Tguč

ok?

Tguč – Termit, geneticky upraven člověkem 

 

„A co říkáš téhle, Jacku?“ prohodil Tim ukazuje na inzerát, kde stálo: „MÍSTNÍ VÝZKUMNÝ ÚSTAV HLEDÁ SCHOPNÉHO PRACOVNÍKA PRO PRÁCI S NEBEZPEČNÝMI ZVÍŘATY.“

„Zní to lákavě. Myslíš, že by to šlo nějak zařídit?“ zbystřel okamžitě mladý novinář Jack. „To by se mě zrovna hodilo! Po tom nekonečným pídění se za každou zprávičkou, která z toho trezoru nedopatřením vyleze, a pak stejně nestojí za nic, by to byla bomba!“

„Takže dem do toho?“

„Že se vůbec ptáš! Takovou senzaci si nedám jen tak někým vyfouknout.“

S mnohem lepší náladou se mladá dvojice rozcházela. Úkoly byly rozděleny a práce mohla začít. Jack je sice člověk zapálený pro práci v novinách, ale když nejsou zajímavosti, tak nejsou články, a když nejsou články, tak nejsou peníze. A peníze Jack potřeboval jako sůl. Po té strašné události, co mu shořel dům se mu smůla lepila na paty víc, než bylo únosné.

Byla již noc a Jack se vracel domů. Mlha se líně snášela k zemi. Jack míjel spoustu známých věcí ulice, ty mu však připadaly stále vzdálenější a matnější. Po chvíli si připadal, jako bludná a opuštěná duše. A mlha byla stále hustší a hustší. V jednu chvíli se pro Jacka čas jakoby zastavil. Zdálo se, že ztratil vědomí.

Ale ne. Mlha řídne a Jack se opět vrací do reality. Co se však děje? Je slyšet hudba, ale to není možné! „Vždyť jsem na ulici! Může mi někdo říct, co se tady děje?!“ chce se mu vykřiknout. V rozčilení se snaží mlhu prohlédnout. Prudce se otočí, ale co se to děje. O něco se udeřil do ruky a chvíli nato je slyšet rána. „Tak, hrome, to už přestává všecko.“ V tu chvíli, jakoby se mlha rozpustila.

„Věšák? Já jsem shodil věšák?!“ Vždyť je to hospoda! Jejich stará dobrá hospoda. Nikdo si zřejmě nevšimnul povyku, který natropil, proto rychle staví věšák na jeho místo a hledá známe tváře v davu, který je zahalen v oblacích cigaretového kouře.

„Hele, Jack! Nazdar chlape, co ty tady děláš? Dáš si panáka?“

„Ahoj Dicku, jo jednoho mi sem hoď. Nějak se dneska necejtím ve svý kůži!“

„Pořád stejnej! Je dost, že ses taky objevil. Skoro sem si myslel, že ses vodstěhoval.“

„Neříkej, že by ti to vadilo.“

„Ale, pan Awfner má dnes náladu pod psa.“

„Nech toho, nemám chuť poslouchat ty tvý keci.“

S těmito slovy do sebe Jack „kopl“ toho panáka a zamyšleně se posadil na nejbližší volnou židli.

„Pro to přece musí bejt nějaký rozumný vysvětlení. Nemohl sem se přece jen tak vypařit a objevit vo pět bloků vedle v hospodě. To jsem ale blázen!“ říká si pro sebe.

„Zdár, Jacku!“

„Nazdar Lili.“

„Neříkej, že mě nerad vidíš! Che, co si dáš? Starýmu sem trošku šáhla do kapsičky. No, snad si jednou můžu trochu osladit život, ne?

„Neblbni, to přece nejde.“

„Co by to nešlo! Dědek stará to nepozná a navíc, dyť von už dávno patří do starýho železa. Dáme si skleničku na dědkův účet a pak to tady rozbalíme.“

A to je již chudák Jack vláčen milou Lilien přímo na parket. Zde jeho vzpomínky končí - V hospůdce Za Rohem zůstal Jack až do rána. Nálada se mu zde značně zlepšila a starosti přešly. O to horší bylo probuzení. Když Jack ráno otevřel oči, zjistil, že se válí na podlaze pod stolem. V hlavě mu cvrlikalo nejmíň tisíc skřivanů a myslel, že se mu musí každou chvíli rozskočit. Hodiny na zdi ukazovaly půl druhé. Jack se pokusil vstát a velice ho překvapilo, že to nejde tak ztěžka jak předpokládal.

Pomalu se dostal ke dveřím a vykročil ven. Do očí se dostalo prudké světlo, takže musel přivřít oči. Ale den byl opravdu krásný. Vlasy mu rozčísl svěží větřík a teplo mu zalilo ještě ztuhlou tvář. Jack se zhluboka nadechl a vzpomněl si na Tima. Vždyť měl dnes dostat to padělané potvrzení, které mu mělo dopomoci k místu pečovatele o nebezpečné tvory ve výzkumném ústavu. „Já osel, hloupá!“ Po zádech mu přeběhl mráz. „Vždyť jsme si přece dali schůzku o jedné hodině v kavárně U Suchýho chleba. To budu muset pohnout nebo mám po potvrzení a můžu jít zas čmuchat někam na ulici.“ pomyslel si a rozběhl se po úzkém chodníku směrem na náměstí.

Když Jack doběhl do kavárny, Tim ho už netrpělivě očekával. „Dochvilnost je ctnost králů, ale tvoje nejspíš moc ne. To je dost, že deš! Už sem myslel, žes to vzdal a zbaběle prchl vod těch zvířat!“ zasmál se Tim.

„Promiň, ale nějak mi to nevyšlo. Vlastně - sem to včera trošku přepísk a ještě teď se z toho vzpamatovávám. A co ty, sehnals?“

„To je mi otázka! Samozřejmě, že jsem sehnal. Když má člověk dobrý přátele, tak jde všechno jako po másle, ale nemysli si, že teď sbalíš papír a půjdeš s ním na trh. Musíš se připravit, je možné, že tě potká i nějaká zkouška. Oni nevezmou každýho hňupa, kterej jim zamává papírem před nosem a řekne: „Du vám nakrmit tu kočičku šéfe.“ Takže bejt tebou, začnu se o svůj novej job trochu zajímat.“

„Asi máš pravdu, Time, ale zvířata tady žádný nenajdu. A můj křeček zrovna agresivní taky není. Takže se mi zdá, že budu muset přečíst pěknou knihovnu, než budu trošku připravenej, protože na biologii sem byl vždycky dutej.“

„To bys měl začít,“ prohodil Tim vesele a usrknul z hrnku vysokou pěnu horkého turka. „Buď rád, že máš knihovnu za rohem.“

„Díky za útěchu, kámo.“ uchychtl se Jack.

A tak rozhovor pokračoval v pohodové náladě a zdálo se, že ji nic nemůže narušit. Došlo i na noviny a nové strhující články o novém modelu auta na solární energii, jimiž byla veřejnost stále bombardována a které měly stejně daleko k pravdě jako zprávy o blízkém a neodvratitelném rozpadu Sluneční soustavy.

Po necelých dvou hodinkách se již Jack ubírá k domovu. V náprsní kapse mu klidně leží složený lístek a hřeje ho u srdce. Je večer a pouliční osvětlení se právě rozsvěcuje. Jack klidně prochází uličkami a na včerejší příhodu si dnes už ani nevzpomněl. Hlavou se mu teď honí myšlenky a vůbec dnes má úplně jiné starosti.

Podvědomě zabočuje ke svému domu, který nestojí v přímé linii s ostatními domy. Obchází červenou lavičku, které si nikdy dříve nevšiml nebo mu to tak dnes připadá. Vchází do domu. Teď ještě tři patra a už je slyšet cvaknutí klíče v zámku a pozvolné otevírání dveří. Rána! Dveře se zabouchly a aniž by se Jack převlékl nebo umyl, natáhl se na postel. Spánek na sebe nedal dnes čekat.

 

„Dobrý den, Jacku.“

„Dobrý den, pane Locku.“

„Tak jak jste se zabydlel? Vše je v pořádku?“

„Děkuji, vše je v nejlepším pořádku. Už jsem se seznámil s některými miláčky. Myslím, že se mi tu bude velice líbit.“

„Jsem rád, že jste spokojen. Jsem přesvědčen, že si budeme rozumět. Sám však moc dobře vím, že nejste v lehké situaci. Vaše práce je nebezpečná a vyčerpávající, ale jistě víte, že se nemusíte bát, že bychom ji nedokázali docenit.“

„Jistě, pane, všiml jsem si vaší velkorysosti a cením si jí. Teď vás však mohu pouze ujistit, že udělám vše, abych naplnil vaše očekávání.“

 

„Pojď sem kočičko. Je čas krmení. Ale to je rychlost! Tys musela mít hlad!“ mumlá si pro sebe Jack a předhazuje mladému gepardovi kousek syrového masa.

 „A tady vedle máme naši ještěrku. Budu ti říkat Dendy. No jasně, aligátorek chce vyčistit bazén. Hned to bude.“ odměřeně prohodí Jack.

Dvířka do vedlejšího prostoru se otevřela a aligátor pomalu přetáhl své hrbolaté tělo do prozatímní místnůstky a Jack se dal do čištění bazénku. Přemýšlí: „Na co budou tato zvířata asi použita? A jaká to bude senzace, až to zjistím a uveřejním v tisku pod svým jménem!“

Vtom se ozvala rána a dveře se zabouchly. Nejprve tomu Jack nevěnoval nejmenší pozornost, protože průvan je celkem normální věc. Ovšem aligátorovy dvířka se začala otevírat a zde o průvanu nemohla být řeč.

„Dyť byla zajištěná!“ vykřikne Jack a vrhne se k zavřeným dveřím, ty však zůstávají zavřené a zcela odmítají někoho pustit ven.

„To snad není možný! Jak se mohly takhle zaseknout?“ křičí Jack a začíná panikařit.

„Pomóóc! Hej, kde ste kdo!!!“ zoufale volá Jack.

„To jsem celej já. Zbrkle sáhnu po první příležitosti a přitom se nechám zežrat ňákou vobludou, vo který se mi za psacím stolem ani nesnilo.“ říká si sám pro sebe.

„Hele, vobludo, ty zalezeš zpátky a já ti za to slíbím, že ti budu čistit bazének každej den.“

„Jsem já normální? Pár sekund před smrtí a já se tady bavím s aligátorem.“ říká si.

„Hej, tak příde mi někdo honem votevřít ty dveře nebo ne?!“

To se již aligátor plazí k Jackovi. Znuděně pohybuje nohama po podlaze a pomalu, ale jistě, se blíží k Jackovi.

„Pomóc! Pomóc!“

„Hele, mě nestrávíš. Já tě varuju! Jestli mě sežereš, budu tvoje smrt.“ varuje tvora, který je již na dosah ruky.

