Ostrov zakletého prince, část 15.

Cesta byla zlá. Moc zlá, pro dva k smrti unavené poutníky.

na obvazy, ani vodu. Poslední kapky si rozdělili před tím, než vyrazili a šťáva z manga se k tomu účelu nehodila.

K jídlu a osvěžení ano.

Stezka se teď zužovala v úzký, nepřehledný chodníček. Zarostlý a v některých místech zcela neprostupný, takže se museli prosekávat. Prostě peklo.

Mladý muž a dívka se podpírali navzájem, jako dva váleční veteráni z Vietnamu.

Ale bylo třeba jít dál.

"Už tam brzo budeme," chlácholil ji chvíli po poledni.

A teď byl večer a konec lesa v nedohlednu. Nedalo se jít rychleji.

I když jí připravil tak strastiplný zážitek.

Těsně před setměním už nabyla schopná ani přemýšlet. Dát dohromady jedinou souvislou myšlenku o čemkoliv.

Viděla rozmazaně. Spleti lián, zelenou masu listí a trav, vše jí splývalo v jedno. Rozhlížela se, protírala oči, ale stále viděla jen zelené rozmazané šmouhy. Nekonečný lán špenátu, s nějakou mihotající se světlou skvrnou uprostřed.

"Začínám bláznit, mám vidiny," zašeptala vyschlými rty směrem k Rickovi, který se potácel několik kroků za ní. Několikrát upadl a se stále většími obtížemi se zvedal zpět na nohy, z nichž jedna mu nesloužila. Zato zrak měl výborný.

"Tamhle. To je táborák. Asi sto metrů odsud," zvolal najednou.

"Díky bohu."

"Klára. Kluci vstávejte, to je Klára a Rick," volala Lucka a střídavě třásla spícím Patrikem a Petrem.

"Nechci do žádné nemocnice," protestoval raněný.

"Měj rozum, Ricku, s tou nohou musíš na operaci," přemlouvala ho Klára.

Ricardo neříkal už nic.

"Máme tu dost vody. Ošetříme ho a odpočinete si. Ráno pro nás přijede Tonny s Janou."

Když vylezla, cítila se mnohem čistější a svěžejší. S radostí zalezla do spacáku, který jí uvolnila Andrea. Patrik věnoval ten svůj Rickovi.

"Stejně je horko," řekl, když se ho zdráhal přijmout.

Ráno už bylo veselejší. Připlula loď s Tonnym a Janou. Kláře se podařilo přemluvit Ricka, aby se nechal ošetřit v nemocnici. Trvalo ale dlouho, než se tam dostali a ani pak Ricardo nechtěl, aby u něj kdokoliv zůstal. Byl opět mrzutý a nepříjemný. Klára se tomu nedivila. Taky by neskákala radostí, kdyby musela ležet v nemocnici. Ukázalo se, že Rickova zlomenina nohy byla vážnější, než se zdálo. Lékař, který ho ošetřoval trval na operaci.

Ji poslal ryč. Prý ať přijde zítra. No dobrá.

V autě si prohlížela své přátele. Konečně byli všichni pohromadě, ale špinaví, unavení a hladoví. Jaké štěstí, že je Tonny všechny pozval do svého domu

"Teď nám musíš vyprávět, co se vlastně stalo," naléhala Jana na Kláru, když se převlečení a čistí všichni usadili v Tonnyho prostorném obývacím pokoji.

Měl hezký domek kousek od pláže.

Tábořiště na pláži zůstalo opuštěné. Alespoň pro tuto noc. Všichni chtěli ráno navštívit Ricka, i když je Klára varovala, že z toho nebude příliž nadšen.

Tonny, Janin nový přítel jim nabídl nocleh.

Vždy si bůhví proč velmi potrpěla na rodokmen a to jak u zvířat, tak u lidí.

Teď ji ale zajímal Petr. Zvučné příjmení Bauer se nedalo přehlédnout, natož přeslechnout.

Hádka mezi ním a Andreou jí přišla vhod. Ale zatím to vypadalo, že má o ni stále zaájem. To se musí napravit. Zařídit,

aby si jí, Lucie vůbec všiml.

Hlavou jí ihned bleskl starý otřepaný trik s vínem. To které popíjeli bylo červené, tudíž ideální.

"Chce někdo dolít?" zeptala se a popadla láhev, aby ji některý galantní mužský nepředběhl.

