Uprchlíci - část 1.

„Tak už pojď, prosim tě. A neloudej se furt.“

 „No jó, dyť už du.“ Dívenka se zvedla ze země, kde si zavazovala tkaničku, a následovala urostlého muže. Doběhla ho a chytila za ruku. V duchu se usmál. Celou cestu až k  nádraží byli oba zticha. Jen se drželi za ruku. Muž nesl na zádech krosnu a děvče mělo na rameni starou kabelku z lakovaného červeného materiálu. Na sobě mělo ošumělé bílo-modře pruhované tričko a džíny vyhrnuté ke kolenům. Holčičce mohlo být asi devět let, byla malá a štíhlounká, bledá a tu její zvláštní bledost ještě podtrhovaly polodlouhé vlasy havraní barvy a veliké upřené oči, stejně černé. Kráčela vedle muže, držela ho za ruku a přemýšlela o tom, kam asi pojedou teď. Nezeptala se.

Na nádraží bylo jen pár lidí, kteří vůbec nezaregistrovali nové příchozí. Til byl jedině rád. Flákali se tam dva tři feťáci, v rukou lahváče, na hlavách dlouhé mastné vlasy a na nohou obrovské barevné rozpadající se boty. Byli tam asi čtyři lidé čekající na vlak, kteří četli noviny, a jeden spící bezdomovec. Til hodil krosnu na dlaždičky  a sedl si na lavičku. Děvčátko ho chtělo následovat a posadit se vedle něho, ale v tom ji vzal za ruku a řekl: „Pojď na klín.“

Holčička se mu vyhoupla na  kolena a opřela hlavu o jeho širokou hruď.

 „Nemáš hlad?“Zeptal se jí.

 „Hm“kývla.

 „Hm je jo nebo ne?“

 „Jo mam.“  

„Já taky.Tak počkej, něco vyndám.“

Maličko jí odstrčil a sehnul se ke krosně. Ze špinavé a otrhané torny po chvíli usilovného hledání vyhrabal půl bochníku chleba zabaleného do svetru spolu se zavíracím nožem - byl to ten krásný malý červený zavírací nůž švýcarské armády - a velkou plechovku s paštikou. Z bochníku utrhl dva kusy chleba a podal jí je. Pak otevřel konzervu a malý nožík podal holčičce, aby si mohla paštiku krájet. Nechal jí najíst první, sám počkal a poobědval až když děvče skončilo. Když dojedl i on a vyhodil prázdný obal od paštiky do koše přetékajícího odpadky, zeptala se ho jeho malá společnice: „Kam vlastně pojedeme, Tile?“

„Já nevim.Kam ty bys chtěla Hermi?“

„Já bych chtěla do Prahy!“

„Hm.Tak se tam můžem podívat,dyť je to jedno.“

 „Já sem tam byla jenom jednou,asi před rokem.“

 „Tak jo.Pojedeme do Prahy.Uděláme Hermi radost a pojedeme do Prahy!“

Najednou se jeho obličej rozzářil, vzal děvče v podpaží a zvedl ho do vzduchu. Pak jí políbil na čelo a posadil si jí zase na klín.

 „Skvělej nápad, Hermi. Ukážu ti divadlo. Bylas někdy v divadle?“

 „Ne. Ale asi dvakrát hráli u nás v děcáku pohádku.“

„Tohle je něco jinýho. To je veliký divadlo a hrajou tam samí slavný herci. Škoda, že nemáme peníze, hned bych tě tam vzal!“

 „To je asi moc drahý, že jo?“

„Nó. Stojí to spoustu peněz. A my žádný nemáme. Ale to nevadí. Dojdem se na to divadlo aspoň podívat a projdeme celou Prahu a budem se mít fajn!“

 Hermínka ho objala okolo krku a políbila na neoholenou tvář.

„Tak se podíváme, kdy nám něco do tý Prahy jede a pak mrknem kolik nám ještě zbejvá peněz.“

Til vykročil k jízdnímu řádu a vyčetl z něj, že vlak na Prahu jim pojede za dvacet minut. Pak přepočítal peníze, zjistil současný stav - to jest tisíc čtyři sta padesát šest korun a padesát haléřů. Koupil dva lístky do Prahy, i když původně měl v úmyslu jet na černo na záchodě, ale pak dostal strach, že by je mohli přece jen chytit a co potom? Rozhodně nepotřeboval další problémy. Tak se radši rozhodl pro ten sice dražší, ale přesto bezpečnější způsob, který normální lidé normálně praktikují a nikdy od něj neupouštějí. Koupil lístky a sobě jednu kusovku a  posadil se zpátky na lavičku. Hermínka mu v náručí usnula, tak si opatrně zapálil a přemýšlel. Pak dítě přenesl do vlaku, kde mohlo dál v klidu a ještě pohodlněji pokračovat ve spánku a vlak se rozjel. A tak Hermínka a Tilbert ujížděli  k Praze.

*

Jednoho velmi časného červnového jitra položil mladý černovlasý chlapec před dveře kojeneckého ústavu novorozence v peřince a utekl. Našel ho tam mladý pediatr, který šel jako první ten den do práce. Vzal ho do náručí a dítě na něj vykulilo velké černé oči. Ten lékař se jmenoval Heřman - říkali mu Héřa - a protože to malé našel on, pojmenovali ho podle něj. Byla to holčička a tak jí pokřtili Hermína. Rostla v kojeneckém ústavu a později v dětském domově a vůbec ji nenapadalo, že by to mělo být jinak. Život, jaký vedla, jí připadal úplně normální, ale když trochu vyrostla, problém se jí osvětlil a pochopila, že ona a její kamarádi v domově nejsou jako ostatní děti. Dlouho - několik let - se v ní něco převalovalo, takový zvláštní pocit, nutkání, něco v ní doutnalo, až to nakonec vyrazilo na povrch v podobě jednoho jediného báječného slova : útěk. Chvíli to trvalo než malému děvčátku došlo, že to, co ho stále a všude provází, je  myšlenka na útěk.

                           POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