„Pomóc, dělejte někdo něco, zastřelte to zvíře!“

„No tak, snad si nebudem hrát na honěnou. Mám návrh. Ty mě necháš bejt a já se tu už nikdy neukážu. Bereš?“ nesmlouvá již Jack, ale zoufalec, kterému není pomoci. „Nebere! Co teď?“

„Nééééééééé!!!“ ozve se výkřik a následuje rána, jak se ta bestie vrhla plnou rychlostí na svoji domnělou oběť a plnou váhou dopadla zpět na dlaždice.

Na poslední chvíli Jack uskočil, nebyl však tak rychlý, jak měl být. Jeho nohavice od kalhot visela té odporné ještěrce z tlamy. A Jackovi stékal po noze temný potůček krve. Od šelmy ho teď dělila vzdálenost přes celý ohromný výběh toho krokodýla, pro Jacka to však byla vzdálenost tak nepatrná, že kdyby mohl, tak už dávno leží na stropě. Tak usilovně se snažil zbavit se jen pohledu zvířete.

Co se to však děje. Jackova noha uvízla v hlubokém písku. Údiv na okamžik přemohl strach.

„Písek a tady? Ve vydlážděném akvárku?“

 To ale není všechno! Aligátorovi se začíná zkracovat ocas a jeho tělo se zvedá na deformovaných nohách. Kůží začíná vyrážet srst.

„Co je tohle za kouzla!“ ptá se sám sebe Jack. Na odpověď však nezbývá čas. Před Jackem náhle stojí ohromný lev s hřívou až na zem. A nevypadá o nic mírumilovněji, než jeho předchůdce.

„Ááááááá!!!“ ozve se ještě výkřik, ale to už lev stojí Jackovi na hrudi a připravuje se k poslední ráně. Teď!!!

 

„Ááá!!!“ vykřikne Jack a prudce se posadí na posteli. Potůčky potu mu stékají z čela a celý se ještě třese.

„Tyhle noční můry mě jednou zabijou.“ poznamená a opatrně vstává z postele. Jde si do kuchyně uvařit kafe, které jediné ho snad ještě může postavit na nohy.

„Co to má znamenat?“ ptá se sám sebe Jack. „Skoro to vypadá, jako by mě chtělo něco odradit. Ale co? Blbost. Mám strach a neumím si to přiznat. Jo, asi su zbabělec. Co mě to vůbec napadlo, takhle se motat do záležitostí, které se týkají pouze povolaných? Blbá votazka. Nejsu jen zbabělej, ale navíc su blbej. Musím říct Timovi, že to prostě nepude. Řeknu: Fakt sorry, Time, ale já na to nemám. - Co to plácám? Něco takovýho bych nikdy nikomu neřek. Ale, nějak se z toho vylízat musím. Možná, když počkám, tak něco selže, prostě to nevyjde,“ utěšuje sám sebe.

„Crrrrrrrrr“ ozve se najednou zvonek.

„Dyť už du!“ zavolá nevrle a ospale otevírá dveře.

„Zdárec, Jacku! Jak se vede? Ty ještě vyspáváš? Dyť je deset hodin! Víš přece, že máš na programu celou knihovnu!“

„Ahoj, Time! Rád tě vidím.“

„To neznělo zrovna přesvědčivě.“ poznamenal Tim.

„Promiň, ale nějak sem se špatně vyspal.“

„Ach tak, ale práce čeká!“ poznamenal optimisticky Tim.

„To snad nemyslíš vážně, takhle po ránu otravovat s prací. – Promiň, co to vlastně neseš?“

„Senza věc! Jeden atlas zvířat a hromadu dalších zajímavejch knížek: Jak přežít den v Africe, Já a můj aligátor, ...“

„Cože, nech mi to tady prosím tě!“ říká Jack.

„U, vidím, že tě to bude asi zajímat. Tak teda příjemný studia!“

„Jo, taky ti mockrát děkuju. Nechceš se podívat dál?“

„No, myslím, že ani ne. Asi´s toho dneska ještě moc nestihl. Vypadáš hrozně, upřímně řečeno. Možná by ti neuškodilo navštívit občas koupelnu.“

„Asi máš pravdu, ale pěknejch pár dní sem nebyl pořádně doma.“

„Tak se měj pěkně, studente,“ řekl Tim a s upřímným smíchem se obrátil k odchodu.

„Ty taky.“ poznamenal suše Jack a zavřel dveře.

 

„JÁ A MŮJ ALIGÁTOR“

„Kde je zase ta proklatá židle! Člověk si chce něco přečíst a aby to čtl vestoje!“ zanadává si Jack a zoufale hledá židli, která ještě nedávno stála u psacího stolu. „Tady není, v pokoji taky ne, tak kde zase je?“

„Tady je! To mě podrž, tady ještě před chvílí nebyla! No dobře, tak su navíc slepej!“ zlobí se Jack.

„No, teď tady není zase stůl. Zbláznil jsem se. Jinak to nevidím. Možná, když na chvilku odejdu, tak se ten neřád zase objeví.“ Říká si odcházeje do kuchyně.

„Tak schválně, jestli tam bude!“ říká si a vrací se zpět do pokoje.

„No dobře, alespoň, že mi zbyla ta židle,“ s těmito slovy si sedá na židli a rezignovaně si pročítá první stránky knihy, která ho tak zaujala.

 

Možná, že to zní neuvěřitelně, ale knihovna se nyní stala druhým Jackovým domovem. A Jack studoval tak pilně, že po dvou měsících mohl klidně říct, že se v nebezpečných zvířatech opravdu vyzná.

 

 Po dvou měsících Jack uznává, že je čas poslat žádost o místo.

„Nejdřív se však musím trochu pobavit a odreagovat. To je hrůza, jak to člověka unaví!“ posteskl si, když se vydával ulicí k hospůdce Za Rohem.

U dveří se však zarazil. Vzpomínka na nedávný večer, kdy se zde nevysvětlitelným způsobem objevil, se mu vrátila.

„Jsem blázen, něco se mi tenkrát zdálo,“ pomyslel si a sáhl na kliku. Dveře zavrzaly a on opatrně vstoupil. Zůstal zmražen u dveří.

„Ale to je přece můj pokoj, co tu dělám?“ Jack zavřel oči a rychle vyšel opět ven na ulici.

„Né!“ chtělo se mu vykřiknout. To, co se před ním objevilo, nebyla ulice, ale jeho vlastní kuchyně.

„Musím se uklidnit,“ opakuje si Jack „hlavně nepanikařit! Opatrně odejdu z bytu a navštívím Tima,“ pomyslel si.

Dnes však již Jack nikam nedošel. Pokaždé, jako by ho něco vrátilo zpět, aniž by si to uměl vysvětlit. „Musím si odpočinout.“ Tak zněl závěr, ke kterému Jack došel, když se počtvrté neúmyslně objevil ve svém pokoji.

„Zedřenej jak pes.“ stěžuje si sám sobě a zklamaně usedá za stůl.

 

„Dobrý den, pane Locku.“

„Ahoj, Jacku! Tak, abyste se dali s Timem do práce, ne?“

„Jistě, pane, hned Tima vyhledám a navštívíme ty drobečky.“

„A hoďte sebou!“ s těmito slovy se vedoucí ztratil.

 

„Tak von je tady taky Tim?“ podivil se. „Hej, Time!“ s těmito slovy se vydal hledat svého nového partnera.

„To nebude špatný pracovat ve dvou. Teď by aligátor neměl být problém. Chce to se jen domluvit a pracovat zásadně spolu,“ uvažuje.

„Zdárec, Jacku, to je dost, že deš. Copak´s zase zaspal? Dyť sem ti říkal, že začínáme už vo šesti.“

„Promiň, zapomněl sem,“ suše odpoví Jack a zamyslí se, jak na to mohl tak docela zapomenout.

„Tak teď, když už seš tady, tak se do toho můžeme dát. Tady vedle máme nějaký ty plazy, jak tomu říká šéf. Chřestýšům tu máme čerstvý potkany a pro ty velký roury, teda anakondy, nám tady nechali párek ušáků. Máme se domluvit, ale terária mají bejt jako křišťál. Šéf prej nemá rád, když se mu jeho drahoušci válej v hnoji.“

„A co tady máme dál?“

„No, sem tam to je nějakej žralok nebo grizli, ale jinak si myslím, že by to mělo bejt v pohodě.“

„A nějaký nebezpečný ještěrky tady nejsou?“ naoko s nezájmem poznamenal Jack.

„No, ani ne. Zahlídl sem jednoho malýho krokodýlka, ale to je půlmetrovej drobeček.“

„Dobře, kde začneme?“

„Vezmem to asi vod medvědů. Po ránu budou ještě klimbat a celkem by to mohlo bejt v pohodě.“

„Beru tě za slovo.“ řekl Jack a pomalu odcházel k medvědům.

Po chvilce se Jack ptá Tima: „A ty tu už děláš dlouho?“

„Já, jen chvíli. Vždyť ses přihlásil kvůli mě. Je to tady skvělý, ale potřebuješ parťáka.“

„Jo, jasně. Co kdyby tě napadla nějaká ta příšera, že jo.“

„O to neměj strach. Tady je to všechno dobře zabezpečený a sám sem si už vyzkoušel alarm, když se proti mě vobrátil jeden mrzutej nosorožec. Během pěti sekund se tu objevila hlídka a chudáka uspali.“

„To´s měl teda štěstí. Asi byli blízko. Rači si nepředstavovat, jak by tě ta vobluda párala.“

„Žádný strachy. V případě ohrožení života máme k dispozici taky ňáký ty blbinky. Tys to ještě nefasoval? To by ses měl proto v blízký době stavit.“

„Nemám proto jít hned?“

„Zbytečný, neska budu dělat s tebou já a zejtra už budeš připravenej.“

„Dobře,“ odpověděl Jack, ale evidentně jej to neuklidnilo.

„Medvědi sou v pohodě, pokud neuděláš nějakou blbost. Fakt se nelekej, je to v pohodě! Sleduj!“ vyzval Jacka a neohroženě vstoupil do ohrady, což Jacka přímo šokovalo.

„Co blbneš!“ vykřikl Jack.