Dobře si všimla, že má Petr prázdnou skleničku. Nejdřív ale dolila Andrei a spiklenecky na ni mrkla. Pak Patrikovi. Nakonec se přesunula k Petrovi, jakoby náhodou škobrtla a na Petrově košili se objevila zářivě rudá skvrna asymetrického tvaru.

Jako kaňka v sešitě, pomyslela si Lucka spokojeně, i když se na venek tvářila vyděšeně.

"Jsem hrozná nešika. Nezlob se," žadonila.

"To nic. Je to stará košile," chlácholil ji, i když právě nadšeně nevypadal.

Pro Lucii ale bylo důležité, že přijal její pomoc při čištění oné zrádné skvrny. Ani se moc nebránil, když ho vlekla

do rukávu.

Koupelna byla laděná do zelena, ale to Lucii nezajímalo. Věděla, že skvrnu dokáže odstranit a Petr jí bude vděčný.

Dala si záležet, aby se ho svůdně a jemně dotýkala a dívala se mu zhluboka do očí.

Petr Bauer držel jako pejsek a přihlížel, jak vinná skvrna z jeho košile pomalu, ale jistě mizí.

_

Pak šílená pátrací akce a teď zase večírek u nějakého Tonnyho Linga, o kterém ani přesně nevěděl, jaké je rasy.

Nesnášel černochy a všechny jejich odrůdy, stejně jako Vietnamce, Romy a další "verbež", která jen kazí ovzduší. S oblibou to doma prohlašoval při každé příležitosti.

Dnes poprvé se ocitl v situaci, kdy nebyl středem zájmu a byl nucen podřídit se ostatním. I když to nebylo tak docela přesné.

Mohl odjet kdykoli do hotelu, ale chtěl být Andrei nablízku pro případ, že by by ji ten ubožák Patrik přestal bavit. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Jediné čeho se dočkal bylo, že mu nějaká Lucie polila vínem košili za tři tisíce. Tomu se říká smůla. Teď tu stál v koupelně toho negra jako komediant a nechal si viníkem čistit košili.

Lucie byla o hodně menší než on, takže shlížel na temeno její hlavy. Občas ji zvedla a omluvně se na něj usmála.

Všiml si, že má jasně modré oči, pečlivě nalíčené. Dále obdivoval její pěstěné ruce. Napadlo ho, že musí sebou neustále nosit sadu šminek, aby se mohla dát kdykoli do pořádku a stále vypadat perfektně.

Za chvíli zjistil, že si ji se zájmem prohlíží. A lekl se. Už mi z toho tady hrabe, pomyslel si.

"Poslyš, neděláš fotomodelku?" zeptal se jí, aby v místnosti nebylo tak trapné ticho.

"Jen ve svých snech," odpověděla hbitě a vycenila na něj dvě řady bělostných zubů.

"Myslím, že bys to měla zkusit," pokračoval Petr v konverzaci.

"Ráda bych, jistě by mě to bavilo, ale konkurence je větší, než moje odhodlání," povzdychla si upřimně.

Protáhla se mezi ním a vanou způsobem, který mu vzal dech a sáhla po dalším čistícím přípravku. Posledním.

Pak prý ten flek zaručeně zmizí.

Upřimně řečeno bylo mu jedno, jestli zmizí, nebo nezmizí. Byl k smrti unavený a znechucený Andreiným nezájmem,

na druhou stranu byl příjemně překvapen pozornostmi Lucie Svobodové. Nebyl takový naivka aby nepoznal, že se jí líbí. Ostatně líbil se vždy všem dívkám, i starším ženám a zvykl si na to.

Dívky, se kterými chodil, i přítelé museli mít ale jistou úroveň. Andrea byla jedinečná. Krásná, chytrá, vzdělaná a po určitou dobu i poddajná, jako jehňátko.

"No, myslím, že to nebude vidět," konstatovala Lucie a naposledy přejela svým dlouhým nehtem po místě, kde teď místo červené zela skvrna mokrá.

"Jo, prima. Tak teď bychom si konečně mohli dát to víno, ne?"

"Ale nalívat ti už nebudu. Pro jistotu," zářivě se na něj usmála.

Sympatická holka, pomyslel si, když už zase seděl u své skleničky.

