysílačku a vrtulník. Jenže to se tedy spletla.

Na její dotaz se Rick zamračil.

"Abych řekl pravdu, bál jsem se, že se tady ocitneme. Nedá se odsud vylézt ani se zdravýma rukama a nohama,

"Co tím chceš říct?" zeptala se, i když to bylo nad slunce jasné.

"Odsud vede jen jedna cesta. Jenže ne na pobřeží, kde jsme nechali jachtu." vysvětloval.

"A kam tedy?"

"Na druhou stranu ostrova."

"Cože. A je to daleko?"

Ricardo se pomalu se sténáním posadil.

"Je to dobrá cesta, docela pohodlná, ale..."

"Ale?"

"Je dlouhá přes dvacet kilometrů."

_