„Žádný strachy! Ten medvěd je zaneprázdněnej tím kusem masa, který sem mu sem hodil. Je pěkně krvavý, mňam, to si pošmákne. Skoro mu to závidím. Takovej komfort.“

„Seš si jistej, že nic neudělá?“

„Už sem ti řekl, že se nemáš čeho bát. Normálně se zavíraj takhle zvenku do klece, když jim chceš vyčistit pelech, ale při krmení se to vynechává, když víš, jak na ně. Z devadesáti devíti procent ti nic nehrozí, ale pro dobrý spaní je můžeš klidně ze začátku zavírat.“

„A co tady máme dál?“

„Dál je tady jeden tygr. Takovej pohodář, ale myslím, že šéfovi se moc nezamlouvá. Chtěl by dravějšího. Asi se brzy postará o lepší materiál, jak sám říká.“

„Už víš, na co to má bejt? Taková zoo!“

„Nevím přesně, ale myslím, že zkoumá příčiny agresivity u těch zvířat. Říká, že obecný příčiny můžou bejt stejný jako u člověka. A když se vyvaruješ příčiny, zabráníš důsledku.“

„Hm, tak se mi zdá, že ta senzace bude stát maximálně za houby.“

„Nepodceňuj šéfa. To by tendle ústav nebyl hlídanej jako kamínek v královský koruně.“

„To je pravda. Musím věřit, že se nějaká senzace objeví dřív, než si na mě pochutná nějakej čtyřnohej.“

„Ha, ha, ha,“ upřímně se usmál Tim, „to seš celej ty. Vypadá to, jako bys měl z tý práce vopravdu vítr. Ale to se poddá.“

 

Pomalu spolu procházeli spletitými chodbami areálu a blížili se ke krásnému teráriu. Bylo plné exotických rostlin, mezi kterými se ladně vinula nebezpečná krasavice. Sklo bylo dokonale čisté a pozorovat paní tohoto království, krajtu královskou, bylo největším potěšením jejího mladého opatrovatele.

 

„Nějak se mi točí hlava,“ postěžoval si Jack a opřel se o tabulku velice odolného skla.

Po chvilce si Jack uvědomil, že se hladké sklo pod jeho dlaní mění. Stávalo se stále drsnější a drsnější.

„To je ale horko,“ postěžoval si Jack. „Měl bych si jít lehnout.“ Otočil se a chtěl odejít. Něco mu však zabránilo udělat krok. Pohlédl na zem a zjistil, že po zemi se plazí ohromné kořeny. Rozhlédl se tedy pečlivěji a zjistil, že již nestojí na rovné chodbě, ale že je docela někde jinde. Kolem hlavy mu splývaly liány a ostré listy pralesních rostlin ho řezaly do obnažených rukou.

„Jacku!“ ozvalo se z dálky.

„Time, tady!“ odpověděl na hlas Jack.

„Co se to děje! Kde to jsme?“

„Já myslel, že mi to řekneš ty!“

„Já, vždyť já tady krním chlupatý prasata, čistím zabahněný rybníčky a zalejvám kytičky. A teď nemám ani to nejmenší ponětí, kde bych mohl bejt!“

„Ssssssss,“ ozvalo se jim nad hlavami.

„Ale, to je -! Jsme v teráriu krajty! Rychle pryč!“ s těmito slovy se Tim rozběhl směrem, kde podle jeho mínění měly být únikové dveře. „Ale to přece není terárium! Jacku, to vypadá jako vopravdová džungle! Co tady zas, doprkna, děláme!“

„Rači se ani neptej a zdrhej!“

„Ssssss,“ ozvalo se znovu nad jejich hlavami.

„Pozór!“ vykřikl Jack a uskočil stranou. Ze stromu se s žuchnutím spustila ohromná krajta královská a začala se pomalu omotávat kolem krku Tima, který stál překvapen a nebyl neschopen žádného pohybu.

Jack stál jako zařezaný. Pouze se díval, jak se smyčka kolem Timova krku stahuje. Na čele mu vyvstaly studené krůpěje potu.

„Time, proč! Próč!“

„Sbohem, Jacku.“ řekl Tim tiše a nohy mu klesly pod váhou šestimetrové krajty. Její oběť se ještě chvíli zmítala v smrtelných křečích a pak se postupně poddala svému osudu. Timovy oči pohasly a tělo se uvolnilo.

„Proč, Time, proč?!“ vykřikl Jack a do očí se mu draly slzy. „Proč zrovna ty!“ ptal se sám sebe a odvrátil pohled od zvířete, které začalo dávit svoji oběť.

 „Ssss,“ ozvalo se ještě a Jackova krku se dotklo něco chladného.

 

„Né!“ vykřikl Jack a vyskočil ze židle, kterou převrhl. Běžel rovnou do koupelny, kde na sebe pustil proud ledové vody. „Co to bylo? Musel jsem usnout u stolu! Už aby to bylo všechno za mnou. Ať si mě sežere co chce, jen ať je to za mnou!!!“

-

Voda byla osvěžující a ranní káva ho opět postavila na nohy. Otráveně vyndal ze skříně sako a tmavé kalhoty. Byly krásně vyčištěné z čistírny. Opatrně si je oblékl a postavil se před zrcadlo, aby zkontroloval svůj zevnějšek.

„Ty dneska ale vypadáš,“ zděsil se při pohledu na ohromné kruhy pod očima a na pomačkanou tvář, „v práci se tě akorát leknou.“

„Ať si, stejně nemám nic zvláštního, za co by mě mohl šéf pochválit. Sou to samý handrkovačky mezi politikama, jedna bouračka ve Vilsnový ulici a pár nudnejch statistickejch údajů z našeho města. To by nečtl ani pes. Takový noviny sou dobrý tak akorát na podpal!“ s těmito slovy odcházel Jack do redakce.

Cesta mu neubíhala tak rychle, jako tomu bylo vždy. Připadal si, že tam nikdy nedojde. Byl pobledlý ve tváři a nejradši by se na místě otočil a rázoval zpět domů. To by mu ale šéf dal. Noviny jsou v krizi, články nepřibývají a novinářům se nechce do práce. Dnes však to bylo něco víc. Jack se totiž rozhodl, že Timovi přece jenom řekne, že to vzdává. S tímto předsevzetím vešel do pracovny, kde ho už netrpělivě očekával jeho šéf.

„Dobré ráno, pane Petersone,“ pozdravil.

„Ahoj, Jacku. Asi tě moc nepotěším, ale musím ti to říct. Seš totiž nejlepší ze všech, co tady mám.“

„Děkuju, pane Petersone.“

„No, zatím moc neděkuj, dokud nevíš, co ti chci říct. Naše noviny prožívají krizi, jak už všichni víme. Přicházíme o čtenáře a jestli to tak půjde dál, budeme to moct rovnou zabalit.“

„To jako myslíte, že zkrachujem?“

„Přesně tak, ale znáš mě, dokud to jen trošku půjde, budu noviny držet, i kdyby to mělo bejt z mejch vlastních peněz!“ řekl a významně se přitom zahleděl někam do prázdna.

„Nebojte se, nenechám vás v tom. Články přijdou a noviny se budou zase kupovat.“

„No, abych pravdu řekl, už tomu moc nevěřím, ale bylo by to nádherný. Měj se a pěknou práci!“

„Děkuju, vám taky!“ odpověděl Jack a odešel na své místo, kde už na něj čekal Tim.

„Ahoj, Time.“

„Nazdar, Jacku. Co je novýho?“

„Nic a to je na tom to nejhorší. Vypadá to špatně. Už abysme měli nějakou tu senzaci v kapse nebo se můžeme s novinama rozloučit.“

„Co se děje?“

„Sme na pokraji krachu a když to napíšeš do novin, bude to asi tak největší trhák, kterej dneska budeme mít,“ odvětil sklesle Jack.

„No to je teda síla. Nevěděl sem, že už sme na tom tak špatně.“

„Jo já taky ne, ale šéf si přišel neska ráno vylít srdce.“

„Tak co s tím budeme dělat?“

„Vodpoledne du požádat vo to místo. Doufám, že mi to víjde.“

„Zlom vas, Jacku.“

„To by bylo jediný, co bych si taky přál.“

 

Dnešní výtisk novin se vůbec neprodal. A situace byla stále naléhavější a naléhavější. Jack se zmítal v depresích a každou chvíli byl opět na vážkách, zda má cenu tu práci zkusit nebo je již vše ztraceno. Teď se však rozhodl. „Půjdu a zkusím to, ať už to obnáší co chce.“

Jack se zvedl ze své židle a vykročil ke dveřím. „Teď nebo nikdy,“ řekl si a rázně vykročil do ulice. V náprsní kapse mu stále ležel onen důležitý lístek. Procházel ulicemi a nevšímal si ničeho, co se kolem něho dělo. Najednou se před ním objevila velká kovová brána. Zazvonil a když vyložil účel své návštěvy, byl vpuštěn dovnitř.

 

„Pane Awfner, dobrý den, pojďte dál,“ ozval se ze dveří ředitelovy kanceláře příjemný hlas.

„Dobrý den.“ pozdravil Jack.

„Dobrý den,“ usmál se mírně otylý muž, „vás mi posílá samo nebe. Tak vy chcete pracovat s nebezpečnými druhy zvířat?“

„Ano, pokud mě u vás necháte pracovat,“ odpověděl nejistě Jack.

„My jsme ale výzkumný ústav a nikdo nemůže jen tak přijít a odejít. Budete muset bydlet u nás a pracovní podmínky jsou tu tvrdé. Budete muset pracovat asi čtrnáct hodin denně, pokud se nenajde ještě nějaká pomocná ruka. A už vůbec nemluvím o tom, že to může být práce nebezpečná. Jste si tedy vědom, do čeho jdete?“

„Naprosto!“ odpověděl chladně Jack a hrdlo se mu stáhlo úzkostí.

„Dobře, ale máme tu některé podmínky pro přijetí. Je třeba, abyste měl dobré znalosti z chemie, matematika a biologie. Také je nutná práce s počítačem, ale to by nebyla taková překážka. Pokud tu chcete pracovat, musíte mít chuť do práce, ale i do učení. Budete se muset stále učit. Nesmíte si práci představovat, jako nějaké čistění chlívku. Budete pracovat i v laboratořích, s tím vám však bude pomáhat náš biolog. Opravdu to chcete zkusit? Až se jednou dáte do práce, dveře do společnosti se pro vás zavřou. Budete muset žít pouze ve střežených zdech ústavu a to do konce svého života.“

„A jaké budou podmínky mé práce?“

„Tisíc dolarů denně, volný pohyb po areálu, práce v sobotu a i v neděli a za každý pokrok nemalá odměna. Budete bydlet ve vlastní vile, která je součástí areálu a budete se moci stýkat se všemi zaměstnanci ústavu.“

„Podmínky jsou sice poněkud tvrdé, ale přijímám.“

„Dobrá! Sepíšeme tedy smlouvu a pak budete seznámen se situací.“

Když byla smlouva řádně sepsaná, dostal jeden ze sloužících příkaz, aby ho provedli po výzkumném centru.

„Ahoj Jacku, já jsem Rick. Pojď, ukážu ti, jak to tady chodí!“ prohodil veselý chlapík.

„Dobře. Kam půjdeme nejdřív?“

„Nejdřív ti ukážu nákupní centrum, zábavné centrum, tvý hnízdo a pak to nejdůležitější. Budeš překvapenej!“

Pak Jacka seznámil se životem, který tu žila spousta lidí odděleně od ostatního světa a Jack se nepřestával divit. Ulice byly rovné a čisté. Jejich okraje lemovaly obchody všeho druhu. O něco dál pak byla ulice, kde byla kina, divadla, herny a knihovny a vůbec vše, na co člověk jen pomyslel.