Malá společnost se zatím poněkud rozpadla. Andrea s Patrikem dál okupovali pohodlný gauč a něco si důvěrně šeptali.

Jana s Tonnym připravovali v kuchyni pozdní večeři a tulačka Klára se přestěhovala na kožešinovou předložku u krbu, kde pokračovala ve spaní.

Lucie seděla v jednom z křesel, druhé bylo volné. Sedl si tam.

"Vypadá to, že si budeme muset dělat společnost," nadhodil.

"No mně to rozhodně vadit nebude. Mám vybranou společnost ráda," reagovala Lucie a znovu se na něj zářivě usmála.

Že by měla vážně zájem?

Petr si nebyl tak docela jistý, ale rozhodně by nebyl proti. Lucka se mu zamlouvala čím dál víc. Má úroveň, dobře vypadá, mohla by docela dobře nahradit Andreu.

To, že byla tak emancipovaná se mu líbilo už méně, ale on byl přesvědčený, že všechny holky se dají převychovat,

když není zbytí. Lucie bude možná tvrdší oříšek.

"Co studuješ?" zeptal se se zájmem.

Petr uznale pokýval hlavou.

"A co ty?" zeptala se na oplátku.

Najednou se dostali do tak živé debaty, že si ani nevšimli, že je po půlnoci. Ale Petr Bauer byl na výsost spokojen.

Lucie Svobodová pocházela z velmi dobré rodiny, jak se dozvěděl a také zjistil, že se zajímá o stejné věci jako on.

Zbožňovala večírky a luxusní věci. On také.

To znamená, že nebudou vznikat konflikty typu, bude to takhle a ne takhle. No prima. Takže to chce ještě jednu sklenku vína a pořádný přípitek.

_

Nemocniční chodba byla docela prázdná. Podlaha se leskla čistotou a pootevřeným oknem proudil dovnitř čerstvý vzduch.

Dělal Kláře dobře. Nesnášela nemocniční pach, který byl ve všech špitálech stejný. Ať už v Čechách, nebo v Honolulu.

Tohle byla jedna z nejlepších nemocnic a Klára věřila, že je tu Rick v dobrých rukou.

Odmítla doprovod Andrei, Patrika i ostatních a rozjela se taxíkem do nemocnice hned ráno.

Sestra ji odkázala na nějakého doktora Kinga.

Ale zdálo se, že v tomhle patře vůbec nikdo není. Jen dveře. Mnoho dveří po obou stranách chodby.

Všechny byly očíslované a některé popsané.

Málem vykřikla, když se dveře z ničeho nic prudce otevřely a vyšel z nich muž v bílém plášti.

"Co chcete?"

Klára ho poznala. Byl to ten stejný doktor, který včera Ricka ošetřoval. Nemohla ovšem čekat, že on si ji bude pamatovat.

"Hledám doktora Kinga."

"To jsem já. Co si přejete, slečno?"

"Ráda bych navštívila pana Valdeze. Je v pořádku?"

Doktor v brýlých se zamračil.

"Ale to přece...."

Klára nedopověděla, protože doktor King už spěchal po dlouhé chodbě pryč.

To tedy byla rána.

Ricardo opustil nemocnici.

Ale jak, a s kým?

Na druhém konci chodby bouchly dveře. Klára sebou trhla, ale spatřila jen sestru s čokoládovou pletí.

V ruce měla podnos s léky a mířila směrem k ní.

"Hledáte někoho?" zeptala se mile.

"Jednoho pacienta, ale už tu není," odpověděla Klára po pravdě. "Ani nevím, jestli je v pořádku."

"Jak se jmenuje?"

"Valdez."

"A co operace. Dopadla dobře?"

"Moc dobře slečno, ale víte....," naklonila se víc ke Kláře, "ta zlomenina byla moc ošklivá. Je možné, že už noha nebude

"To jako, že už nebude chodit?" vyděsila se Klára.

"To nevíme, slečno. Kdyby tu zůstal, měl by větší naději, ale takhle. Bez léků, bez fyzioterapie....."

Čokoládová ošetřovatelka vypadala, že si o Ricka dělá starosti.

Ta zpráva ji doslova podlomila kolena. Naštěstí dosedla na jednu z mnoha lavic, které tu stály podél stěn.

Sestra postavila tácek na stolek a přiskočila k ní.

"Je vám špatně?" starala se.

