Rozhovor o tichu v pokoji

Ji rušil zvuk televizoru při psaní na PC a on byl vtažen do děje filmu na Nově

ONA: "Nedáme si počítač do ložnice?" ON: "Ne" ONA: Tichý smutný pohled s povzdechem. ON: "A budu poslouchat Tvoje "Vypni to, nemůžu usnout?" ONA: Vstala a šla k němu. Něžně ho objala a pošeptala zdánlivě nelogicky (a s porozuměním, že on myslí na všechno): "Zavři oči a nech mě položit si hlavu k Tobě" Rozněžnila ho tím, i když sledoval film. Poznala to z jeho očí - bráně k duši-, které se okamžitě změnily. Nechaly se její přítomností úplně zaplavit. A ona si opět měla příležitost uvědomit, jak ho miluje. V klidu vstala s vědomím, že ho zanechala pro tuto chvíli v míru a spokojená sama se sebou, že i když nedosáhla OBJEKTIVNÍHO TICHA V POKOJI, o což původně usilovala, dokázala jej od děje filmu na chvíli odtrhnout a převést jeho pozornost JEN NA SEBE. (a on se nechal, což by bez lásky asi nešlo, takže ji těšilo, že on ji také stále miluje) Pohrávala si navíc ještě chvíli s vědomím, že kdyby chtěla, udržela by jeho pozornost i delší dobu...neboť v tom jeho jediném kratičkém pohledu rozpoznala i náznak jeho případné volby mezi ní a televizorem v její prospěch a onen televozor přestal být soupeřem. V harmonii sama se sebou se vrátila k počítači, aby odlétla na imaginárních křídlech, jejichž existenci v sobě náhle zřetelně ucítila, do světa básní a próz a televizní zvuky ji samy přestaly rušit, protože jejich smysl nevnímala víc než jen jako pouhou vzdálenou kulisu jen díky zaujetí z vlastní tvorby. Současně a jakoby mimochodem pozorovala, že tentokrát to dokázala.

---