„Zde trávíme dlouhé večery. Pro tebe to bude vlastně všechno zadarmo. Pozornost podniku!“ usmál se.

Procházeli dál „městem“, jak Jackovi připadal tento ústav a Jack se nestačil divit. Po chvíli došli k další bráně, kterou hlídala početná stráž.

„Tak, tady budeš teď pracovat. Tvůj parťák, ktrýho ti pan Stenly přiřadí, tě zasvětí do tajů tý tvý práce. Zejtra ráno přijde a domluví se s tebou, co dál. Teď ti ještě ukážu, kde budeš bydlet.“

„Je to daleko?“

„Máš to za rohem. Pan Stenly si přál, abys to měl co nejblíž. Celkem si na tebe potrpí. Dost dlouho hledal, než někoho sehnal, a tak si tě teď považuje. Budeš mít celkem fofr, aspoň zezačátku, a tak ti to chtěl trošku usnadnit. Á, už sme tady. Vaše vila pane!“ prohodil vesele a ukázal Jackovi luxusní čtyřpatrový dům.

Jack stál jako zařezaný. Celý dům byl moderně upraven se spoustou antén a nejrůznější elektroniky, které Jack nerozuměl.

„Tak se pojď přece podívat dovnitř a nestůj mi tu,“ zasmál se Rick, když viděl Jackův údiv.

Procházeli jednotlivá patra a Jack stále více žasl. Všude byly položeny vysoké koberce a podlaha byla vytápěna zespodu. V každé místnosti byl snímač, který zajišťoval správnou teplotu, vlhkost, čistotu a složení vzduchu. Celý dům měl propracovaný systém chodeb pro služebnictvo, takže stačilo zmáčknout tlačítko, které bylo připevněno na křesle a mohli jste si přát, téměř vše co vás jen napadlo. Nebylo problémem obědvat každý den v jiné místnosti nebo si pozvat vynikajícího šachistu nebo hudebníka pro zpestření večera. Všechny pokoje byly vkusně vyzdobeny. V přízemí byl také stále připravený vyhřívaný bazén a to i v zimě. Stačilo však přání a bazén se mohl proměnit v krásný zimní stadion.

„Měj se dobře, myslím, že se budeš muset trošku rozkoukat a smířit se se situací. Tak na shledanou!“ popřál ještě Jackovi a odešel.

Jack se opravdu musel vypořádat sám se sebou. Tohle ani v tom nejrůžovějším snu nečekal. Znovu si prošel celý dům a nemohl uvěřit svým smyslům, které ho nyní očividně neklamaly. Posadil se do pohodlného křesla a přál si večeři. Ta byla vynikající a po večeři přišel na Jackovo přání sloužící Tom a začal předčítat Jackovi jeho vlastní noviny. Netrvalo to dlouho a Jack usnul.

 

„Hej, Stenly, krm ty vobludy pořádně! Máš tam samý vyzábliny! S takovouhle se ten můj krokodýl za chvílu neudrží na nohách!“

„Odpusťte, pane Awfnere, už se to nikdy nestane. Hned ho běžím pořádně nakrmit“

„A ty, Ricku! Co ty tam lelkuješ! Říkal sem ti přece, abys uvítal hosty! Mají tady vobědnanýho toho žraloka do tý nový zoo, tak jim ho vodvez. Ručíš mi za něho hlavou!“

„Jistě, pane Awfnere, už sem poslal pro dodávku. Za chvíli je převoz připravenej.“

„Dobře,“ odpověděl znuděně pan Jack a zapálil si ohromný doutník.

„Pakáš jedna líná! Dělat se jim nechce, ale já jim ukážu, kdo je tady pánem!“ řáká si Jack.

„Hej, sluho, kde zas vězíš! Noviny a rychle!“

„Jistě, pane,“ odpověděl slušně již velice unavený a starý správce domu Tom.

Po chvíli si již pan šéf Awfner četl noviny. „Proč se mi tak točí hlava!“ postěžoval si a hlava mu klesla. Jako ve snu se mu zdálo, že se zdi, jeho krásné a vyzdobené zdi mění v dřevo. „Samé dřevo? Kde sou mé obrazy? Co to je?“ Doutník se lehce sklouznul po prstech vypadl mu z ruky. Noviny zašustily...

„Ehe, ehe, co to je, kde se vzalo tolik kouře? Snad nehoří?! Musím na vzduch. Ehe, ehe,“ rozkašlal se opět Jack a vydal se hledat dveře.

„K čertu, tady byly. Ty dveře byly tady v rohu. Ehe, dyť se tady udusím! Koberec je v plamenech, co budu dělat! Hej, Tome, vodevři nebo máš padáka.“

„Pomóc, ty plameny rostou hrozně rychle! Ehe, musím to zkusit voknem,“ řekl si Jack a vydal se přes koberec.

„Ááá, to pálí!“ vykřikl ještě a dostal záchvat dusivého kašle. „Pomóc, já hořím! Pómóc, zachraňte mě někdo!“ a opět se rozkašlal.

Místnost se naplnila hustým černým dýmem. Koberec byl již z velké části v plamenech. Jack kašlal a snažil se dostat se k oknu. Jeho sametové pantofle se vzňaly od koberce a samet se začal pomalu tavit a rozžhavená hmota se lepila k nohám. Jack ječel a svíjel se v bolestech, jak se snažil zbavit se toho žhavého hnusu, který ho tak mučil. Tím se však rozžhavená hmota roztírala po stále větší části těla. Jack byl již zoufalý. Dým byl stále hustší a hustší a nutil Jacka k dalším a horším záchvatům kašle. Tu se Jackovi zatočila hlava a on se zapotácel a svalil přímo na hořící koberec. Pří pádu nějak nešťastně narazil na hranu stolu a na hlavě se objevil ohromný šrám. Černá krev mu stékala po tváři a v ráně štípal jedovatý kouř. Jack se z posledních sil zvedl a udělal krok směrem k oknu. Daleko však nedošel. Dobrá polovina oblečení na jeho těle již hořela a Jack začal ztrácet vládu nad svým tělem. Znovu upadl na zem a v křečích se začal válet z místa na místo. To však ještě podpořilo plameny, které již ovíjely celé Jackovo tělo a začaly se stěhovat také do jeho vlasů. Ještě chvíli se tělo svíjelo v smrtelném zápase, pak vydalo chrčivý zvuk a ...

 

V tu chvíli se Jack probudil. Celý se ještě třásl a vlasy měl slepené potem. Tu noc už neusnul. Ráno se zvedl z postele a celý rozlámaný očekával příchod jeho budoucího kolegy.

O půl deváté se v pokoji objevil Tom a ohlásil návštěvu:

„Dobré jitro, pane Awfner. Mám vám ohlásit pracovní návštěvu.“

„Díky, Tome. Uveď ji dál a připrav snídani. Za okamžik se tam objevím,“ odpověděl namáhavě Jack a odešel do vedlejšího pokoje. Tom se uklonil a odešel.

Ten okamžik nebyl zrovna nejkratší, ale jak se zdálo, Jack se během něj dal celkem dohromady. Když se však objevil v salónku, čekalo ho velké překvapení.

„Dobré jitro,“ vyblekotal za sebe.

„Dobré jitro, Jacku, mohu-li vám tak říkat. Ale já mám už skoro poledne,“ prohodila vesele. „Promiňte, ale ještě jsem se nepředstavila. Jmenuji se Jackie Dewnsová, ale říkejte mi jen Jackie.“

„Aa, já sem Jack Awfner. Těší mě. Klidně mě můžete tykat.“

„Jistě, ty mě taky, Jacku.“

„Jisstě, samozřejmě,“ vykoktal ze sebe Jack.

„Můžeme přejít k práci?“

„Ale samozřejmě. Proč ne, že jo.“

„Mohli bychom se projít po našem pracovišti?“

„Jestli vám, teda ti, to vyhovuje?“

„Tak jdeme!“ řekla Jackie zvedla se z křesla. „Už ti asi řekli, že toho na tebe čeká celkem hodně, co?“

„To teda. Šéf mě vyplašil skoro dřív, než mě přijal.“

„To je jeho styl, ale nebude to tak hrozný,“ řekla a vydala se s Jackem ulicí k laboratořím. Když procházeli kolem stráží, Jack zaváhal,ale stráže je nezastavily.

„Už jsou informovaný od šéfa o novým zaměstnanci,“ řekla, když si všimla jeho údivu.

„Jo, mě už tady nic nepřekvapuje. Jen si musím zvyknout na to, že se tady ví úplně všecko a že šéf má všechno promyšlený do posledního puntíku.“

„To teda má. Ale na to si zvykneš.“

„To doufám.“

„Co jsi vůbec dělal, než jsi sem přišel?“

„Tak různě - kolem zvířat. Dyť to znáš.“

„No, neznám, ale tak dobře. Tady je naše laboratoř. To je můj ráj. Budem tady ale dělat spolu,“ pyšně se zahleděla na své přístroje a pomůcky. „Všechno, jak má být. V nejlepším pořádku. Tady ve skříni mám pár chemikálií a tady vedle, to je pokusné centrum. Zatím se však moc nepoužívá a možná ani nebude. Je to moc daleko vod našeho mazlíčka.“

„Jo, máš to tady nádherný,“ prohodil Jack a uvědomil si, že mu to vlastně vůbec nic neříká. Úzkostlivě polknul a vydal se za svojí průvodčí.

„To jo, ale poď dál. Ukážu ti našeho drobečka,“ vzala ho za ruku a jako malá holčička, která táhne maminku, aby jí ukázala svou namašlenou panenku, ho táhla do jiné budovy. Prošli dveřmi do dlouhé chodby. Chodba byla bílá a velmi dlouhá.

„Máš tady pěkný bludiště,“ řekl Jack

„Závidíš, co?“

„Vůbec ne.“

Jackie se na oko uraženě podívala na Jacka a vypadala zklamaně.

„To byla jen legrace.“

„Já vím. Ještě sem ti neřekla. Pan Stenly ti vzkazuje, že se máš naučit co nejvíc věcí vo termitech.“

„Vo termitech? Proč zrovna vo termitech?“ zeptal se nedůvěřivě Jack.

„Děláme tady pokusy na pár takovejch kouscích. Vzali jsme mikrozlomek lidského genetického materiálu a nahradili jím část šroubovice jednoho termita. Byla to ta část DNA, která určuje velikost. Vod tý doby ten termit roste. Během jeho krátkýho života ale nemůže vyrůst tak, jak by měl, proto musíme vychovávat jedince z další a další generace, kteří jsou čím dál tím větší. Musíme však redukovat jejich potomstvo. To víš, už tady máme asi centimetrový cvalíky a vem si, že ti takovej termit naklade za noc asi tři tisíce vajíček, ze kterejch máš za tejden hejno skoro dvoucentimetrovejch hmyzounků.“

„Hrozná představa. A to je zabíjíte?“

„Ne. Provádíme ozařování rodiče a snižujeme tak množství jeho potomků asi na čtyři, pět. Je to velice jemná a obtížná práce, protože nemůžeme zabít všechny. Jinak bychom museli začít znovu od začátku. A nejtěžší na tom je, že ozařování musí probíhat za termitova vědomí. Nesmíme je totiž uspávat, aby nedošlo k poškození jejich nervové centrály, která by pak nebyla schopna řídit pozměněný vývoj potomstva uvnitř matky.“

„Kolik jich máte teď?“

„Dva staré z osmé generace a čtyři z deváté. Podívej, nejsou nádherný?!“ zasmála se a ukázala na skleněnou krychli, kde se velice rychle hemžili asi centimetroví termiti.