"Ne. Jen jsem nečekala tak špatnou zprávu. Co ho to jen napadlo, odcházet odsud? A jak to vůbec dokázal. Někdo mu musel pomáhat."

"Ano. Můj bratr. Seňor Valdez mu před léty moc pomohl, tak mu to teď chtěl oplatit a dopravil ho až domů."

To se podívejme, pomyslela si Klára. Rick ani nepočkal, až ho přijde navštívit. Ani ji nepožádal o pomoc. Jednoduše před ní utekl.

Bolestně se jí to dotklo.

"Mockrát vám děkuji," usmála se na mladou ošetřovatelku a kráčela po naleštěné chodbě k výtahu.

Ve vestibulu si chtěla zavolat taxi, ale pak si to rozmyslela. Vždyť ještě ani neviděla město. Teď má jedinečnou příležitost

si ho prohlédnout. Projít obchody a utratit trochu peněz za nějakou tu tretku.

Honolulu se nijak nelišilo od evropských velkoměst. Snad tu jen více dbali o úpravu komunikací. A samozřejmě o turistický ruch.

Klára se zastavila ve starožitnictví, obchodě se suvenýry a také v malé kavárničce. Všude bylo neuvěřitelné množství lidí,

ale jí to pro tentokrát vyhovovalo. Směsice zvuků a hlasů jí bránila přemýšlet o tom, proč jí Rick nenechal alespoň vzkaz.

Seděla pod slunečníkem, pozorovala lidské hemžení a usrkávala ananasovou šťávu. Milovala ananasy. A broskve.

A čokoládu, samozřejmě. Vzpoměla si na Rickovy čokoládové bonbony.

Neměla by ho navštívit? Určitě potřebuje povzbudit. Ví vůbec, že už možná nebude chodit?

Klára zaplatila za pití a pokračovala v cestě.

Chodníky už byly rozpálené, lidé se potili. Většina z nich pospíchala do zaměstnání, někteří jen na nákupy. Parkoviště byla přeplněná, silnice ucpané.

Zkoušela si představit, jaké by to bylo, kdyby sem patřila. Pracovala by třeba jako servírka, nebo prodavačka květin.

Možná by sehnala zaměstnání i v nějaké kanceláři.

Pro pána, vždyť ona už uvažuje, jakoby tu opravdu měla zůstat.

Ale teprve teď si musela připustit, že je to nejspíš nemožné.

Musela by se zde vdát, což je stejně neřešitelné jako to, aby ji tu někdo adoptoval.

A i kdyby našla někoho, kdo by byl ochotný se s ní oženit, určitě by nebyla šťastná. Chtěla se vdát z lásky a ne proto,

aby dostala povolení k pobytu a americké občanství.

"Á, seňorita. Velká, velká náhoda."

Klára sebou vyděšeně trhla, když ji nějaký chlapík začal plácat po ramenou.

"Vy se ne pamatovat na moje taxi?" zeptal se ukázal na auto, parkující u chodníku.

Klára zaostřila. No jistě. To je přece ten chlapík, co je vezl z letiště na pláž. Musel mít náramně dobrou paměť, že ji poznal.

"Ahoj," pozdravila taxikáře zdvořile.

Od té doby, co ho viděla naposled si nejspíš nepřevlékl košili a u zubaře také zřejmě nebyl.

Kecl vedle Kláry na lavičku a zakousl se do obrovského hotdogu.

"Ne. Díky," odmítla.

"Americana?"

"Ne. Evropanka."

"Já přijet z Argentina. Už jako malá dítě."

Přičmoudlý taxikář dožvýkal hotdog, zapil pivem v plechovce a vycenil na Kláru svůj zdevastovaný chrup.

"Chtít někam zavézt?"

"Ne, ne."

"Pro vás úplně grátis," přemlouval ji.

"Tak dobře. K přístavišti."

Vida. Jedinou známost, kterou si tu udělala je taxikář. Musela se tomu smát.

Vysadil ji v přístavu poblíž tržnice. Měla se tu sejít s ostatními. Jenže při pohledu na hodinky zjistila, že tu měla být už před víc, než půl hodinou. Někde tady by měla stát Tonnyho loď. Anebo ne? A jak vlastně vypadala?

Klára začala rozčileně přešlapovat. Bude muset projít celé kotviště, snad je nakonec najde. Přece by neodpluli bez ní.

Anebo ano?

_