A neuvěřitelné se stalo skutkem!

Pádové koncovky byly původně invokacemi démonů. Každý ze způsobů lidského vztahování ke jsoucnu měl svého ochranného démona. Jméno démona se vyvolávalo vždy za názvem věci.

…

Říkáme, že gramatika je aplikovaná démonologie.

Michal Ajvaz, Druhé město

Jedním z klíčů k evropské tradici je trojúhelník, jehož vrcholy jsou myšlení, jazyk a skutečnost. Když skauti říkají, že je třeba být čistý v myšlení, slovech i skutcích, vsazují také lidskou identitu do tohoto prostoru. Tato maxima je posledním bodem skautského desatera právě proto, že je problematická: o místo v ploše trojúhelníku se hrají hry, svádějí boje, handluje se, vyjednává. Zastánci objektivity usilují o řešení této tenze zcela logicky tak, že se snaží najít v tomto prostoru jeden jediný bod, těžiště, záruku rovnováhy.

 Toto těžiště je předpokladem komandujícího přístupu: myšlení ovládá jazyk a ten pak skutečnost. Většina kultur má nějaké to slovní tabu, něco o čem se nesmí mluvit, protože by se to mohlo stát. Všichni známe pohádky, ve kterých se zjevuje podivný myslivec, jehož první slova jsou: Volal jste mne? Ale nemusíme chodit daleko – vždyť ani v Bradavicích, domovině Harryho Pottera, se nesmí jméno hlavního zloducha vyslovovat. Budiž světlo – a světlo bylo. Na podobném principu je založena i cenzura, tedy ta primitivní verze, která zakazuje slova, v domnění, že zamezí skutečnosti a myšlení. George Orwell popsal společnost, která našla ono těžiště ve své novele 1984. Myšlenka ideozločinu (thought crime), který znamená smrt je založena právě na setření rozdílu mezi myšlením, řečí a skutečností. Proto Orwellův spolupracovník Syme může říct, že po konečné redukci jazyka na nejdokonalejší verzi newspeaku bude ideozločin doslova (literally) nemožný. Neuvěřitelnému bude napříště zakázáno stát se skutkem.

Opakem nalezení konečného řešení trojúhelníku je jeho rozpad: myšlení, jazyk a skutečnost ztratí spojení. Tato situace je v pravém smyslu absurdní a je i základem absurdních dramat – vzpomeňme Havlova Ptydepe (Vyrozumění), ale nakonec i ženy Winstona Smithe, která nepřemýšlí, ale chrlí slogany. Ve svém eseji o jazyce a politice Orwell ukazuje, jak slogany odvádějí práci myšlení za autora. Absurdní je ale to, že slogan nepotřebuje ani myšlení, ani skutečnost. Pokud vůbec něco potřebuje tak je to dostatek mluvčích, posluchačů a ovšem – jiných sloganů. Francouzský filosof Jean Baudrillard tento stav, kdy znaky nejsou kryty skutečností, kdy na nic neukazují, nazývá hyperrealitou. Podle něj je absence reality a nárůst hyperreality vstupenkou do postmoderní doby. Skutečnost je neuvěřitelná sama o sobě.

Vedle komandujícího přístupu je přístup herní, přesněji řečeno svádění. Podstatou hry, jak ji třeba předvádí Kundera, je otevřenost, ale i možnost, že se vše zvrátí a obrátí proti tomu, kdo hru rozehrál – Domníval jsem se toho večera, že zapíjím své úspěchy, a vůbec jsem netušil, že je to slavnostní vernisáž mých konců (Nikdo se nebude smát). Hrdina se z iluze toho, že vládne, komanduje, probouzí jako součást, oběť hry, která mezitím změnila pravidla (pohlédnuv na minulost, zjistí, co žil a jaký to mělo smysl – tamtéž). Hra se hraje sama. Tak toužebně vyvolávaný démon se zjeví ve zcela nekontrolovatelné podobě a hra se zhroutí do reality se zcela nečekanými následky – působí jako nepovedený žert. Místo slavnostního vytyčení těžiště můžeme být vláčeni prostorem, ve kterém se neuvěřitelné stává skutkem.

Smutnou démonologii, historii toho, jak se jazykové hrátky politiků a intelektuálů mění v nikým nechtěnou skutečnost nabízí ve svých esejích jugoslávská disidentka Dubravka Ugresićová. Česky vydaný výbor jejích esejů se jmenuje Kultura lži a popisuje rozpad Jugoslávie, přesněji řečeno její symbolickou demontáž, která se zvrhla v reálnou destrukci. V třetí části knihy, nazvané Sladké strategie, popisuje dva mechanismy, kterak se „neuvěřitelné stalo skutkem“. Prvním je kýč, druhým realizace (metamorfóza) metafory.

V eseji Kultura perníkového srdce popisuje jak byl socialistický kýč nahrazen nacionalistickým kýčem. Strategie svádění lidu kýčem se zachovala, jen Titův štafetový kolík, který lidé ve štafetě přinášeli svému vůdci, se změnil v bratrovražedný klacek. Taneční kolo, dříve symbol jednoty, se změnilo v oprátku. Socialistický kýč byl orientován na budoucnost (světlé zítřky), nacionalistický na slavnou minulost.

Na adresu intelektuálů, tedy těch, jejichž pracovištěm je veřejný prostor a jejichž nástrojem je jazyk je psán i stěžejní text knihy Realizace metafory. Za zdánlivě nevinným kýčem bonboniéry ve tvaru chorvatského pasu, či za plechovkou s nápisem Čistý chorvatský vzduch, pochodují samozvané bratrovražedné armády. Podle Ugresićové to byla právě metaforika čistý/nečistý, která vypustila z plechovky ducha, Mr. Propera, který „čistil ledacos“. Kromě veřejného očišťování politiků (Všem je známo, že v naší rodině se už tři sta let nevyskytla byzantská krev) se čistila i minulost od „symbolů nenárodních režimů“ – konkrétně to znamenalo boření pomníků obětem fašismu. Mr. Čistý chorvatský vzduch vyčistil i knihovny, názvy ulic a očistil mnoho zločinů. A konečně: čistí občané pomazávali domy těch nečistých výkaly. Neuvěřitelné se stalo skutkem.

            Indiánská moudrost prý praví, že cokoliv špatného se stane zvířatům, stane se i lidem. Evropská verze této moudrosti pro nové tisíciletí by mohla znít takto: cokoliv špatného stane se jazyku, stane se i (jeho) lidu. Intelektuálové a politici dvacátého století jako by byli posedlí generováním nových jazyků. Možná by bylo lépe, kdyby občas dávali pozor na jazyk svůj. Jenomže: to by se neuvěřitelné muselo stát skutkem.