„Až budou velký jako člověk, budou moct unést v kusadlech limuzínu a když se pak takovej termit rozběhne, bude moci pravděpodobně dosáhnout rychlosti i sto čtyřicet kilometrů za hodinu. Samozřejmě, že je nebudeme pouštět na procházky, ani je nebudeme venčit někde v centru mezi starejma babičkama.“

Jack stál ohromen a zíral na ty tvory, kteří mu připadali tak zvláštní, jako by na Zemi vůbec nepatřili.

„Teď máš tejden volno. Pak se začnou znovu ozařovat. Do té doby máš studovat, abys dobře pochopil tydle zvířata,“ poznamenala Jackie.

„Dneska je toho na mě příliš. Myslím, že bych se měl podívat po nějaký odborné literatuře.“

„Dobře. Užij si ten tejden. Pak se dáme do práce spolu.“

„Ahoj.“

„Ahoj, Jacku.“

Jack vyšel ze zoo, jak říkal budově s termity. Jako ve snách bloudil po areálu ústavu a nevěděl vlastně, kam jde. Všechno bylo příliš zvláštní na to, aby se s tím mohl vypořádat. Uvědomil si, že si již většinu věcí, které mu Jackie řekla, nepamatuje, protože nebyl schopen se soustředit na to, co vlastně říkala. Procházel městem a snažil si ujednotit útržky toho, co mu zůstalo v hlavě. Všechno se to ale pletlo dohromady a navíc se mu do toho míchaly útržky nepříjemných snů, které ho poslední době pronásledovaly.

Za rohem byla kavárna a Jack se rozhodl, že nemá cenu zabývat se něčím, co stejně nepochopí. Rezignovaně si řekl, že ho tedy vyhodí z práce a on si bude užívat do konce života v areálu ústavu.

V kavárně bylo živo, a tak Jack neváhal, a vešel dovnitř. Jak tak procházel kolem stolků spokojených lidí, postupně si uvědomoval, že to vlastně již není kavárna, ale knihovna. První jeho reakci bylo, že se otočil a chtěl odejít, pak si však uvědomil, že se musí začít učit. Chvíli se tedy zdržel u prvního regálu. Když však Jack večer odcházel, prohýbal se pod vahou ohromného stohu odborných knih, které si vybral pro studium. Nebyla to však jen biologie termitů, ale i Chemie od A až do Z, Základy práce s počítačem a jeho programy a další spousta specializovaných knih.

„Do prkna, kde sem dal zase ty klíče!“ zanadával si Jack, když došel k domovním dveřím. „Já se z toho zblázním! Co je todle za život! Každej dělník má svou prácu a dobře ví, co má dělat. No a já se, vosel, dám na takovou mission impossible k novinám. Holt, to se někdo zase pěkně nechal doběhnout. Jó, to bude krása, budeš si sedět za stolem, psat zajímavý články a po večerech chodit po hospodách a poslouchat drby. Taky mě to mohlo napadnout. Člověk jako já, s těmi nejmohutnějšími antipatiemi k chemii, se budu nakonec muset sám učit. A mám na to celej tejden. Jo, šéf na mě dá! Možná bych taky mohl zejtra začít přednášet ty přírodní vědy, ne?“

„Tak jak se mám dostat dovnitř, do houslí!“ vykřikl již značně podrážděný Jack.

Tu se dveře otevřely a ukázal se dobrák Tom. „Dobrý večer, pane. Omlouvám se, nevěděl jsem, že vám neřekli, kde máme skrytý zvonek. Stačí zatlačit na dlažební kostku támhle v rohu a někdo vám přijde otevřít,“ omlouval se Tom. To se již seběhlo služebnictvo a ulehčilo Jackovi od břemena.

„Diky, Tome,“ odpověděl unaveně, ale již zcela klidně Jack.

„Musíte si odpočinout. Večeře je už nachystaná,“ řekl Tom přívětivě a vedl Jacka do pokoje.

Večeře vypadala výtečně. Na stole leželo na stříbrném táce zlatavé kuře obložené širokým límcem té nejrozmanitější zeleniny. Vedle stála značková láhev vína a stylové sklenky. Na menších talířcích okolo tácu byly pečené, vařené, grilované a různě upravované plátky masa, které byly doplněny vhodnými omáčkami. Na stole stála svíčka, vůně lesa působila uklidňujícím dojmem a vzduch byl naplněn něžnou melodií Chopinovy Fantasie.

Jack se posadil za stůl a nedal se pobízet. Po tak vyčerpávajícím dnu, kdy, jak si uvědomil, pouze snídal, by mu byla dobrá i skýva chleba. Křupavě vypečené plátky masa se pomalu ztrácely a také salátová obloha mizela téměř před očima. Po chvíli nebylo téměř „co do huby“, jak bychom řekli. Dozněly poslední akordy klavírního mistra, když Jack již spal, jako do vody hozený.

 

Tato noc byla černá a Jackův spánek hluboký. Ráno se Jack probudil osvěžen spánkem, který nerušily žádné noční můry, a tak se s chutí pustil do učení. S překvapením zjistil, že to není tak hrozné, jak to bylo, když nad ním stál jeho velice příjemný učitel chemie.

„Bílkoviny,…………makromolekuly,………..sloučeniny uhlíku, kyslíku, dusíku, křemíku, teda křemíku ne,………………………reakce s kyselinami,……HCl v žaludku,…….jak byl zas ten vzorec, teď sem ho tady měl, jó, už ho mám trimethilpentan, jak sem na něho moh zapomenut!“

A podobně to probíhalo i další dny. Pomalu se blížilo úterý, kdy mělo dojít k ozařování nové populace termitů.

 

„Ahoj, Jacku,“ usmála se Jackie, když Jack přišel ráno do laboratoře. „Tak jak se na to cítíš?“

„Ahoj. No, doufám, že to nehodíš hned na mě,“ s líčenou nejistotou odpověděl Jack.

„Cha, cha, to víš, že ne. Pojď, dáme se do toho!“

„Když to musí bejt!“

„A co ty, jak ses měl?“

„Já sem se měl výborně. Vod rána do večera sem ležel v knížkách a studoval šestinohý hmyzouny. Bylo to celkem fajn. Když si to tak vezmeš, nic se na tom nedalo zkazit, nebo aspoň ne tak, aby ti za to šéf vynadal. Jednoduše řečeno, celej tejden sem si výborně užíval!“ odpověděl s nemalou příchutí ironie Jack. „A jak ses měla ty?“

„Jako vždycky, výborně. Celý týden jsme dělali vývojové testy. Zjistilo se, že došlo k narušení růstového genu u některých jedinců, proto jsme ho museli trošku poupravit, aby další populace byla bez problémů. Jinak se nedělo nic zvláštního. Hlavně jsem psala vývojové zprávy o tom, co se tady děje, aby se vědělo, co a jak, kdyby se nám ten pokus opravdu podařil,“ s těmito slovy vložila Jackovi do ruky svazek, kterému obsahem mohla konkurovat málokterá kniha.

Byly to takové desky, které byly plné papírů. Papírů však bylo tolik, že se Jack pod tíhou složky prohnul. A najednou, jako by pocítil něco jako stud. On si celý týden leží doma a čte si knížky a Jackie se zatím brodí v problémech a práci, o které se mu ani nezdálo. Taková kniha! A to byly ty její zprávy. Když ji otevřel, zjistil, že to není žádný laciný příběh, ale, že je to zpráva opravdu dokonalá. Text byl doprovázen náčrty, grafy, rovnicemi a vzorci a tímto způsobem byl popsán již téměř desetikilový svazek jemného papíru.

„To si prostuduj ve volném čase, abys byl v obraze a teď se podíváme na naše drobečky. Budeš koukat, jak vyrostli,“ odpověděla šťastně a vůbec, zdálo se, že je ráda, že už není sama.

 

„To jsem ráda, že je tady. Zatím to sice vypadá, že to nebude žádná díra do světa, ale učí se poctivě. Když se to tak vezme, možná, že by to mohl být docela dobrý společník. Vypadá sice trošku znuděně, ale to se poddá, však on si zvykne. Možná bychom mohli zajít večer na večeři, jestli se mu bude chtít,“ pomyslela si Jackie, když šla s Jackem podívat se na termity.

„Šéf chtěl, abych mu podala zprávu o tom, jaké podává Jack výsledky. Myslím, že to ho budu muset trošku pochválit, aby ho hned nevyhodil. Ale ano, trošku ho podržím. Sama bych tady už dlouho nevydržela,“ takto uvažovala Jackie, která žila poslední dobou opravdu jen z práce do práce a neměla nejmenší možnost rozptýlení.

„Všechno jde docela podle plánu. Odpoledne začne ozařování těch čtyř z deváté generace. Mělo by zůstat asi tak čtyři nebo pět novejch od každýho. Z nich se vyberou opět čtyři nejschopnější, dva nejschopnější z deváté a ostatní se zabijí. Jednoduché, pak se budeme starat zase o mladé.“

„Ti ale pěkně vyrostli. Myslel jsem, že to půjde pomalejc.“

„No, my vlastně máme propočítáno, že by to mělo trvat asi do Vánoc, ale zdá se, že se problémům asi nevyhneme, proto je možné, že to bude trvat o něco déle.“

„To je senzační!“ obdivoval Jack dokonalost, s jakou je celá akce promyšlená.

 

„Tak to vypadá, že jej to asi nakonec bude zajímat. To je výborné, to bychom si mohli rozumět!“ libovala si Jackie, když uviděla Jackovo nadšení. Nahlas však neřekla nic.

 

„Jak to jen mohli dokázat. V celé té složitosti situace. Nejsem sice žádnej vodborník, ale klobouk dolů slečno!“ žasl Jack sám pro sebe a uvědomoval si, že Jackie nebude asi jen tak nějaká spolupracovnice, ale že to je vlastně vynikající dívka, která je uzavřená ve světě vědy jako v kriminále. A jak tak nad tím přemýšlel, uvědomil si, že i on je teď obrazně řečeno ve stejné cele.

 

„Tak se pustíme do práce, ne?“ prohodila vesele Jackie.

„Jen do toho!“ prohodil Jack a upřímně se zasmál. Uvědomil si, že ho přešla všechna mrzutost a že je mu krásně, když může jen slůvko prohodit s Jackie.

„Výborně!“ zasmála se Jackie a v duchu děkovala panu Stenlymu za to, že Jacka přijal.

Příprava na ozařování probíhala velice rychle. Bylo to proto, že na to už nebyla Jackie sama. Jack jí všude ochotně pomáhal a každé volné chvilky využíval jen na to, aby se jí mohl podívat do tváře. Byla opravdu krásná. Princezna Jackie jí říkal. Za každý pohled, který mu věnovala jí byl neskutečně vděčný a o to více se jí snažil zavděčit.

I ona to cítila. Jack byl neskutečně milý. Nebyl to Jack, jakého si představovala. Takový ten Jack, který zná všechny pojmy organiky nazpaměť. Nebyl to ten Jack, který by ji poslouchal jako robot a plnil úkoly jemu zadané. Byl to Jack. Její přítel a pomocník. Byl to člověk, který pomohl tam, kde to bylo nejvíce potřeba. Nebyl to takový Jack, který by byl jejím podřízeným, i když vlastně byl, ale byl to Jack, který jí pomohl, který sám přemýšlel a byl velkorysý. Byl to Jack, který i když neoplýval vědomostmi, byl jí rádcem a nedokázala si představit, že by měla pracovat opět sama. Ona sama se teď cítila jako malá chytrá holčička, které pomáhá nějaký dobrý anděl a ona sama je jen malou loutkou, a že je to on, kdo jí vede. Zdá se to možná absurdní. Její podřízený, který má pouze základní znalosti chemie a biologie jí byl něčím víc než pomocníkem. Byl to takový její „laskavý tatínek“, který nad ní, malou holčičkou, držel ochranou ruku.

„Výborně, Jacku. Jsi opravdu dobrý společník. Říkám společník, ne pomocník, protože – no jsi opravdu dobrý,“ pomyslela si.

„Díky, myslím, že to bude velice zajímavá a zároveň zábavná práce,“ uvažoval Jack sám pro sebe.

 

„Ach jo,“ usmála se, „tak se dáme do toho ozařování!“

Jack byl již zasvěcen do celého taje práce s paprskem, a byl proto zvědav, jak to vypadá, když se začnou termiti ozařovat.

Jackie přistoupila k ohromné celostěnné obrazovce a uchopila laser. Na obrazovce se objevil termit a Jackie ho pečlivě zaměřila. Pětkrát prováděla zvětšování a zaměřování. Soustředěně se zadívala na určitou část těla termita a pak požádala počítač o prosvícení. Na obrazovce se objevilo uspořádání vajíček uvnitř termita. Po krátkém studování a zaměřování Jackie uchopila laser a ten vypustil paprsek. Byl to pouze nepatrný okamžik, ale termit jej pravděpodobně vytušil, a tak rychle zmizel. Vše trvalo pouze několik málo sekund, protože termit nevydrží dlouho na jednom místě a v pohybu nemáte nejmenší šanci zamířit. Tak to probíhalo u všech čtyř termitů. Po skončení ozařování se již Jackie sotva držela na nohách. To pekelné soustředění ji nesmírně vyčerpalo.

„Tak to bychom měli,“ řekla unaveně a sedla si na nejbližší židli. „To jsem ráda, že to máme za sebou.“

Jack stále ještě neschopen slova na ni hleděl. Do této chvíle to byla dokonalá dívka, která byla nad věcí a teď? Uvědomil si, že je to také jen člověk. Bylo to poprvé, co ji viděl unavenou. Vlastně docela vyčerpanou, ale stále spokojenou sama se sebou.

„Zítra se dozvíme, jak bylo ozařování úspěšné. Do té doby máme pauzu, vlastně je to jen pár hodin. To je neuvěřitelné, jak je člověk slabý. Musím si jít odpočinout.“

Pomalu odcházeli ze „zoo“ a Jack podpíral Jackie. Sám se tomu zasmál. Vždyť až teď si uvědomil, jak jsou jejich jména podobná. Šli pomalu a Jack cítil, jak ho její ruka hřeje v nadloktí. Na chvíli se zastavili a Jackie se na něj podívala. Svoji hlavu opřela o jeho rameno a Jack si uvědomil - usnula. Bylo mu to k smíchu, bylo to krásné, ale bylo to tak. Opatrně ji vzal do náručí a odnesl ji k sobě domů.

 

„A nyní bych rád přivítal pana Jacka Awfnera a paní Jackie Awfnerovou!“

„Dobrý den,“ uklonil se Jack.

„Je to neuvěřitelné, ale právě před vámi stojí dva nejslavnější biologové světa. Jsou to lidé, kteří posunuli hranice vědy opět o ohromný kus dopředu. A jistě nepřeháním, když dodám, že toto tisíciletí již lepší vědce nezrodí. Díky vám se dnes mohou volně upravovat geny, a to i lidské. Dokázal jste, že lidstvo může být dokonalé, pokud se o to zasloužíme. Díky vám si dnes rodina může naplánovat dítě, jaké by jí vyhovovalo. Proč by mělo být pouze snem mít za syna Mozarta? Ale dost té chvály. Doufám, že se neurazíte a přijmete nejvyšší ocenění vědců z rukou samotného prezidenta Spojených států, který před vámi „smeká svůj klobouk“.“

Ozval se potlesk a manželé Awfnerovi se cítili jako v ráji. Přáli si, aby tato chvíle trvala věčně a ono se zdálo, že trvat…

 

„Dobré jitro, Jacku!“

„Dobrý jitro, Tome! To už je dneska zase zejtra? Že je ale hezkej den, že jo!“ zavtipkoval si Jack, evidentně v dobré náladě.

„A bude ještě hezčí. Dole vás čeká slečna Dewnsová!“

„Jackie?!“ vykřikl Jack a pomalu se rozpomínal na to, co se včera stalo. „Vyřiď, že tam hnedka budu!“

-

„Doufám, že se neurazila, když sem ju vodnesl ke mně domů,“ doufal Jack. „Ale na druhou stranu su hrozně rád, že ji zase uvidim. Ach, ty oči, na ty bych se mohl dívat celej den!“ rozplýval se Jack blahem. Bylo mu jasné, že se zamiloval. Nebyla to však jen dutá touha, ale dalo by se říct, že cítil něco jako úctu, která přecházela téměř ve zbožnost. Přes to všechno, jak hrozně ji miloval si nedokázal připustit na rozum jedinou nečistou myšlenku, protože cítil, že by ji tím zneuctil.

Rychle se upravil a vydal se za Jackie. Seděla tam v křesle a zamyšleně čekala. Byla celá pobledlá a chovala se velice nejistě. Jacka tento pohled na ni docela rozhodil. Představoval si Jackie, jak jej bude netrpělivě vyhlížet a jak se mu vrhne do náruče snad ještě dřív, než otevře dveře. Všechno bylo jinak. Jackie vypadala velice sklíčeně a skoro se zdálo, že je nemocná.

„Promiň!“ ozvalo se dvojhlasně.

„Chci se ti omluvit,“ vykoktal ze sebe Jack, „že sem tě sem odnesl, ale nevěděl jsem, kde bydlíš.“ Znělo to přinejmenším neohrabaně a Jack si najednou připadal hrozně trapně.

„Ne, ne, neomlouvej se. Já bych se ti chtěla omluvit. Byla jsem hrozně vyčerpaná a to co….vůbec nevím, jak se to mohlo stát,“ zoufale se omlouvala Jackie.

„Ale, to se vůbec nic nestalo!“ uvědomil si Jack příčinu její zoufalosti. Včera mu usnula v náručí a teď jí to připadalo strašně trapné.

„Tak, co si dáš k snídani?“ prohodil Jack už poněkud veseleji.

„No, já, nedělej si se mnou starosti. Půjdu domů, uvidíme se v laboratoři.“

„Ale kam bys chodila. Nasnídáš se se mnou a potom půjdeme spolu do práce.“

„Je mi to opravdu trapné.“

„Už si z toho nic nedělej. Co myslíš, jak dopadne ozařování?“

„No,“ usmála se, „myslím, že by se mohlo docela podařit. Až na toho prvního termita. Utekl moc rychle. Bojím se, že jak se pohnul, že bylo ozářeno více vajíček, než mělo být.“

„To by znamenalo, že z jednoho termita bysme neměli mladý?“

„Jo, přesně tak. Ale to by neměl být problém. Máme ještě tři další.“

„A co se bude dělat dál?“

„No, musíme operaci zaznamenat a pak se pustíme do testů. Teď budou mít vajíčka více životního prostoru a budou se moci dál vyvíjet v tělech jedinců. Zítra provedeme konečné ozařování přebytečných vajíček a pak se už můžeme těšit na mladé.“

„Jak si myslíš, že teď vyrostou?“

„Podle předběžných výpočtů by měli dosahovat velikosti kolem tří centimetrů. V dospělosti.“

„To je vynikající pokrok. Nikdy sem si nemyslel, že něco může růst tak rychle.“

„Za normálních podmínek to také možné není, ale moderní biologie, to je už docela jiný kafe.“

A tak se rozhovor linul a nad hrnkem horké kávy se čas téměř zastavil. Rozhovor, který mladá dvojice vedla byl nenucený a oba je hřál u srdce. Když se Jack rozloučil se svojí milou návštěvou, bylo již téměř poledne. A Jack se pustil do studování té tlusté složky, kterou mu doporučila Jackie. Bylo to velice poutavé. Ale pomalu si uvědomoval, že to není tak zajímavé proto, že se to týká jeho nynější práce, ale proto, že to napsala Jackie. To chvíli již nevnímal okolí. Písmena mu tvarem připomínaly jejich autorku a po chvíli si musel přiznat, že už ani nemyslí na termity, ale že leží v těch nejkrásnějších představách někde mezi stromy u řeky. Po svěží zelené trávě se proháněl vítr a čechral vlasy té, která tu ležela v kopretinách. Byla krásná tak, že kopretiny vedle ní vypadaly jako suché bodláčí. Jack stál a díval se na tu neskutečnou krásu. Najednou se však trochu setmělo a na Jacka padla jakási tíseň. Něco není v pořádku. Uvědomil si, že krásné tělo se v trávě vůbec nehýbe. Na tváři mu zmrznul úsměv. Její tělo začalo šednout a kůže se začala vlnit. Vypadalo to, jako by ji něco zevnitř nadzvedávalo. Podíval se pořádně. Nemýlil se. Celý se roztřásl, když si uvědomil, co se děje. Kůže se začala protrhávat a začaly z ní vylézat odporní slizcí tvorové, kteří se během vteřiny objevili po celém těle Jackie. Do dálky se linul zápach, který byl způsoben urychleným rozkladem těla kyselými šťávami termitů. Jack stál neschopen slova. Jackie se mu ztrácela téměř před očima. Maso bylo ještě teplé a pomalu odpadávalo od kostí, jak termiti rozežírali jeho uchycení ke kostem. Po chvíli zůstaly jen kosti. Bílé kosti a i s těmi si ohromní termiti snadno poradili. Jack stál neschopen pohybu. Najednou všechen pohyb ustal. Hostina skončila a kolem se rozlehlo mrtvolné ticho. Ticho, ticho a nic než ticho. Jackovi se zdálo, že něco cítí. Nevěnoval tomu však žádnou pozornost. Křičel a stěžoval si na svět. Nezbylo mu nic, jen zoufalství a toho bylo tolik, že mu mohlo nahradit všechno ostatní. Slzy mu stékaly po tvářích jako malému klukovi a oči měl zarudlé. Rval si vlasy a sám byl teď ztělesněním zoufalství. Pohlédl na zem a uviděl něco černého na svých kalhotách. Ozval se prudký šum. Nebylo mu pomoci. Ani z něj nezbyly ani kosti. Pro něj to však znamenalo vysvobození z života, který pro něj již ztratil smysl.

 

Jack se probudil. Vývojová zpráva, na které, jak zjistil, asi ležel byla celá pomačkaná a mokrá od slz. Při pohledu na ni přeběhl Jackovi mráz po zádech. Zároveň však pocítil jistou míru úlevy, protože si uvědomil, že Jackie je živá a zdravá a že s ním ještě před chvílí mluvila. Podíval se na hodinky a s překvapením zjistil, že ukazují asi o deset minut méně, než ukazovaly, když Jackie odcházela. Jak je to možné, to nevěděl, ale nezamítal ani možnost, že se jen špatně podíval, když odcházela. Teď však nebyl ten pravý čas na přemýšlení o tom, kolik bylo hodin, když něco bylo, jestli to bylo a nebylo to sen. Zpráva musela být v pořádku, protože její zničení, i když neomluvitelné u pana Stenlyho, by nemuselo být tak katastrofální, neboť stačilo požádat Jackie a ona by zprávu opět doplnila. Jenže jak by Jack mohl o něco takového Jackie požádat? Měla spoustu práce s psaním zpráv a on by teď měl přijít a jednoduše říct: „Hele promiň, ale nějak jsem ji zničil, prosím tě nedoplnila bys ji?“ Nebo ještě lépe: „Nějak sem u toho prostě usnul a je trošku zmačkaná, voslintaná a rozmáchaná vod slz. Je mi to líto, ale asi už nebude čitelná.“

„Jsem to ale osel!“ pomyslel si Jack a dal se do vysoušení zprávy kapesníkem. Nebylo to nic moc, ale alespoň něco. To chvíli ji odnesl a položil ji pod květináč, aby se vylisovaly pomačkané stránky.

„A před Jackie ani muk!“ řekl si jako malý chlapec, který chce zatajit před maminkou rozbitý talíř. „I kdybych ji měl sám přepsat.“

 

Byl již nejvyšší čas dostavit se do práce. Jackie už ho bude určitě čekat. Rychle si oblékl kalhoty a košili a vyšel do slunného dne. Dnes ho však slunce moc nepotěšilo. Před očima měl zmačkaný kus papíru, kterému ještě nedávno říkali s Jackie zpráva. Ke všemu se ještě přidala deprese, kterou vyvolal pohled na rozkvetlé trávníky v parku. Byly plné kosatců, růží, kopretin, - „Kopretin?“ to slovo ho zarazilo a nevolnost se vrátila.

„Musím se uklidnit, musím se uklidnit!“ stále si opakoval. „Byl to jen sen!“ A najednou se mu zdálo, jakoby se v záhoně kopretin něco hýbalo. Na čele mu vystoupily krůpěje studeného potu. Aniž si to uvědomil, přidal do kroku. Po chvíli už téměř běžel. Najednou se ze záhonu vyrojilo černé mračno. Ne, nic tam nebylo. „Zase se mi něco zdálo,“ pomyslel si a byl rád, že se už blíží „zoo“, kde jej už čekala Jackie.

„Ahoj, Jacku! Už jsem myslela, že se tě ani nedočkám!“ zavolala na něj s úsměven, když se objevil ve dveřích.

„Ahoj, Jackie. Jak dopadlo ozařování?“

„Výborně. První termit nosí jenom dvě vajíčka, ale ostatní mají po čtyřech nebo po pěti. Zítřejší ozařování budeme moci vynechat.“

„To je úžasné, tak co kdybychom se stavili někam na večeři?“

Tvář Jackie se rozzářila šťastným úsměvem. „Jacku, to by bylo senzační!“ pronesla zasněně.

 

Po čtyřech dnech byli již mladí termiti k světu. A za další dva dny se jim podařilo přerůst rodiče. Vše šlo podle plánů – a možná, že ještě lépe. Jack by pro Jackie snesl modré z nebe a ona zase modré z nebe (pro změnu) pro Jacka. Práce jim šla od ruky a ve volném čase se spolu procházeli kolem řeky nebo po parku a jeden bez druhého nevydržel ani chvíli. Pan Stenly měl sice proti tomu jisté výhrady, ale když viděl, že jeho termiti rostou jako houby po dešti a že vše probíhá bez problémů, shovívavě se stáhl do pozadí a nechal mladou dvojici svému štěstí.Týdny ubíhaly a termiti začaly dosahovat báječných rozměrů. Již osmnáctá generace měřila celý půlmetr. Neslo to s sebou však i jisté obtíže. Bylo nutné mnohem lépe zabezpečit „zoo“, protože termitům se podařilo vyhrabat v betonové podlaze pěkně hlubokou noru a hrozilo nebezpečí úniku.

A vývoj stále pokračoval a došlo ke zvláštnímu objevu. Termiti se během umělého vývoje ještě přirozeně začaly bránit. Začali být imunní proti ozařování. Nikdo to nechápal, ale pak se Jackovi podařilo nalézt v pokožce jakousi tenkou strukturu olověné sítě, které záření z devadesáti osmi procent pohlcovala a přeměňovala na energii, která podporovala činnost právě této Pb-sítě.

Mělo to neblahé následky. Nebylo možné určitou chvíli regulovat populační růst termitů, které začaly označovat zkratkou TGUČ. Tato zkratka znamenala: Termit, geneticky upraven člověkem. Označení termit se doslova vytratilo ze slovníku všech vědců, protože to, co rostlo ve zdech ústavu už nebyli termiti, ale nějaká ohromná monstra, která naháněla všem hrůzu. Ovšem kromě Jacka a Jackie, pro ně to byli stále jejich malí miláčci. Za další týden již bylo v „zoo“ deset termitů, z nichž nejmenší vážil sto osmdesát kilogramů. Ve zprávě stálo: REGULACE POTOMSTVA - STÁLE NEMOŽNÁ.

 

A pak se to stalo.

 

Byla temná noc a celý ústav byl ponořen v ticho odpočinku. Tak to alespoň vypadalo. Ovšem zdání klame. Ve zdech této budovy géniů se něco dělo. Bylo to něco, s čím nikdo nepočítal, něco, co nikoho ani v těch nejhrůznějších snech nenapadlo. Uvnitř „zoo“ totiž panovala horoucí aktivita. Tgučům již muselo být zvětšeno terárko na jednu celou místnost. Podlaha bylo z železobetonu, který byl pokryt vrstvičkou chemicky velice odolného skla. Podobné sklo bylo použito také na stěny. Ty byly asi dva centimetry tlusté, a bylo dokázáno, že by je nerozbil ani náraz šesti vagónového vlaku, který by jel plnou rychlostí devadesát pět a půl kilometru za hodinu. Takto bylo zabezpečeno „zoo“.

Ovšem našla se i slabina systému. Bylo to v uchycení. Skelní tabule byla uchycena ve stropě a zabudována pět centimetrů do betonu. Jak se však ukázalo, tgučům to nestačilo. Vytvořily tři řady od stěny ke stěně a zapřeli se jeden o druhého. Síla, kterou dokázali vyvolat byla úžasná. Sklo se mírně prohnulo a začalo drtit betonovou konstrukci stropu. Tgučové pracovali v krátkých intervalech, ale s o to větším vypětím sil. Při čtvrtém záběru se ze stropu sesypal oblak prachu a sklo s rachotem dopadlo na zem.

Tgučové dosáhli svého. Okamžitě vyrazili ven ze svého vězení. Sirény svolaly armádní jednotku, ale to už tgučové devastovali okolní budovy a pochutnávali si na nešťastnících, kteří si prodloužili večer za účelem zábavy ve městě.

Když sklo povolilo, všechna zvířata, jestli se tak dají nazvat, se vydala ohromnou rychlostí ven. První tguč, který opustil „zoo“ si prorazil cestu skrz zeď laboratoře a dál ven do areálu ústavu. Obyčejné zdi mu nedělaly ani ty nejmenší potíže. Prošel jimi, jako by tam ani nebyly. Dál se vydal do ulic. Narazil na nějakého zaskočeného chodce a jedním úderem kusadel jej roztrhal na cáry. Krev byla všude. Po chvíli z chodce nezbylo nic. Celou tuto hrůznou podívanou shlédl jeden mladý pár, který právě vystoupil z auta. Když uviděli, co se stalo, nasedli rychle zpět do auta a rychle ujížděli. Tguč je však zahlédl a vydal se za nimi. Rychlostí smrště se prohnali městem, ale bylo zřejmé, že pronásledovatel je ve výhodě. Po pár vteřinách je dohonil a kusadla se zabořila do měkkého plechu. Automobil se vznesl do vzduchu a po chvíli dopadl  na pravý bok. Tguč však pokračoval v díle zkázy. Začal auto otevírat jako konzervu. Kusadla krájela plech a pomalu odtrhávala střechu. Z auta zbyl pouze kabriolet. Ovšem majitel zřejmě nebyl s úpravou spokojen. Výrobce se také na jeho názor neptal a během chvilky konzervu vyprázdnil do dna.

Ostatní tgučové také nelenili. budovy se kácely jako domečky z karet a zděšené obyvatelstvo v panice prchalo. Úniku však nebylo, a tak hostina probíhala celkem klidně z pohledu zákazníka.

Do ulic vyrazily armádní jednotky a tanky začaly černé stíny města odstřelovat. Tgučové se však pohybovali tak rychle, že byla minimální možnost přesného zásahu. Vrtulníky se vznesly nad město a do davu pouštěly koberce bomb. Panika dosáhla kritického bodu. Tři tgučové však už zaplatili za svoji večeři účtem života. Jednoho pohřbila padající budova, druhý se uškvařil při demontáži auta, které mu vybuchlo v kusadlech a třetí se stal obětí padající pumy. Ve městě jich tedy zbylo ještě sedm. Ovšem kde je těch sedm? Město bylo prázdné.

-

„Jacku! Jacku! Co se děje!“ křičela Jackie probíhaje ulicemi směrem k Jackovu domu.

„Tgučové utekli! Před chvílí tu jeden proběhl. Musíme rychle pryč.“

 

„ZACHOVEJTE KLID. MĚSTO JE PRÁZDNÉ. TGUČOVÉ SE STÁHLI. PROBÍHÁ BOMBARDOVÁNÍ OKOLÍ. PROSÍM KLID.“

 

„Nemá cenu někam prchat, Jacku. Byla by to sebevražda.“

„Ale ne, tgučové se nestáhli, protože by je lidé zastrašili, ale proto, že se budou rozmnožovat. Musíme rychle pryč! Nemají redukovaný potomstvo!“

Jackiiny oči pohasly. Zapomněl. Dnes měli dodat efektivnější přístroj na ozařování. Tato populace není ozářena. Každý bude mít až dvě stě padesát potomků.

„Ale jak se odtud dostanem? Za pár dní to tady bude samý tguč?“

„Musíme na letiště. Austrálie je nejlépe oddělena od ostatní pevniny. Musíme tam jít a vatovat úřady. Musí dojít k bezpečnostním opatřením!“

„To nemá cenu, Jacku. Před tguči Austrálii neuchráníme.“

„Nic jinýho nám nezbejvá! Musíme to zkusit. Věř mi, něco určitě vymyslíme.“

„Dobře.“ Odpověděla Jackie a vydali se rychle hledat nějaký volný automobil, který by bylo možno použít. Měli štěstí. Brzy se jim podařilo najít jeden prázdný mercedes, který opustil majitel. Klíčky zůstaly samozřejmě uvnitř, protože nebyl čas na to zamknout auto, když vám za zády stál tguč.

„Výborně, jedeme. Jackie, kde je tady nejbližší letiště?“

„Je hned na konci areálu. Slouží zaměstnancům. třeba se nám podaří někoho přemluvit.“

„To už nech na mě.“

Auto se zmítalo ulicemi a zběsile se řítilo směrem k letišti. Silnice byly rovné, ale pouze do té doby, než začalo bombardování. Teď byl problém najít si cestičku mezi hlubokými jámami. Jack se musel smířit s tím, že bude muset přejet přes pár mrtvých těl. Těm už to nevadilo. Alespoň v to doufal.

Auto se vřítilo na křižovatku a s nepříjemným kvičením pneumatik zabočilo do jedné úzké uličky. Spěchali dál. Byli už téměř u konce, když se před nimi objevil tmavý předmět. Brzdy zakvílely a auto se zastavilo. Z vedlejšího domu se uvolnil ohromný kolos materiálu a zahradil jim cestu. Auto se naklonilo dopředu a tryskem vyrazilo zpět. Po chvíli již uháněli opět po široké silnici. Byli už téměř na místě, ale stala se nepříjemná věc. Přední kolo narazilo na ostrý kus asfaltu, který tu ležel, a bouchlo. Auto se naklonilo na pravou stranu a skončilo v hluboké jámě zaryto čumákem hluboko do země.

„Jackie, seš v pořádku?!!“

„Jo, to bude dobrý. Honem, už tam budeme. Je to za rohem!“ odpověděla Jackie a na čele jí vyrazil pot. Uvědomila si, že má zlomenou ruku. To by však nebylo to nejhorší. Při nárazu ji přimáčkl motor mercedesu, jak byl úderem zaražen do auta. Jediným štěstím bylo, že ji celou nerozmačkal. Sedadlo naštěstí povolilo a uhnulo kousek stranou.

„Jacku, nemůžu se dostat ven a asi mám zlomenou ruku.“

„To bude dobrý. Zůstaň sedět. Dostanu tě ven.“

„Ne běž pryč. Auto může bouchnout.“

„To víže a ty mi v něm uhoříš.“

„Opravdu neblázni Jacku. Musíš varovat Austrálii. Jde o přežití lidstva!“

„Tak ji budeš varovat se mnou!“ prohodil Jack a začal cloumat s nalomeným sedadlem. To po krátké chvíli povolilo a Jackie se mohla dostat ven.

„A teď honem na letiště!“ vykřikl Jack a rozběhl se s Jackie směrem k letišti.

 

„Dobrý den, pane Awfnere. Dál nesmíte!“

„Jak to, že nesmím. Musím letět do Canberry. Pan Stenly mě poslal s naléhavou zprávou. Velice to spěchá. Mám pro ně některé velice důležité materiály.“

„No, ale mě pan Stenly nic neříkal.“

„Taky nemohl. Město je v plamenech a telefony nefungují! Říkal mi, že vám mám říct, že to je na jeho rozkaz a že mi pomůžete. Že v takovéto situaci nebudete bazírovat na potvrzení. Ale když byste mi nevěřil, tak vám mám ukázat tohle. Tohle pero prý znáte. Pna Stenly se s ním prý vždy u vás podepisuje. Musíte si ho přece pamatovat.“

„Ale jistě, vzpomínám si,“ prohodil zamyšleně vrátný a vpustil je dovnitř. „Jak jsem mohl tak rychle zapomenout, čím se pan Stenly podepisuje?“ ptal se sám sebe. „Ale vypadá to, že mluvil pravdu. Myslím, že pan Stenly opravdu měl nějakou černou propisku.“

 

„Dobrý den, pane. Vaše soukromé letadlo je již připravené. A slečně pošlu lékaře. Bude vás čekat v letadle, když dovolíte.“

„Děkuju.“

 

A tak se Jack s Jackie vydali do Canberry. Jackiina ruka odpočívala v obvazech a Jack vedl velice živý rozhovor s doktorem. Po několika hodinách letadlo přistálo, ale přes to všechno bylo opět ráno. Jack si posunul hodinky a vydal se varovat vládu. Brzy také získali malý byt.

 

„Dobrý den, pane Awfner,“ pozdravil je recepční.

„Musím nutně mluvit s prezidentem. Je to důležité. Prosím ohlaste mě.“

„Je mi líto, ale pan prezident je velice zaneprázdněn a nebude možné, abyste se s ním v blízké době setkal.“

„Tak mu řekněte, že jde o záchranu Austrálie. Oznamte mu laskavě, ať si zjistí, co se právě děje v Severní Americe!“ odsekl pobouřeně Jack a odešel.

 

Po dvou dnech u nich zastavila černá limuzína a vystoupil z ní elegantní muž.

„Pan prezident vás prosí, abyste se nezlobil a byl tak laskav a navštívil ho.“

„Ale jistě. Pojede se mnou jedna bioložka. Když dovolíte.“

„Ale samozřejmě.“

Jack a Jackie nastoupili do limuzíny a netrvalo to dlouho a seděli s prezidentem v útulné místnosti.

 

„Ještě jednou se omlouvám pane Awfnere, ale mysleli jsme, že patříte k těm výtržníkům, co se stále dožadují mé přízně. Znepokojuje mě, co se říká ve zprávách. V Severní Americe se začalo dít něco velmi zvláštního. Objevil se tam jistý druh, který nebyl nikdy nikým popsán a před kterým není úniku. Dokonce se již dostal přes Panamu do Jižní Ameriky. Možná, že byste mi o tom mohl něco řict.“

„Ale jistě. Jde o uměle vytvořený druh. Je to jakási větev termitů, kteří dosahují velikosti – o něco větší, než je člověk a pravděpodobně ještě stále rostou. Je velice pravděpodobné, že po určitém čase zaplaví celou zem, protože termiti se dostanou i přes oceán. Vsadil bych se, že už se dostávají do Asie a za pár týdnů se jim podaří překlenout i Pacifik.“

„To není možné!“

„Ale je.Termiti se zakusují jeden do druhého a mohou tak vytvořit dlouhý most. Obyčejný termit překoná tímto způsobem vzdálenost asi čtyři metry. Jak velkou vzdálenost si myslíte, že by mohli překonat tito stotisíckrát větší?“

„Ale kde se ten druh vzal?“

„Uměle jej vytvořil náš vědecký ústav. Stala se však nehoda a termit zvaní tgučové uprchnuli do volné přírody. Myslím si, že Austrálie je jediný světadíl, který může určitou dobu vzdorovat. Ovšem nakonec bude také poražen.“

„Ne, ne, to jistě ne. Nepopírám fakta, ale neměli bychom se vzdávat. Víte, na Měsíci bude za pár dní hotova základna a pár lidí se tam může přesunout. Tady jde o zachování lidského druhu! Je však nutné přesunout tam veškerý potřebný materiál a potraviny potřebné k přežití prvních týdnů, kdy ještě nebude možno nic pěstovat. Přivezeme tam v lahvích stlačený vzduch a ten se bude doplňovat o kyslík dokud nebudeme schopni vlastní fotosyntézy. Vše je do detailu promyšleno. Za pár dní se tam můžeme přemístit. Kapacita je až půl milionu lidí!“

„Opravdu? Ale to je vynikající! Musí se na to soustředit veškerá pozornost. Odhaduji, že máme tak dva týdny času.“

„Dám příkaz k urychlené přípravě základny pro přijetí prvních lidí. Dovoluji se vás pozvat na první let. Můžete letět se mnou!“

„Děkuji za vaši velkorysost.“

„Neděkujte, možná, že díky vám lidstvo přežije.“

„Na shledanou, pane prezidente.“

„Na shledanou.“

 

Přípravy probíhali opravdu rychle. Ovšem všechna síla nemohla být využita k vesmírnému programu. Bylo nutné bombardovat mosty z termitů, které se nebezpečně blížily k Indonésii. Bylo to celkem bezvýznamné, ale k jistému zpomalení postupu tgučů to také přispělo.

A nastal ten den.

Raketa byla připravena a vešel do ní prezident a s ním asi čtyři další lidé. Jack se naposledy ohlédl po zemi, na které vyrůstal a pak také vešel.

Najednou se však ozval šustivý zvuk. „Tgučové překonali Pacifik!“ vykřikl. „Odlet! Odlet!“ strhla se panika a trysky byly zažehnuty. Bílý plamen spaloval zástupy lidí i tgučů a raketa pomalu stoupala.

„Něco není v pořádku!“ ozval se pilot. „Mám hlášení od palivové nádrže.“

Jack se nevěřícně podíval z okénka. Bylo to pravda. Jeden z tgučů se přichytil na stěně rakety a začal párat konstrukci.

 

Jack a Jackie se k sobě přivinuli blíže a očekávali, co se stane.

Výbuch. Smrt. Celá planeta pomalu umírala. Nebyla ani ta nejmenší šance.

 

 

Jack se rozrušeně posadil na své posteli v pokoji. To byl zase sen. Postěžoval si a začal se chystat do práce. Pan Peterson bude zase nadávat. Vždycky musí přijít pozdě.

Slunce svítilo a den byl krásný. Jack procházel ulicemi a pomalu se blížil k redakci.

„Ahoj, Time!“

„Ahoj, Jacku! Zase pozdě? Chtěl tě vidět šéf. Máš se za ním stavit.“

„Hned tam budu,“ odpověděl Jack a vydal se do ředitelovy kanceláře.

Otevřel dveře, ale to, co se před ním objevilo, nebyla kancelář, ale jeho vlastní pokoj!

 

„Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!!!“

---